Jaroslav Bican

Politika coby obhajoba zájmů, nebo snaha nalézt ideální řešení?

Starosta Prahy 7, poslanec zvolený za KDU-ČSL a předseda klubu zastupitelů politické strany Praha Sobě Jan Čižinský loni v prosinci oznámil, že chce dát dohromady 3000 statečných a spolu s nimi vytvořit novou politickou sílu, která zasáhne do příštích sněmovních voleb. Stále není jasné, jakým způsobem to udělá. Zatím zvažuje několik variant: podpořit kandidátku někoho jiného, jít do voleb společně s někým dalším nebo nabídnout některým subjektům společný deštník, pod kterým by kandidovaly.

Minimálně stejně zajímavé jako pokoušet se vyznat v tom, co Čižinský chystá a jak plánuje svůj spolek zapojit do volebního zápolení (jednoduše založit novou politickou stranu či hnutí odmítá), je rozplétat poslancovy představy o ideovém zakotvení jeho projektu. Obě věci spolu nakonec úzce souvisejí a vypovídají mnohé nejen o starostovi Prahy 7, ale především o dnešní politice, kam se posouvá a jak se mění strategie i rozpoložení některých aktérů, kteří v ní chtějí uspět.

Řídit stát jako rodinu

Začátkem května napsal lídr Prahy Sobě facebookový status, který je pro jeho přístup typický. Klíčová je hned první věta: „Solidarita není socialismus.“ Jako by důležitější než říct, co solidarita je, bylo vyzdvihnout, čím není. Čižinský tím sděluje, že solidaritu je možné očistit od ideologického harampádí. V pozadí je přitom cítit předpoklad, že jeho potenciální voliči si solidaritu spojují buď s minulým režimem, nebo s nějakou radikální utopií, proto je nutné hned v první větě učinit tohle prohlášení. Poslanec už nevysvětluje, co konkrétně socialismem myslí, dá se však tušit, že většina těch, které chce oslovit, ho odmítá, ať už si pod ním představuje cokoli. Solidarita je něčím měkčím a mnohem akceptovatelnějším. Dokonce se dá říct, že nastává zajímavý posun, kdy začíná být oceňovaná a žádoucí a postupně ztrácí punc něčeho „levičáckého“ či „komoušského“.

Starosta Prahy 7 se k ní hlásí, zdůrazňuje sociální smír a odmítá hlavní pravicový argument, který jde právě opačným směrem: „Soucit a solidarita znamená, že ti šťastnější nenechají v příštích měsících padnout na dno méně šťastné. Méně šťastní nebudou ti, kdo, jak s oblibou říkají čeští rádoby pravičáci, flákali školu, byli nezodpovědní, prostě si nezaslouží, abychom se jimi zabývali. Na prvním místě pomiňme, že už tenhle konstrukt je nesmyslný, protože naprostá většina lidí za svůj pád ve skutečnosti nemůže. Navíc, nyní se dostanou do problémů lidé bez rozdílu zázemí, studia, pilnosti v práci... Krize si nebude vybírat,“ píše Čižinský.

Vše se komplikuje ve chvíli, kdy podrobněji popisuje, jak si onen sociální smír představuje. Na pomoc si bere rodinu, kterou by se naše společnost měla inspirovat a řídit se stejnými principy, jaké platí mezi jejími členy: „V naší zemi to musí fungovat stejně jako v rodině. Když má jeden člen problém, všichni dohromady to proberou a nakonec si vzájemně pomohou. Protože vědí, že patří k sobě. Že žijí pod jednou střechou a bez solidarity by život byl nesnesitelný. Ano, někdy se to nezvládne. Pak má rodina smutnou možnost: dá se udělat tlustá čára za minulostí, rozejít se a budovat si nový život. My všichni v České republice ale takovou možnost nemáme.“

Ne že by rodina nemohla sloužit jako vzor solidarity, která prostupuje celou společností, takové srovnání však v první řadě zastírá jednu základní věc, na jejímž popření je založené veškeré politické myšlení Jana Čižinského: V politice na sebe narážejí zájmy jednotlivých společenských skupin a tyto zájmy jsou v menším či větším konfliktu a na politických stranách, jak byly původně koncipované, je, aby tyto zájmy zastupovaly, hájily a snažily se prosadit opatření, která z nich vycházejí. Rodina funguje jiným způsobem a solidarita, kterou si její členové projevují, není úplně přenositelná na celek společnosti.

Je to stejné, jako když svého času předseda politického hnutí ANO Andrej Babiš hovořil o tom, že stát musí fungovat jako „rodinná firma“. Adjektivum rodinná, které přidal k původnímu „Stát musí fungovat jako firma“, má nakonec stejný význam jako u Čižinského. Babiš respektive jeho poradci tím rovněž chtěli zdůraznit prvek solidarity a sounáležitosti: Obyvatelé našeho státu by měli táhnout za jeden provaz, pomáhat si, myslet i na ty nejslabší a společně se zasadit o to, aby se u nás žilo co nejlépe.

Zakladatel 3000 statečných tak podobně jako svého času Babiš navrhuje upozadit politiku a hájení skupinových zájmů. Usiluje o nalezení řešení, které bude přijatelné pro všechny a v němž má neopominutelné místo i solidarita. Zvlášť v dobách krize to může znít logicky: Zapomeňme na to, co nás staví proti sobě, pomáhejme těm nejslabším a věřme si, že všechno zvládneme.

Problém je, že ani v dobách krize skupinové zájmy nemizí, naopak hrají ještě větší roli. Hlásí se o slovo dokonce naléhavěji než v běžných časech, protože se řeší, komu se bude pomáhat, kdo se bude zachraňovat a kam poteče velké množství veřejných prostředků. Nejdůležitější však je, že starosta Prahy 7 směřuje k tomu, že na politiku a prosazování zájmů jednotlivých skupin občanů by se nemělo zapomenout jen v krizi, ale vždy a všude, což mu výrazně rozšiřuje jeho manévrovací prostor.

Před zájmy nelze utéct

Několik měsíců zpátky Čižinský napsal: „Podpora zaměstnávání a podnikání musí být prioritou číslo jedna – od největších firem až po každého jednotlivce, který stojí na vlastních nohou – třeba instalatéra nebo opraváře praček. Současná atmosféra v této zemi ale bohužel vypadá spíš tak, že hledáme, kde podnikavým lidem nevěřit, kde podnikavé lidí odrbat‘ o další peníze, jak ukázat, že je třeba firmám a samostatným lidem pevně držet oprať, protože každý, kdo si podnikáním vydělává peníze, je přece podezřelý‘.“

Čižinský tak úplně stejně jako solidaritu prosazuje i „maximální usnadnění zaměstnávání a podnikání“. Argument pro oboje je vposledku totožný: Ze solidarity i podpory aktivních a samostatných občanů nakonec těží společnost jako celek. Oboje je proto zásadní a nedá se opomenout. Rozpory a napětí, které se mezi oběma principy vyskytují, jsou zapomenuty.

Potíž je, že tyhle věci jdou opravdu minimálně zčásti proti sobě. Snížit administrativní zátěž podnikatelům, zjednodušit spleť předpisů a regulací a zvýšit vstřícnost vůči podnikatelům, aby k nim i úřady nepřistupovaly tak nepřátelsky, může sice působit tak, že to nikomu neškodí a prospěch z toho budou mít všichni. Existuje ovšem celá řada příkladů, kdy zjednodušení života podnikatelům je na něčí úkor (zaměstnanců, životního prostředí atd.). Zkrátka najdeme zde konflikt, který Čižinský zamlčuje a ke kterému se nehlásí, respektive snaží se ho odpolitizovat.

Krásně je to vidět na jiném jeho facebookovém statusu, ve kterém se vymezuje proti pravo-levému střetu v politice. Politiku vnímá jako řešení praktických problémů. To se podle něj u nás zanedbává a místo toho se odehrávají hádky o ideologii. Odkazuje se na to, že ČSSD a ODS, které v České republice dlouhá léta vládly, spoustu problémů spíš vytvořily, než vyřešily, a samy se chovaly způsobem, který neodpovídal navenek deklarované ideologii. Tahle kritika je samozřejmě z velké části namístě.

Levicová a pravicová politika jistě může být pouhým pláštíkem, pod kterým se může skrývat prosazování vlastních zájmů či konkrétních lobby, korupce a klientelismus. Stejně tak se může stát, že politici se více soustředí na samotný ideologický zápas, hájení zájmů a plané řečnění na úkor řešení všemožných problémů, které tak přetrvávají a dál trápí občany.

Zakladatel 3000 statečných si dokonce myslí, že ideologicky založená politika ztratila ze zřetele prospěch lidí a soustředila se především na získávání politických bodů. Kámen úrazu je v tom, že politika, která se orientuje na výsledky a řešení problémů jako ta Čižinského, je některých těchto nešvarů možná uchráněna, čelí však jiným.

Jestliže pravo-levá přetlačovaná vede k tomu, že se stav věcí zablokuje a občanům dělají vrásky stále ty samé problémy, případně se vyprázdní a stane se jen cynickou fasádou, je to špatně. Neméně špatné je, když se zapomene na to, že praktické problémy mají dimenzi zájmů, před kterou nelze utéct, a podlehne se iluzi ideálních řešení a harmonické společnosti bez protichůdných zájmů.

Poslanec za KDU-ČSL tvrdí, že vést důstojný život bez exekucí, kvalitní vzdělání pro děti, ochrana krajiny a vody, stavba dálnic a rychlodráhy, postarat se o seniory a hendikepované nebo umožnit podnikavým lidem jednoduše plnit jejich sny atd. – není levicové, ani pravicové.

Když to přeženeme, můžeme říct, že dálnice a rychlodráhy se budou nejlépe stavět, když rezignujeme na ochranu životního prostředí a finanční prostředky místo do veřejného školství investujeme do infrastruktury. Stejně tak podnikavým lidem nejvíce zjednodušíme život, když zrušíme zákoník práce a odvody na sociální pojištění, kterými zaměstnavatel přispívá do penzijního systému. A tak by se dalo pokračovat. Může se to zdát jako karikatura, dokládá to ovšem, že jednotlivé zájmy jsou v konfliktu.

Řešení vzniká v konfliktu

Představa, že by nějací osvícení politici mohli vymyslet, jak řešení všech problémů skloubit tak, aby výsledek byl optimální pro každého, je utopická. Podle jakých kritérií to udělat? Opravdu je možné se jednoduše odvolat na to, co je nejrozumnější a nejlepší pro příslušníky různých společenských skupin? Zápolení o to, jestli výsledek bude spíš ve prospěch dlužníků či věřitelů atd. nebo jaká bude výše daní, důchodů či minimální mzdy, nezmizí. Vždy záleží, čí zájem vezmeme více v potaz. Neexistuje řešení, které by bylo objektivně správné. Existuje pouze to, které vzejde ze střetu či konfliktu.

Čižinský tak říká to samé co Babiš: Politika coby hájení zájmů je nesmysl, my vám nabízíme vizi, která naplňuje zájmy a potřeby všech. Tím se jednak popírají samotné základy politiky, a zároveň se tak vytváří ta největší chiméra ze všech: Řešení, které by bylo pro všechny maximálně výhodné. Něco takového je už z povahy věci nemožné.

Politické hnutí ANO je toho zářným příkladem. Jeho předseda se stejně nakonec musel uchýlit k tomu, že zájmy některých skupin hájí více než jiných, i když se chaoticky snaží mezi nimi přeskakovat a obsloužit jich co nejvíce, což má nejen velké nároky na rozpočet, ale vede to i ke značným zmatkům a nesystémovým krokům, protože vše závisí na momentálním vyhodnocení situace Babišem a jeho týmem a na tom, čemu zrovna dají přednost.

Přetahovaná mezi společenskými zájmy se proto minulostí nestane, i kdybychom levici a pravici zavrhli a měli za to, že společnost může fungovat stejně jako rodina. Zájmy si vždycky najdou cestu, jak do politiky pronikat. Jedinou možností je snažit se tento proces moderovat, dát mu určitá pravidla a učinit ho pokud možno transparentní. Pravo-levé střetávání (případně i střety podél jiných linií: liberálně-konzervativní, město-venkov, generační...) nezbývá než kultivovat tak, aby nebylo jen divadlem, které slouží k odvedení pozornosti. Nejhorší je tvářit se, že konflikty neexistují a jsou pouze dva zájmy: všeobecný, ve kterém se každý najde, a zájem šmejdů a korupčníků. To už bychom kráčeli po scestí.

Jaroslav Bican (1987) je politolog.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Politika coby obhajoba zájmů, nebo snaha nalézt ideální řešení?

Řídit stát jako rodinu

Před zájmy nelze utéct

Řešení vzniká v konfliktu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu