Hynek Skořepa

Za nestorem ochrany jihomoravské přírody

V záplavě událostí kolem karantény „umrtvující“ život republiky jsem obdržel smutnou zprávu o smrti skutečné. Zprávu velmi bolestnou pro mne, pro jihomoravskou ochranu přírody i kulturu, především pak pro kulturní dění v Tišnově. V sobotu 21. března 2020 nás ve věku 76 let opustil doc. Ing Jan Lacina, CSc., lesník, biolog, spisovatel, znalec výtvarného umění a především úžasný člověk. Někdo z jeho kolegů na Mendlově univerzitě ho výstižně charakterizoval jako „ikonu české krajinné ekologie“. Onou ikonou nebyl sám, nýbrž po dlouhá léta ve dvojici se svým spolupracovníkem a přítelem Antonínem Bučkem (1942–2018). Oba vystudovali lesnictví a oba výrazně ovlivnil dnes již legendární prof. Alois Zlatník. Oba začínali u vojenských lesů, pak se potkali v brněnském Geografickém ústavu ČSAV a po jeho zrušení skončili jako učitelé na lesnické fakultě v témže městě. Oba patřili mezi zakladatele nejznámějšího časopisu dobrovolné ochrany přírody Veronica, který v Brně vychází již od r. 1986 – na rozdíl od pražské Niky, jež po sametové revoluci zanikla. Lacinovy texty jsem vždy očekával s napětím a rád si v nich i zpětně čtu, třeba v knižním výboru Kousíček modré (Sursum, Tišnov 2015).

Nejraději mám ovšem sloupek s názvem Pohyblivý svátek. Ten vyšel ve zvláštním vydání Veronicy Karpaty – Krajina a lidé v prosinci 2002. Mívám podobné pocity, ale tak mistrně je vyjádřit nedokážu: Pohyblivým svátkem nazval kdysi Ernest Hemingway své občasné pobyty v Paříži. Podobně jako americký spisovatel potřeboval unikat do jedinečného uměleckého kvasu evropského velkoměsta, pociťuji já občas nezbytnost uniknout do kvasu jedinečné přírody Karpat. Ano, mé cesty na východ jsou pro mě rovněž pohyblivým svátkem. Dlouho jsem přemýšlel proč. Čím se liší moje běžné cesty západním směrem od těch méně častých na východ? Na západ putuji do harmonické kulturní krajiny, ve které hledám (a občas i nalézám) pohodu, pocit jistoty a bezpečí. Karpaty na východě mě naopak přitahují svou divokostí a nezkrotností. Tuším v nich krásná dobrodružství... A nepatří k podstatným znakům karpatského pohyblivého svátku právě předtucha, že zde lze potkat medvěda, vlka či rysa?

Dvojici Buček – Lacina již před lety proslavila Akce Dno, záchrana (přesazování) bledulí letních (mnohem vzácnějších než bledulí jarních) ze dna napouštěných Novomlýnských nádrží. Dokumentárními záběry to zachytil kameraman a režisér Ivan Stříteský z Prostějova pod názvem Chvála bláznovství (1987, v televizi r. 1991 běžel doplněný dokument, který režíroval Kuba Jureček).

Jan Lacina byl loni navržen na cenu Josefa Vavrouška, kterou nakonec z neznámých důvodů nedostal, jak píše jeho redakční kolega z Veronicy etnograf Václav Štěpánek v nekrologu na webu časopisu. O tomto nepřehlédnutelném vysokém muži píše: Nejenže jeho tvář se staro-světským vousem, z níž vždy vyzařovala mírnost a dobrota, připomínala staré křesťanské světce, ale také jeho zápal a entuziazmus dokázal přivést ke krajinné ekologii či geobiocenologii, anebo třeba jen k lásce a vnímavosti k přírodě a krajině velké zástupy následovníků... Jeho slavný strýc, výtvarník Bohdan Lacina, mu prý kdysi řekl: „Jene, ty nemaluj, ty piš.“ A Jan si to vzal k srdci, i přes nesporné výtvarné nadání...

Kariéra typologa u vojenských lesů mu umožnila detailně poznat československé lesy ve všech koutech tehdy ještě společné vlasti, a právě slovenské Karpaty ho očarovaly na celý život, rád se do nich vracel..., napsal Petr Maděra, jeho kolega z lesnické fakulty. A dodává, že šlo o „básníka přírody prišvinovského typu“. Další láskou, kromě přírody a umění, byla dobrá domácí pálenka. V každé krajině si dokázal vychutnat jinou.

Nemohu se smířit s tím, že už si nikdy nepotřesu rukou s tímto Člověkem a neuslyším jeho příjemný hlas. Že už se nikdy ze sluchátka telefonu neozve: Haló, Tady Lacina! Detašované pracoviště detašovaného pracoviště. Jestli se ještě někdy dostanu na ono proslavené odloučené pracoviště brněnské pobočky Ústavu geoniky AV ČR (vedení má ústav v Ostravě) na Veslařské, na břehu řeky Svratky, o které dávno napsal básník, bude mi těžko. Na Jana Lacinu nikdy nezapomenu, budou mi ho připomínat jím milované lesy. Ty suťové pod Čepičkovým vrchem na „jeho Tišnovsku“, limbové porosty s kosodřevinou při horní hranici lesa v Tatrách, jedlobučiny na Stužici v Poloninách, právě rozkvétající jarní luhy kolem řeky Moravy...

Je přelom března a dubna, čas, kdy karpatskými průsmyky a horskými sedly s kvorkáním táhnou sluky. Skloněné zobáky letících kohoutků se rýsují proti tmavnoucímu nebi a na obloze zasvítí první hvězdy. Někde mezi nimi i ta Jenova...

Hynek Skořepa

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Za nestorem ochrany jihomoravské přírody

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu