Ivan Pros

Chrousti v polévce

Lidi u nás na vsi teď na jaře zastihnete nejspíš v lese, jak kácejí, řežou polomy a čistí po kůrovci nebo se na zahradách ohánějí rýčem a hráběmi, klečí na záhonech. Podstata venkovské práce má odvěká neměnná pravidla. Život na vsi je ale dnes najednou podmaněn, prožívá určité napětí z posledních událostí v okolním světě, horší o to, že se děje něco za jeho zády, něco dosud neznámého, cizího a záhadného.

Nebezpečí samo je obecně jistě lákavé, přitažlivé a vzrušující. Jakási každodenní hygiena v tom smyslu, že prověřuje mobilizační schopnost organismu, schopnosti jedince pro případ, že by se stalo cosi velmi špatného. Tahle mobilizační cvičení – strach, hrůzu, napětí, máme docela rádi, zvláště když jsou způsobena konzumací komerční zábavy a dají se tlačítkem dálkového televizního ovladače vypnout. Strach už není jen příjemné šimrání, ale různě modulovaná obava, se kterou se dá, zvláště ve společenském životě plném bezskrupulózních manipulátorů, docela dobře obchodovat. Je to artikl, po kterém bude vždycky poptávka. Jsme konzumenti instantního nebezpečí, přeneseného z reálných krizových situací na gaučové televizní vzrůšo. Mezi prastarými poctivými alternativami v nebezpečí „bij, nebo utíkej“ volíme nejraději variantu „otevři ještě jeden lahváč a ztuhni“. Je jasné, že konzument jde odvážně až na samu hranici sebezničení.

Nebezpečí se stalo životu na vsi každodenním průvodcem a kamarádem, a zevšednělo. Není to tak vyhraněné, jako když přecházíte ve městě křižovatku na červenou, podvědomě však zmobilizujete dostatek zkušeností, pozornost a dovednost, když je potřeba na střeše opravit uvolněnou tašku. Horší jsou nebezpečí cizí, z venku, která neznáte. Připravují je neznámé nečekané události, všelijaké vyhlášky, kurzovní pohyby, berňák, exekutor...

Nebezpečí, které není představitelné, neznámé, je přijímáno s rozpaky a nedůvěrou. Ve vzduchu je cítit i jakési mystické očekávání rozuzlení tajemných příčin a smyslu událostí, které nás obklopují a takové nebezpečí skrývají.

Dobrou strategií přežití určité doby je strategie chroust. Prostě jen na nějakou dobu zmizíte a čekáte, až se bouře uklidní. Chrousti jsou inteligentní bytosti, které než něco podniknou, dobře si to v klidu a bezpečí rozmyslí. Posledních událostí na zemi se chrousti například již nejméně čtyři, spíš osm nebo možná dvanáct nebo kolik let nezúčastnili. Divíte se jim? Obdivuhodná je jejich lehkost, s jakou mohou proflinknout čtyři roky života, když vědí, že by to na zemi stejně nestálo za nic. Trochu odlišná taktika je strategie soudržnosti, mobilizace společných sil a dovedností, třeba jako když se hledal Kašparův kozel nebo Hanzalům utekly husy.

Věci příští se zde očekávají klidně a nevzrušně, stejně jako věci minulé, přesto je cítit očekávání, zda se neobjeví nějaké tajemné vysvobození. Je jisté, že v testu osobní a společenské integrity, osobní odvahy, moudrosti a zodpovědnosti obstojíme. Sousedovic Máňu jsem potkal na polňačce kilometry za vsí s rouškou na obličeji. Její sdělení bylo stejně jednoduše přímé, jako vyjádření Václava Klause prezidenta, který naopak odhaleným obličejem prokazuje odvahu, jde vstříc nebezpečí a nebojí se vyjádřit protest proti malosti, ustrašenosti a životnímu omylu jiných: „Nenosím roušku, (...); je to taková moje polemika s takzvaným principem předběžné opatrnosti, který přes zelenou ideologii ovládl náš svět.“

Ivan Pros

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Chrousti v polévce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu