Tomáš Tichák

Nejistota

Jaro je doba obtížná k soustředění. Vidím to, když si čtu začátek svého fejetonu zde před rokem: „Snažím se soustředit na myšlenku, ale za oknem zase a znovu: ťuk-ťuk-ťuk. Loni rušila kukačka, potom kohout. Každý rok je to jinak, kosi prý letos pomřeli, zato prosperují strakapoudi.“

Začátkem dubna roku 2020 mě vyrušuje parta nudících se školáků, bušících do popelnic před naším domem, z druhé strany televizní přenos z taktéž rozvášněného parlamentu. Zato ptáky letos neslyšet, snad proto, že nejsou vyrušováni lidmi ve svých domovech.

Po strakapoudovi se ovšem člověku zasteskne, nakonec se smířil s jeho ťukáním. Byl to aspoň zvuk pravidelný a klidný, asi že jeho původce věděl, co činí a že tak činí správně. To se o letošních narušitelích říci nedá: V situaci, kterou jako bezprecedentní vidí i naši otcové, a ti pamatují válku, hledají všichni správná slova, správný tón, správná měřítka.

Připomíná to rovnici o příliš mnoha neznámých: denně jsme zásobováni spoustou přesných čísel, nikdo však nedokáže vysvětlit, co vlastně říkají. Není třeba známo, kolik je skutečně nakažených a nemocných. Ví se jen, u kolika se to zjistilo, ale neví se, jak byli vybíráni k vyšetření. A jak dlouho čekali na výsledek. Našim příbuzným trvalo osm dní, než se jim podařilo zjistit, že jsou zdraví. Taky by mě zajímalo, jak je to s rychlotesty, které dávají z osmdesáti procent nesprávný výsledek – proč se ten výsledek prostě neobrátí, aby byl z osmdesáti procent správný?

Z televize a rozhlasu se nese nepřetržitý tok rozhovorů s epidemiology, a ti si protiřečí, často i sami sobě. Vládnoucí politici přiznávají, že nemají žádnou konkrétní krizovou strategii, podle nich „jediný, kdo má plán, je virus“. A opozice i komentátoři hledají míru, do jaké je lze kritizovat. Kde je hranice kritiky, a kde začíná hysterie, nebo dokonce „hyenismus“? Anebo z jiného úhlu: kde končí odůvodnitelná omezení a kontroly státu, a kde začíná omezování svobody a demokracie? A třeba taky: snaží se nás prostřednictvím viru rafinovaně ovládnout Čína? Podle senátora Fischera si totiž u českých představitelů objednala vítání svých letadel s rouškami. Nebo snad máme souznít s Jiřím Hanákem? Ten píše do Lidových novin pod titulkem Kde se to v nich bere?, že se dnes „chodí na chodby sociálních sítí, ba i novin, vypáchnout kohorty splaškovitých komentátorů, ba i opozice. Prý strážci demokracie proti ďáblu Babišovi. Dejme si na ně pozor.“ Kde se to v něm bere?

Taky nevíme, je-li „nový koronavirus“ (proč je „nový“ každý den? – pokaždé se polekám, že přes noc zmutoval) nemoc závažná, nebo jen přehnaně medializovaný druh chřipky. Máme zůstat izolováni, či se nechat promořit?

Nemáme-li dost informací, musíme se soustředit na hledání úměrnosti. Úzkost z neznáma svádí k černobílému vidění, ale proč bychom nemohli být kritičtí k jednotlivým krokům vlády, a s jinými přitom souhlasit? Proč, když někdo ve stresu pochybí, by měl být definitivně zařazen mezi lumpy? A proč by naopak mělo být třeba předsedovi vlády kvůli pandemii vše odpuštěno?

Jedno se mi ale přece jen zdá být jisté: potřebovali bychom mít v čele osobnost, která dokáže v kritické chvíli uklidnit. Nikoli ješitného zlostníka ani chodící náhodný generátor slov. Někoho, kdo dokáže, jako třeba britská královna, promluvit k lidem klidně a věcně a budí všeobecnou důvěru.

Dál už psát nelze. Poslanci sice schválili prodloužení nouzového stavu a uličníci převrhli popelnice a prchli. Jenže ze sousední zahrady zahřmělo naplno jakési rádio. Nelze uniknout, snad rap či co, i text je zřetelný: „Každej z nás má svoji karanténu / na to nepomůže ani dvacet paralenů / Kašle tvůj šéf, kašle tvoje tchýně / začlo to v Číně a už je to ve Zlíně / Kdo to má, kdo to má?“

Ještěže nemám žádné pravomoci v tom nouzovém stavu. Zakázal bych pouštět na veřejnosti pitomé písničky.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Nejistota

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu