Pavel P. Kopecký

Dohlížet a trestat?

Z Orbánova Maďarska přicházejí už dlouhou dobu znepokojivé zprávy. Občanské svobody tam dostávají na frak, čemuž v poslední době vydatně napomáhají i další okolnosti širšího, globalizovaného vývoje světa. Po Evropskou komisí nezvládnuté migrační krizi, při níž byli Maďaři nejprve ostře kritizováni za nesmlouvavý přístup k (ekonomickým) běžencům, máme na stole další selhání. Lidí, kteří se rozhodli nastolit svůj velký sjednocovací projekt v době, kdy se vážně mluvilo o „konci dějin“. Tedy časech trvalého vítězství takzvaných západních hodnot. Oním dalším selháváním míním – a co také jiného – zjevné rozpaky či protichůdnost jednání ústředních unijních struktur tváří v tvář aktuální vážné hrozbě. Šíření koronaviru, jež je ukázkovým důsledkem přespříliš propojeného, vzájemně závislého všelidského prostředí. Chcete-li, tak nesmírné křehkosti zřejmě ještě nadlouho nestabilní reality. Jíž se mimochodem v moderní sociologii přezdívá „tekutá modernita“. Stejně jako dost možná zesílí tlaky na další „exity“ ze společenství, otvírá se nyní prostor i k nejrůznějším politickoekonomickým změnám v jednotlivých členských státech EU. Nicméně nejenom v nich.

Maďarsko, s nímž je ČR v natolik přátelských vztazích, až se navzájem titulujeme „čestným sousedem“, je mimo jiné hlasitým členem Visegrádu. Tudíž nepřehlédnutelným středoevropským aktérem. Přičemž jeho elity si nezřídka rozumějí též s polskými kolegy, kteří stejně jako jejich podunajské protějšky zpochybňují možnosti uplatnění hodnotových zkušeností západní Evropy v našem regionu. Toť ovšem vážná věc, a proto bychom si měli bedlivě všímat, jak se budapešťské elity chovají právě nyní. Za časů nebezpečných výzev. Dlouhodobě jsou totiž, a nikoliv zcela bezdůvodně, obviňovány z osekávání demokracie, jejíž stávající podobu charakterizuje pak jistý americký politolog jako demokracii neliberální. Což představuje zřízení, kde sice probíhají svobodné volby, ale rovnost šancí v rámci politické soutěže je již nepokrytě deformována. Jiní jsou k Budapešti dokonce ještě tvrdší a rovnou mluví o systematické refeudalizaci státu. Ostatně není od věci si všimnout, že premiér Orbán, který kdysi chtěl úzce spolupracovat s Čínou, má aktuálně ambici vládnout za pomoci dekretů nebo armády kontrolující strategické instituce. Prostě šéfovat zemi jako firmě. Když už je řeč o západní myšlenkové tradici, stojí za zmínku, co kdysi řekl francouzský filozof Michel Foucalt: „Epidemie je snem mocných, umožňuje kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést o každém podrobné registry informací a vytvořit strnulý prostor, v němž každý občan podléhá přímému vlivu moci.“

Problém možného zneužívání pandemie opravdu dalece přesahuje Podunají. Ostatně leccos naznačují také některé místní komentáře, jak bychom měli být vděčni ČLR za její „bratrskou“ pomoc, která nemá s nezištností pranic společného. Nemluvě o údajné efektivitě čínského vládnutí v boji proti nové nemoci. Inu, propaganda má teď pré. Nákaza napadající v době válek lidské či občanské svobody je zjevně nebezpečnější než COVID-19 s „rodištěm“ v Číně. Velmoci, odkud se do světa valí rovněž technologie na kontrolu a kádrování občanů. K „dohlížení a trestání“, jak by řekl citovaný Foucalt. Přitom nutně nemusí jít jen o asijský import. Stačí vzpomenout, kolik utažených kohoutů, kolik myšlenkové „korontény“ vnáší do našich životů strašení hrozbou globálního terorismu. Od 11. září 2001 trvá již skoro generaci, protože uvolnit získanou moc se nikdy moc nikomu nechce.

Pavel P. Kopecký

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Dohlížet a trestat?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu