Alena Wagnerová

Člověk, Čech, Středoevropan

Jan Křen patřil pro mne – a myslím, že jsem nebyla sama – k těm lidem, z jejichž existence se člověk raduje a kteří jeho vlastní život v trvalé přítomnosti v jeho podvědomí nějak doprovázejí. Jsou prostě tady, ve svém jednání, chování, myšlení, slušnosti pevným bodem a orientací zvlášť v krizových obdobích společnosti. A člověk si vůbec nedovede představit, že by jich nebylo. Znovu to cítíme, když jsme nedávno byli zcela neočekávaně konfrontováni se smrtí Jana Křena. Neopakovatelnost života nás už zase jednou dostihla. Jeho úmrtím jsme neztratili jen jednoho z nejvýznamnějších českých historiků, který podstatně přispěl k česko-německému porozumění a smíření. Jím odchází také příslušník generace, z níž se rekrutovala široká vrstva socialistické inteligence, která poválečné osudy naší země v dobrém i špatném spoluformovala a v šedesátých letech se svým reformním komunismem významně podílela na procesu destalinizace s jejím vyvrcholením v Pražském jaře.

Narozen v roce 1930 v pražské dělnické rodině vstoupil Jan Křen ve svých šestnácti letech do KSČ. Na otázku proč, odpověděl v jednom rozhovoru: „V naší rodině se tak myslelo. Kromě toho jsem v mládí zažil mnoho bídy, následky nezaměstnanosti a také protektorát. Toto všechno u mne vedlo k představě, že společenské poměry se po válce musí změnit. V době mého studia dosáhly stalinistické excesy svůj vrchol. Ale já jsem byl příliš mladý, abych si to připustil.“ Se svými dogmatickými začátky se ale musel vyrovnat i Jan Křen.

Tématem a specializací se už pro mladého historika staly dějiny Československa, KSČ a druhé světové války. A brzy přitáhl jeho pozornost česko-německý problém a jeho historie. Jak ukazuje už jeho první studie z roku 1967 Odsun Němců ve světle nových pramenů, byl jeho pohled na tuto bolestnou část českých dějin diferencovaný s vůlí pochopit jeho komplikovanost a komplexitu.

Ale už brzy nato dohnala historika samotná historie: Konec Pražského jara pod pásy sovětských tanků. Pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy byl Křen vyloučen z KSČ a ztratil i své místo na univerzitě. Co na něj čekalo, bylo dvacet let práce čerpače u podniku Vodní zdroje, naštěstí se dvěma stejně postiženými historiky, Karlem Pichlíkem a Václavem Kuralem. Ti s ním také sdíleli vodárenskou maringotku. A v tomto přístřeší postupně vznikaly i základy jeho celkem tří knih, které se zabývaly dějinami Čechů a Němců v Čechách a na Moravě od roku 1780 až k jejich rozchodu v roce 1945.

Nalezena zde byla výstižná a v určitém smyslu i osvobozující charakteristika spolužití obou národů (na české Židy bychom přitom neměli zapomenout) jako konfliktního společenství, v němž nakonec konflikt působením především velké historie nad společenstvím převážil a dovedl je k bolestnému a také násilnému konci. A s touto skutečností se museli postižení ve svých individuálních životech vyrovnávat sami. Na ně nezapomenout bylo pro historika Jana Křena samozřejmostí. Protože skutečným a nejhlubším obsahem dějin společenského a politického dění pro něj byly lidské osudy v tisících jejich individuálních podob. A to bylo také Křenovo chápání historie; ne dějiny institucí a mocných, ale lidí ve spojení malých a velkých dějin. Proto také člověk tak rád sahá po jeho knihách, protože v diferencovanosti jeho pohledu, bohatých znalostech a komplexitě myšlení vždycky cítí humanitu jako autorův zásadní postoj.

Signatáře Charty 77 a spoluiniciátora bytových seminářů podzemní univerzity čekalo po listopadu 1989 ještě třicet produktivních let. Kromě četných společensko-politických aktivit a povinností se v roce 2005 tisícistránkovou knihou Dvě století střední Evropy k ní přiznal jako ke své širší vlasti. V neposlední řadě ji psal i proto, že pro něj neznalost a nevědění platily za tu největší zábranu na cestě ke smíření a vzájemnému sblížení a byly zdrojem nepochopení a odcizení, ne-li dokonce nepřátelství mezi lidmi.

Člověk Jan Křen byl ale také gentleman. Pokaždé, když jsme se v Praze, obvykle v kavárně Slavia, sešli, mne pozdravil rudou růží na dlouhém stonku. A já bych takovou růži chtěla touto vzpomínkou teď položit na jeho hrob.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka (portrét na str. 89)

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Člověk, Čech, Středoevropan

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu