Jiří Němec

Nikoli matka moudrosti

Poslanecké sněmovně českého Parlamentu se „povedly“ v poslední době dvě pozoruhodné věci, když ústavní většinou schválila rozšíření kompetencí Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), a aby to ministrům nebylo líto, tak pro ně i tzv. klouzavý mandát. Obě novely přitom nejsou novinkou, byly navrhovány již vícekrát a zatím se nikdy nepodařilo je do ústavy dostat, hlavně zásluhou Senátu, který musí každou ústavní změnu potvrdit třípětinovou většinou přítomných senátorů. Opakování takovýchto nápadů nemůže být pro naše poslance příslovečnou matkou moudrosti.

Pokud jde o NKÚ, poslanci navrhují rozšíření jeho kompetencí např. na Českou televizi a Český rozhlas, zdravotní pojišťovny i Českou národní banku. Vedle toho však na některé obce a kraje, které na rozdíl od nich mají ústavně zaručené právo na samosprávu a hospodaření se svým majetkem. NKÚ dnes provádí jen kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Obcím a krajům článek 8 ústavy zaručuje samosprávu územních samosprávných celků. Nic víc a také nic míň. Co by vlastně NKÚ kontroloval? Stejně jako doposud nejrůznější státní dotace, které stát obcím a krajům poskytl, tedy státní peníze – v pořádku a právem. Navíc teď však i celkové hospodaření obcí. Zatím zřejmě jen statutárních měst a Prahy, a samozřejmě i krajů, ale co brání tomu to napříště rozšířit? Existuje potom už vůbec nějaké právo na samosprávu? Nebo je to trochu návrat k systému národních výborů, kdy stát řídil a kontroloval úplně vše? Zákon o obcích stanoví, že majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy. Je to zákonná povinnost obce, takže by ji asi nově měl NKÚ přece kontrolovat. Třeba zda je pro obec či kraj účelnější (a zákonnější) v rámci rozpočtu dát přednost opravě školy, nebo rekonstrukci obecní komunikace? Nebo jestli si obec vezme úvěr, nebo ne a za jakých účelem? To budou vědět kontroloři NKÚ z Prahy lépe než místními lidmi zvolení zastupitelé? Obce hospodaří se svým (vyjma dotací), nikoliv státním majetkem a mají na to vlastní zákonné kontrolní mechanismy, nejen povinný roční audit hospodaření krajským úřadem či auditorem nebo dozorovou činnost MV, ale především dohled místních zastupitelů a občanů, kteří na případné nepravosti vidí zblízka. O nejrůznějších a často se dublujících se ministerských kontrolách ani nemluvě.

Klouzavý mandát má ulehčit život těm ministrům, kteří jsou zároveň i poslanci a musí tak plnit dvojí ústavní funkci. Podle návrhu by za ministra-poslance dočasně vykonával jeho poslaneckou funkci náhradník, tj. další v pořadí kandidátky. V současné vládní konstelaci to tak možná nevypadá, ale ministr je přece především politik, a teprve potom šéf ústředního orgánu státní správy. Ústava jako velmi rigidní nejvyšší zákon státu se nemění jen kvůli aktuální situaci, kdy jsou, zdá se, někteří ministři spíše top (jak který) manažery. Každý politik má podle mě povinnost ověřit si svoji podporu právě ve volbách získáním poslaneckého mandátu. Ministr bez této podpory je objektivně v úplně jiné, slabší pozici, jako by snad ani nebyl politikem. Ale vláda je ústavně hřištěm, kde hrají výhradně politici, a navíc rozhoduje ve sboru, což znamená, že ministr hlasuje nejen o svých resortních návrzích, ale i velmi politicky třeba o důchodové reformě či vyslání vojáků na zahraniční mise. A když politik mandát od voličů získá, nelze ho potom jen tak vyměnit za ministerské křeslo. Nebo si umíte představit, že by se kancléřka Merkelová vždy po čtyřech letech zříkala svého mandátu poslankyně Bundestagu? Co by tomu asi v dalších volbách řekli její voliči v Meklenbursku?

Autor je právník a publicista.

Jiří Němec

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Nikoli matka moudrosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu