Anketa ke koronaviru a otázce, jak ho využít

Jakou krizi jsme zažili a jaká nás ještě čeká

Pootevřené okno příležitosti. Asi tolik můžeme dnes říci o pandemii koronaviru, související proměně veřejné debaty a prokázané vůli různých vlád využít své pravomoci na ochranu veřejného zdraví. Právě obava o zdraví a život byla také důvodem, proč lidé po celém světě akceptovali uzavření hranic, obchodů, omezení práva pohybu anebo nevídané škrty ve veřejné dopravě.

Po čtvrt roce se nacházíme v jakési mezifázi – přečetli jsme řadu úvah argumentujících, že se nic nedá vrátit zpět, že se změní ekonomika, veřejný život i role států. A čteme čím dál více textů, podle kterých se užuž vrátíme tam, kde jsme byli v lednu. Onen návrat má však být spojený s růstem nezaměstnanosti a propadem ekonomik.

Zda se tedy budou zase jednou socializovat ztráty a privatizovat prostředky z veřejné podpory, anebo využijeme zjevných schopností státu nejen při zdravotní krizi, ale i při krizi bytové, informační anebo digitální, není ještě jisté.

Abychom se sami zorientovali a pomohli v orientaci i čtenářům, zeptali jsme se:

1. Stát ukázal značné síly a schopnosti při ochraně zdraví. Tuto jeho roli většinou přijala i celá společnost. Kde jinde, pokud někde, má stát své předvedené schopnosti využít při řešení aktuálních systémových krizí?

2. Na jedné straně prý není dost peněz, aby bylo možné krizi vyřešit ve prospěch lidí. Na druhé straně hodlá například česká vláda pro obnovu země po čtvrt roce problémů využít až bilion korun. Má stát na podporu lidí dost peněz? Může mít dost peněz? A kde by je měl brát?

3. Doporučili byste nějaké opatření, text, návrh nebo metaforu ze zahraničí, které by podle vás bylo dobré přenést do domácího prostředí a které dnešní situaci lépe vystihují anebo posouvají?

Vladimíra Dvořáková, politoložka

Neřešit krizi ohýbáním kolejí

1. Stát ukázal schopnost prosadit a vymáhat politická rozhodnutí. Plní jednu ze svých základních kompetencí, a to je dobrá zpráva. První politická rozhodnutí, která rychle a plošně regulovala nejrůznější činnosti v České republice, byla v zásadě správná. Vyhnuli jsme se krizi, jako byla ta v Itálii, Španělsku, Velké Británii, s velkým množstvím obětí. Zároveň bylo od počátku krizové situace zřejmé, že se nehledá jen řešení, ale že jde také o politický marketing. Kdo bude v očích lidu „zachránce“? K marketingovému principu se ovšem začal dále připojovat i faktor příležitosti netransparentních obchodů. Takže dlouhodobý trend dalšího zeslabování kompetencí státu vlastně pokračoval. Je nutné stále opakovat, že stát nepatří politikům, ale musí mít autonomii, která umožňuje jeho profesionální fungování.

Jako jeden z příkladů lze uvést svolání Ústředního krizového štábu, který automaticky vzniká při vyhlášení nouzového stavu. Podle statutu Ústředního krizového štábu z roku 2008 krizovému štábu předsedá ministr vnitra, což je logické, protože má pod svou kontrolou celý integrovaný záchranný systém. Vláda ovšem bezprostředně po vyhlášení nouzového státu změnila jeho statut; nyní je na premiérovi, koho navrhne za předsedu. A trvalo hodně dlouho, než se jím stal ministr vnitra. Je to absurdní. Jak postupovat v krizových situacích se píše v době klidu, aby systém v době krize co nejrychleji najel na jasné koleje a mohl jednat a neřešit procedury. Místo toho premiér hledal cestu, jak ty koleje různě ohýbat. A zde je možné hledat příčiny několikerých selhání – nepodařilo se ochránit zařízení pro seniory, nákupy ochranných pomůcek byly nekoordinované a mnohdy předražené, jejich distribuce netransparentní a zejména v prvních týdnech organizace testování silně selhávající.

Krizové situace v tomto světě se budou vyskytovat i nadále, a možné i stále častěji. Bylo by dobré, aby profesionální státní aparát doplněný o skutečné experty zpracoval nezávislou analýzu slabých míst a návrh opatření, jak je pro příště odstranit. Za dané situace je to ovšem iluzorní. Stále sice ještě ve státní správě fungují profesionálové, ale jakákoli zpráva tohoto typu by vznikala pod obrovským politickým tlakem. Jak vláda, tak bohužel i opozice by takovouto zprávu vnímaly jako „vysvědčení“, takže výsledek by byl spíše v logice „poučení z krizového vývoje“. A i kdyby se náhodou podařilo udělat dobrou analýzu a přijmout opatření pro budoucnost, je vysoce pravděpodobné, že by další vláda začala krizi řešit opět ohýbáním kolejí, protože tak to u nás dlouhodobě funguje.

2. Politici by v tuto chvíli sice měli poskytnout určitou podporu těm, kteří byli krizí postiženi, ale zdá se, že probíhá zápas o to, kdo bude vůči potenciálním voličským skupinám štědřejší. Tohoto klání se účastní i opozice. Kromě základní záchranné sítě by další formy podpory měly mít koncepčnější charakter, vznikat v souvislostech a být doprovázeny dalšími stimuly. Nepřipravují se významné státní investice, které by měly pomoci nastartovat ekonomiku, například na zlepšení infrastruktury, kde Česká republika výrazně zaostává za svými sousedy. Navíc nikdo neřeší příjmovou stránku. Kde na to vzít? Roztáčí se spirála inflace; již nyní má dopad na ty nejslabší sociální skupiny. A zdá se mi, že jsem již dlouho neslyšela nic o Národním investičním fondu, kam banky, jež v minulých letech měly obrovské zisky, které se vyvážely ze země, měly dobrovolně vložit miliardy. S krizí tento návrh padl?

3. Napadá mne jen parafráze známého bonmotu, že ten, kdo se nepoučí, dostane za vyučenou. A tato krize přinesla silná varování, z nichž bychom se měli poučit.

Jan Drahokoupil, ekonom

Položit důraz na pomoc nízkopříjmovým vrstvám

1. Vidím tu zkušenost méně optimisticky. Stát ukázal, že umí reagovat plošnými a restriktivními opatřeními. Měli jsme štěstí: zaváděli jsme restrikce ve stejném čase i rozsahu jako ostatní země, ale nákaza u nás ještě nebyla tak rozšířená. Proto se šíření podařilo dostat pod kontrolu. Zároveň se ukázalo, nakolik způsob práce státního aparátu a jeho přístup k občanům zamrzl někde v devadesátých letech. Moderní je snad jen politický marketing. Ten však negativně ovlivňuje kvalitu rozhodování. Ukazuje se, že nám ujel vlak i ve srovnání se Slovenskem.

Státní instituce sedí na informacích a datech, ale nesdílí je ani mezi sebou. Občané, včetně odborné veřejnosti, nejsou bráni jako partner, ale jako nesvéprávné bytosti. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) neuvolňuje detailnější data. Nikdo vlastně neví, jaké informace má stát k dispozici a jaké analýzy formují rozhodnutí o restrikcích a uvolňování. Epidemiologický model používaný státem je neveřejný.

Odborná veřejnost paralelně a v izolaci konstruuje vlastní modely, ale nemá ani data, která by do nich vložila. Veřejná oponentura je samozřejmě nezbytná ke kvalitní vědecké práci, včetně epidemiologického modelování. Vedení ÚZIS však o diskusi s odbornou veřejností nejevilo zájem. Zajímavé je, že na Slovensku to jde: epidemiologický model se veřejně diskutuje a oponuje.

Nechci říci, že stát nemá data a neumí vypracovat kvalitní analýzy. ÚZIS zřejmě vládě, respektive klíčovým členům krizového štábu, dodával kvalitní podklady a pracoval se solidním modelem. Rozhodnutí tyto analýzy nesdílet ale odráží širší kulturu a dominantní přístup v rámci státní správy. Nelze také vyčítat samotnému ÚZIS, že se rozhodl „sedět na datech“. Zákonná úprava a příslušné vyhlášky asi skutečně neumožňují některá, byť anonymizovaná, data sdílet. Nicméně vedení ÚZIS-u i ministerstva zdravotnictví tato situace zjevně vyhovuje.

Data a analýzy tak nebyly sdíleny ani v rámci krizového štábu. Přes velkou snahu spolupracovat s dalšími složkami krizového štábu ekonomický poradní tým po celou dobu pracoval jen s veřejně dostupnými informacemi. Těch bylo a je velice málo.

Změny v zavedených opatřeních jsou oznamována bez svého zdůvodnění. Komunikuje se, jako by se krizový management řídil politický marketingem. A to v těch lepších chvílích. V těch horších může mít občan pocit, že jej hlavní epidemiolog bere za nesvéprávného. Chybí předvídatelnost ve stylu „uděláme tohle, pokud se bude tento ukazatel vyvíjet takhle“. Chybějí informace o tom, co vede k jednotlivým doporučením nebo restrikcím. Lidé by se chovali zodpovědněji i bez nařízení, kdyby byli informováni, proč se něco doporučuje nebo nařizuje.

Jeden příklad: Nedávno bylo sděleno, že v Praze jsou dvě centra nákazy, a aby lidé byli opatrní. Kdybychom ovšem věděli, kde se tato centra nacházejí, mohli bychom přizpůsobit svoje chování tak, abychom riziko nákazy minimalizovali. Kdybychom věděli, jak k šíření došlo, mohli jsme se z toho také každý poučit. Nic více jsme se ale nedozvěděli, asi abychom nepanikařili. Ve výsledku jsme tak dostali informaci, kterou nešlo nijak využít.

Během krize se také ukázalo, jak zoufale chybí expertní zázemí. Stát se spoléhal na ad hoc expertní skupiny, jako poradní týmy při krizovém štábu a NERV. Ty pracují bez dat, bez systematického zapojení do rozhodovacích procesů, na základě dobrovolnosti a ve volném čase. Navíc, jak dokládá složení NERV, tato metoda práce vytváří prostor pro lobbystické tlaky a prosazování zájmů úzkých skupin. Pro srovnání: Na Slovensku ministerstva mají svoje analytické útvary. Experti tam jsou zaměstnaní natrvalo, mají přístup a systematicky pracují se státními daty, a jsou proto připraveni daleko smysluplněji podporovat krizový management. Spolupráce s externími experty je tak daleko smyslnější a strukturovanější.

Stát tedy hlavně předvedl, jak je urgentní změnit jeho přístup k občanům, práci s daty, a k systematické analýze politik. To vše bude potřeba v dalších fázích boje s pandemií, které se nemohou spoléhat na plošná omezení. Opatření musí být selektivní, proaktivní a chytrá. Tyhle věci se musí stát teprve naučit.

2. O tisíc miliard se možná podaří zvýšit během tří let schodek státního rozpočtu. Příští rok je sice volební, ale i tak k tomu snad nedojde. Na jednotlivá krizová opatření se vydávají jednotky miliard, respektive nízké desítky v případě kompenzačního bonusu. Větší desítky miliard však přijdou trvalé daňové změny, které se vydávají za krizové opatření, ale v boji s krizí moc nepomohou. Konkrétně se jedná o zrušení daně z převodu nemovitosti a zpětné uplatnění ztráty ve výpočtu daně z příjmů právnických osob (tzv. loss carryback). Stát tedy dělá spíše kroky k tomu, aby na tom byl rozpočet v budoucnu hůře.

Ve strukturálních fondech bylo na začátku krize k dispozici přes 80 miliard korun, které EU nyní dovoluje utratit flexibilně pro boj s krizí. Ty fondy se skutečně využívají k financování programů Covid i Antivirus. Je tak paradoxní, že premiér zesílil protievropskou rétoriku v době, kdy vlastně všechny smysluplné programy pro boj s krizí jsou financovány z evropského rozpočtu. Nicméně se nabízí možnost dát všechny nevyčerpané fondy do jednoho balíku a z něj zaplatit restartování a restrukturalizaci ekonomiky. Chybí ale vize.

Nabízí se také synergie, pokud by se podařilo jednotlivé projekty propojit s evropským programem Green New Deal. Bohužel, ministerstvo průmyslu se místo předložení návrhu, jakým způsobem by se Česko smysluplně zapojilo, soustředí na to, jak využít krizi k zastavení tohoto projektu.

3. V zahraničí, tedy v tom evropském, lze v krizových opatření typicky najít dva aspekty, které mi přijdou klíčové, ale u nás chybějí. Zaprvé je to důraz na pomoc nízkopříjmovým vrstvám. To dává smysl i z hlediska podpory domácí poptávky. U nás máme kurzarbeit. Ten je však třeba reformovat. Udělat jej velkorysejší, co se náhradového poměru pro zaměstnance týče, a také atraktivnější pro zaměstnavatele – dnes je zaměstnanec na kurzarbeitu pro zaměstnavatele příliš drahý. Potřebujeme tedy kurzarbeit reformovat a udělat z něj standardní součást sociální politiky. Dále máme nefunkční systém podpory v nezaměstnanosti. Podpora je příliš nízká a je vyplácena jen po velice krátkou dobu. I vzhledem k nízké nezaměstnanosti prakticky neexistuje aktivní politika zaměstnanosti. Ta ale nemůže fungovat bez solidní pasivní podpory.

Zadruhé v zahraničí panuje přesvědčení, že není žádoucí se vracet ke stejnému způsobu života jako před krizí. Je určitě možné, že se to k ničemu moc nepovede, ale je zde vůle využít krizi k změně způsobu fungování ekonomiky k ekologicky udržitelnějšímu a sociálně inkluzivnějšímu modelu. To je vidět i na úrovní městského plánování. Otevírají se desítky kilometrů stezek pro cyklisty. Omezuje se provoz aut.

V Praze mezitím řešíme kontroverzi, že magistrát zavřel v jednom směru ulici ve středu města. Jedná se, myslím, o stovky metrů. Jinak řešíme, zda nalít stovky miliard do jaderné energetiky a jak zastavit útlum spalovacích motorů. Jako bychom se chtěli vrátit do nějakého stavu dávno předtím, než krize vypukla.

Jolyon Naegele, novinář

Vláda zřejmě sloužila partikulárním zájmům

1. Český stát zavedl různá opatření o několik dnů až týdnů dříve než většina států v Evropě. Zřejmě díky tomu jsou počty nakažených a úmrtí způsobených koronavirem v Česku relativně nízké, jakkoli si například Slovensku vede v počtu úmrtí při přepočtu na sto tisíc obyvatel daleko lépe. Ovšem je třeba také dodat, že první vlny českých vládních opatření byly překotné, nedomyšlené a místy náhodné. Opakované vzájemné protiřečení si vládních ministrů a náměstků ministrů bylo neprofesionální a dělalo medvědí službu nejen vládě, ale hlavně informovanosti veřejnosti. Legislativní základy vládních opatření byly natolik slabé, že to vedlo jejich k předčasnému uvolnění. Leckterá opatření zřejmě sloužila spíš partikulárním zájmům některých státních činitelů a jejich spřátelených obchodních partnerů než veřejnému zdraví. Vládní vítací ceremoniál na Letišti Václava Havla při příletu první dávky nakoupených, nikoliv darovaných, roušek z Číny byl nedůstojný. Vládní politika vydávání autorizací laboratořím k provádění testů na koronavirus byla diskriminační. Výrok náměstka ministra zdravotnictví Prymuly o nutnosti uzavření státních hranic až na dva roky byl, lehce řečeno, nešťastně formulován. Vláda zřejmě sloužila partikulárním zájmům ohledně načasování znovuotevření květinářství, zahradnictví a hobby center v prvních vlnách uvolnění. Také zbytečně dlouho ponechala uzavřené farmářské trhy a menší obchody včetně knihkupectví.

2. Tolik peněz stát zřejmě momentálně nemá. Masivní rozdávání podpory jej nutí, aby tiskl víc peněz, což přispívá k inflaci. V ČR bude situace rozhodně těžší než v dalších státech EU, protože Česko navzdory svým závazkům vůči EU stále odmítá zavést euro, a proto neodpovídá podmínkám pro určité finanční podpory z Bruselu, jež dostávají pouze členské státy, které v eurozóně jsou. Stát by jistě při pečlivé analýze našel oblasti, kde by jistě mohl smysluplně ušetřit, třeba zmenšením byrokratického aparátu. Ústavní činitelé, členové vlády, senátoři a poslanci by se měli dohodnout na solidárním snížení svých platů a požitků.

3. Výjimečně úspěšná práce vlád Slovenska, Gruzie, Jižní Koreje, Vietnamu, Hongkongu, Tchaj-wanu, Nového Zélandu, Ghany a Kostariky s pandemií koronaviru by měla být pro Českou republiku vzorem. Dále bych kvůli chybějící či falešné empatii ve výrocích některých českých vládních a ústavních činitelů doporučil pečlivou analýzu vzorných empatických projevů k současné krizi, které pronesly slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a německá kancléřka Angela Merkelová.

Bartosz Rydliński, politolog

Naše státy si zaslouží spravedlivé daně

1. Otázka zdravotnického systému je trvale spojena se způsobem jeho financování. Díky tomu může stát vyvodit důsledky ze svých závazků k občanům a zavést sérii daňových změn směrem ke zvýšení daňové progrese, pokud jde o daně fyzických a právnických osob. Pokud polští malí a střední podnikatelé platí daně, a nadnárodní firmy ne, jde o zjevnou nespravedlnost. Podobně to platí o sociálních odvodech každého občana Polska. Platí zde, že bohatí platí statisticky méně než ti, kdo vydělávají méně. Stát chystající se na vlnu nezaměstnanosti a bankrotů způsobených pandemií koronaviru musí mít dostatek prostředků na přípravu inovativních sociálních programů.

2. Státy střední Evropy vydávají na veřejné služby výrazně méně než takzvané staré členské státy Evropské unie. Souvisí se to mj. s tím, že zahraniční kapitál zde nejenže neplatí spravedlivé daně, ale často využívá poměrně koloniální metody ke svým pracovníkům i zákazníkům. Proto platí, že když Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko budou chtít získat od nadnárodních korporací odpovídající prostředky, potvrdí tím, že jim jde o westernizaci vlastních ekonomik. Zapojit se má i Evropská unie a říci, že na jejím území mají být daně z obratu placeny stejně.

3. Bojím se, že řada neoliberálních prostředí bude chtít koronavirovou krizi využít stejně jako předcházející společenské a ekonomické otřesy k rozšíření volnotržních praktik a k útoku na veřejné služby, daňové systémy a kolektivní smlouvy. Proto doporučuji četbu Šokové doktríny Naomi Kleinové a její poslední vystoupení, ve kterých ukazuje, jak administrativa Donalda Trumpa provádí masový transfer veřejných prostředků k soukromému megabyznysu. Kleinová správně upozorňuje, že se postupně stáváme proti otřesům odolní, takže se levice má neoliberalismu postavit vlastním odvážným programem. Proto myslím, že částečná nacionalizace soukromých firem, zavedení nepodmíněného základního příjmu a spravedlivých daní mohou být dobrými návrhy na národní i evropské úrovni.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů