Pavel Rychetský

Moudrý, statečný a čestný člověk

Zdeněk Jičínský (1929–2020)

Svá studia na pražské právnické fakultě jsem zahájil v roce 1960. Byla to zvláštní doba – dala by se nazvat jakýmsi „předjařím“ –, na fakultě působila plejáda učitelů, které sem „za trest“ poslala po únorovém převratu tehdejší komunistická moc. To není ani nadsázka ani žert – opravdu za trest. Katedru mezinárodního práva vedl profesor Vladimír Outrata, za války diplomat v Londýně, po válce československý velvyslanec v USA. Správnímu právu vládl profesor Pavel Levit, který zázrakem přežil jako jediný z rodiny Osvětim, pozemkové právo přednášel profesor Valér Fábry, za války příslušník RAF, ústavní právo vedl bývalý tankista od Tobruku profesor Bedřich Rattinger, před únorem 1948 zástupce generálního tajemníka Národního shromáždění, který se věnoval ústavnímu právu kapitalistických zemí. Takto bych mohl pokračovat ještě téměř do nekonečna – rozhodně nelze pominout osobnost Viktora Knappa, jednoho ze dvou ředitelů odborů v Kanceláři prezidenta republiky. Ten druhý – Ludvík Frejka – skončil v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského na šibenici. A Knappa, tak jako již zmíněné, poslali za trest učit na fakultu. Vedle těchto starých bardů a významných osobností se rodila mladší generace vzdělaných myslitelů, kteří jako první zvedali hlavu i hlas proti stalinskému dogmatismu ovládajícímu po únoru 1948 celou humanitní oblast vysokého školství. Výraznou osobností mezi nimi byl – také za trest na fakultu poslaný – Zdeněk Jičínský, který spolu s profesory Jiřím Boguszakem a Františkem Šamalíkem pokládali základy nového pojetí státovědy, teorie práva a právní filozofie. Pro osmnáctiletého studenta byla i pouhá samotná možnost dýchat s těmito osobnostmi stejný vzduch nebývalou příležitostí a po čase i možností se spolu s nimi podílet na událostech, které vyústily v období pražského jara. To jsem již byl od r. 1966 jejich „mladým kolegou“ jako odborný asistent na katedře občanského práva. Dlouho to nevydrželo; po srpnové okupaci nás všechny z fakulty vyrazili a tu osudovou chybu učinit z akademického pracoviště „hnízdo odporu“, již neopakovali. Zdeněk na čas působil jako pojišťovák, a když ho po podpisu Charty 77 vyhodili i z pojišťovny, uchytil se po čase v Mototechně. Ale opět jsme se spolu sešli v disentu a dnes mohu s hrdostí vzpomínat na naše přátelství, které vydrželo až do jeho nedávného úmrtí.

Rozený parlamentář

Není to dlouho, co mi můj tehdy desetiletý vnuk položil otázku – „dědo, kdo je tvůj největší přítel?“ a já jsem se zarazil. Hodně jich totiž zemřelo – Jirka Dienstbier, Láďa Lis, Ruda Slánský, Ludvík Vaculík, Karel Bartošek, Standa Milota, Václav Havel a celá řada dalších –, seznam zesnulých osobností a mých přátel z dob disentu i posledních třiceti let je povážlivě dlouhý. Zdeněk Jičínský – jeden z významných aktérů tzv. sametové revoluce, nepřehlédnutelná postava československého práva, dlouholetý profesor státovědy a teorie práva Univerzity Karlovy – se k nim připojil v noci z 9. na 10. dubna ve věku 91 let. Patřil ke generaci, která vstoupila do dospělosti po 2. světové válce, a málokdo ví, že v letech kolem února 1948 se rozhodoval mezi dvěma láskami – sjezdovým lyžováním a politickým angažmá. Rozhodl se pro tu druhou a to jej poznamenalo na celý zbytek života. Zdeněk Jičínský byl moudrý, statečný a čestný člověk, který boji za svobodu a demokracii obětoval celý zbytek svého života. Nesměli jsme nikam za hranice našeho státu, ale každý rok jsme spolu vyrazili v zimě na Chopok lyžovat a nikdy se mi nepodařilo dosáhnout jeho lyžařské zdatnosti. V rozhodujících okamžicích po 17. listopadu sehrál po boku Václava Havla nezastupitelnou roli při vyjednávání s komunisty, kterým totiž dobře viděl až do žaludku a věděl jak na ně. Jeho hvězdná hodina nastala právě po listopadu 1989, kdy zastával za Občanské fórum post prvního místopředsedy Federálního shromáždění. Zdeněk byl totiž rozený parlamentář. Dokázal ve složité době zásadních změn a transformace politického a právního systému v pestrobarevném parlamentu hrát rozhodující roli při prosazování základů demokratického právního státu. A rozhodně nelze zapomenout jeho až neústupné úsilí o spravedlivou federaci Čechů a Slováků, ke kterým měl hluboké sympatie a současně pochopení pro jejich národní i státní ambice. S rozpadem společného státu se skutečně nemohl vyrovnat a považoval jej za naše společné selhání. Můj přítel profesor Zdeněk Jičínský si zaslouží úctu a památku.

Pavel Rychetský (1943) je politik a právník, od roku 2003 předseda Ústavního soudu ČR.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Rychetský

Moudrý, statečný a čestný člověk

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu