Patrik Eichler

Staré otázky v nové době

„Od malička posloucháme, jak nemáme nikomu neznámému na internetu ukazovat svůj pokoj, a dáváme si bacha, aby se všechna naše data k někomu nedostala. Taky se prý nemají přes internet posílat fotky občanek. Dneska toto všechno udělám, abych se dostal na vejšku,“ napsal koncem května na svou facebookovou stránku jeden z letošních maturantů. Mnoho reálných možností k obraně nemá. Leckteré fakulty vysokých škol totiž přijímají zájemce ke studiu podle výsledků v testech společnosti s ručením omezeným www.scio.cz.

Nezbytnost poskytovat informace o sobě soukromé firmě, aby člověk mohl studovat na veřejné vysoké škole, je skandální správou o schopnostech našeho státu. Co o vás říká váš pokoj? Zda pijete kávu nebo čaj? Jaké máte rádi barvy? Jaké kapely posloucháte? Zda žijete s někým, anebo sami? Zda jste si jako děti hráli spíše s legem, anebo chevou? Co máte v knihovně, tedy co si politicky myslíte, anebo jaké máte koníčky? Zda jste bohatí, anebo chudí třeba podle ceny vašeho nábytku anebo toho, zda máte na poličce poslední internetové rádio? Zda máte doma nějaké zvíře?

Ve skutečnosti je toho ještě mnohem více. Sherlock Holmes takto z ošoupaného klobouku dobré značky dokázal dovodit, že člověk, kterého hledá, v minulosti slušně vydělával, ale nyní již na nový klobouk nemá. Za krize tedy přišel o práci. Soutěž Sherlocka Holmese s umělou inteligencí bych si rád nechal ujít.

Nejde přitom o jediný případ, kdy stát ukazuje, že na správu maximálně citlivých údajů o občanech nestačí, a snad ani nemá zájem.

Novinář Jan Kašpárek takto nedávno zjistil (Chytrá karanténa se rozběhla, debata o digitálních korporacích ani v nejmenším, Deník Referendum, 14. května 2020), že údaje ze systému chytré karantény jsou ukládány na serverech globálního gigantu Amazon. A že to ani stát, ani soukromé programátory systému nezajímá, protože nadnárodní poskytovatelé digitálních služeb jsou přece „všudypřítomní“.

Ve vládě tak máme nejméně dva ministry, kteří, řekněme, nevědí ani jen to, že se otázka ochrany vlastních obyvatel v digitálním světě klade. Nic víc by na jejich konec ve vládě, ba třeba i na konec vlády, nemělo být potřeba.

Vládu, ani nevšímavé účastníky veřejné debaty, přitom neomlouvá, že se potřeba posunout státní maturity a přijímací zkoušky na vysoké školy objevila neočekávaně. A že stejně neočekávaně vyvstala potřeba modernizovat systém práce hygienických stanic. Že osobní data o lidech jsou měnou digitálního trhu, je známo léta.

Hospodářský deník E15 koncem března napsal (Byznys s pronájmy bytů přes Airbnb se zhroutil. Makléři čekají pokles nájmů, 25. března 2020), že v Praze je kolem jedenácti tisíc bytů využívaných pro krátkodobé turistické pronájmy a že snad kolem pěti tisíc z nich by se mělo během dvou měsíce dostat na řádný nájemní trh. Mohl za to jak vládní zákaz krátkodobých pronájmů, tak uzavření hranic a všeobecná nechuť uprostřed pandemie cestovat za hranice – zmizeli turisté.

Denní patologie centrální Prahy získala svou podobu v inzerátech nabízejících stometrové byty u Staroměstského náměstí za deset tisíc korun za měsíc; cenu, za kterou byste den před koronavirem stěží sehnali garsonku na předměstí anebo pokoj pro dva v některém z žižkovských činžáků.

Pro vzdálenost politiky a života je příznačné, že téma dostupnosti bydlení nezaujalo ústřední místo ani v komentářích vrcholných představitelů vládních stran, ani v podnětech parlamentní či magistrátní opozice.

Slyšitelně se ozvala snad jen radnice Prahy 1 s výzvou, aby zákaz krátkodobých pronájmů pokračoval i po koronavirové krizi, protože si obyvatelé centrální pražské městské části stěžují, že se v jejich bytech nedá bydlet: když máte obden jiného souseda a když se do Prahy nejezdí za galeriemi, ale mnohem spíše za levným alkoholem. Něco z toho dokumentuje třeba rozhlasový cyklus Paměť města dokumentaristky a novinářky Apoleny Rychlíkové.

Organizace města není ale jen otázka bydlení. Opatření proti šíření koronaviru v zásadě stanovilo, že se má člověk v případně nutnosti pohybovat mezi domovem a zaměstnáním a že může do parku. Leckdo v té chvíli zjistil, jak daleko to do takového parku může být. Nejde přitom o místo se stromy, jde o parky typu pražských Olšanských hřbitovů (50 ha) anebo Stromovky (90 ha), vlašimský Zámecký park (70 ha), olomoucké Smetanovy sady (19 ha) anebo Komenského sady v Ostravě (30 ha).

Zatímco se pořád bavíme o zástavbě městských center, ve kterých ovšem pasivitou politiky hrají na úkor obyvatel prim kanceláře, klade se naléhavě otázka rekreačních a odpočinkových ploch pro situace, kdy každodenní cestování na druhý konec velkého města nebude žádoucí a kdy zvládnout celodenní provoz několikačlenné rodiny na třiceti či padesáti metrech bytu nebude ani fyzicky možné.

Na tyto i další otázky má dnes odpovídat především opozice – v parlamentu i v jednom každém městě. Vládní strany jsou nutně zatíženy každodenním managementem zdravotnické a hospodářské krize a dostat se ke koncepční práci jim nutně několik příštích měsíců potrvá. Opozice pro formulaci generálního politického tahu nepotřebuje aparáty ministerstev a podrobné propočty, ale mnohem spíše představivost a odvahu pouštět se za okraje známých stereotypů. Otázek bez slušných politických odpovědí je ještě nepřeberné množství.

Patrik Eichler (1984) je novinář, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Staré otázky v nové době

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu