Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Zlínské zvonění na (velmi osobní) poplach

Na konci února uvedlo Městské divadlo Zlín premiéru adaptace knihy Josefa Holcmana Osobní poplach. Úspěšný titul místního autora, který v něm vypráví působivý příběh svého strýce Jožky Slováka – řezníka-humanisty, furianta, provokatéra i vzdělance samouka, upravil a režíroval hostující Břetislav Rychlík. Divadlo tak úspěšně navázalo na linii regionální dramaturgie, v jejímž rámci již dříve představilo např. inscenace Žítkovské bohyně, Zvlčení či Palubní deník Hanzelky a Zikmunda.

V souvislosti s úpravou Holcmanovy osobité předlohy se tvůrci museli vypořádat s neobvyklou strukturou jejího vyprávění. To je rozděleno do dvou částí, kdy v první autor vzpomíná na svého strýce – osobitého horňáckého pábitele –, a to v časovém rozpětí od svého narození až do jeho smrti. V druhé pak svůj osud popisuje sám hlavní hrdina, a to pozpátku – od smrti po narození. Břetislav Rychlík s Josefem Holcmanem ovšem dramatizaci pojali odlišně: jednotlivé nosné epizody nesledují ve shodném pořadí jako v případě předlohy, dokonce se v jejich verzi setkávají a vzájemně oslovují hlavní hrdina s autorem-vypravěčem, kterého tu ztvárňuje sám Josef Holcman. Režisérovi se pak do inscenace podařilo dostat ty nejzásadnější motivy: ať už je to láskyplný a dojemný vztah hrdiny ke své neplodné a později vážně nemocné ženě, jeho věčný boj se závislostí na alkoholu, dále motiv rodinné vesnické soudržnosti a otázku víry, ale především to, jak totalita zasahuje do života člověka a snaží se ho zlomit.

V Osobním poplachu našlo svébytný otisk i hrdinovo specifické pábitelství, které na jeviště vstupuje především díky strhujícímu výkonu Zdeňka Juliny v hlavní roli. Podstatný podíl na tom má ale i poetika inscenace daná režijním rukopisem Břetislava Rychlíka. On sám je divadelním kouzelníkem, který hledá surovou krásu v drobných všednostech i těch nejzákladnějších věcech člověka, zároveň nenuceně balancuje na hranici humoru a vážného. K tomu vhodně slouží i jednoduché scénické řešení Jana Štěpánka, který jeviště s šikmou linií na horizontu zaplnil pouze několika nezbytnými rekvizitami a kusy nábytku, takže herci musí dotvářet iluzi jednotlivých situací hlavně skrze svou akci, což diváka nutí zapojovat představivost. Nechybí tu ani jistá magičnost lidových zvyků – v podobě zjevování se jezdců z jízdy králů, kteří zde ale symbolizují smrt a varování před ní. Toto všechno vlastně dokresluje onu osobitost a živelnost horňácké nátury Jožky Slováka. Důležitá je tu všudypřítomná autentičnost, která je podpořena obsazením neherců – komparzistů, a především pak i samotného autora předlohy Josefa Holcmana, který hraje sám sebe. Vzhledem k jeho bohatým amatérským zkušenostem z působení v souboru zlínské Malé scény na jevišti působí sebejistě, přirozeně a současně do inscenace vnáší specifické herectví-neherectví se zpěvným zlínským akcentem a často i nedokonalou intonací, což ale jen velmi vhodně podporuje již zmíněnou autenticitu, do inscenace vnáší lehce zcizovací momenty a obohacuje ji o dokumentární charakter a apel na diváka. Je to poněkud netradiční, ale velmi účelné a trefné spojení.

I Zdeněk Julina se ideálně přibližuje svému literárnímu předobrazu svébytného hrdiny a jeho živočišnost, furianství a smysl pro provokaci ve svém výkonu prolíná s lidskou hrdostí a přirozenou moudrostí. Subtilní herec svou energií dokáže zaplnit obrovské zlínské jeviště a přenáší ji i na diváky díky propojení zemitého šaškovství, energických promluv i dávno zapomenuté nonšalance starých časů. Rozhodně ale nefigurkaří, jeho hrdina se v jeho podání – tak, jak prochází životem – naopak plasticky proměňuje a moudří. A dokazuje, že právě skrze humor i ono pábitelství lze najít obranu proti všemu zlému, co ho potkává – ať již je to v rovině osobní, či společensko-politické, kdy si vždy dokáže uchovat čest. Role vyžaduje skutečně velké nasazení a Zdeněk Julina, který během téměř tříhodinového představení neopustí jeviště, vše zvládá se značným přehledem i očividnou radostí!

Děj inscenace se vrací do doby socialismu v Československu a sleduje události a osudy hlavního hrdiny i dalších neméně zajímavých postav zhruba v rozmezí od padesátých do osmdesátých let. Tvůrci ale minulost nezobrazují nijak smířlivě a nostalgicky, i když v první části, kdy je vše nahlíženo především ve výrazně humorné poloze, jako by se k tomu lehce schylovalo. Ale už tady postupně probleskují varovné signály a objevují se závažné tóny, které v druhé polovině převáží. Ať již jsou to hrdinovy vzpomínky na vojnu s buzerací, nebo motiv obětavé, ale beznadějné péče o umírající manželku či krutá epizoda Jožkova záměrného úniku do blázince, kterým chtěl řešit své manko v řeznictví, ale jeho úmysl se proměnil ve skutečné peklo. Režisér tu velmi apelativně vyjadřuje svou potřebu vyrovnat se s tíhou minulosti – tedy komunistické totality, kterou je venkov od padesátých let zatížen. Závěrečnou větu „Jsou mrtví, které je třeba zabít“ pak můžeme symbolicky vnímat jako vyjádření potřeby odtrhnout se od všech negativních praktik, kterých jsme se doposud nezbavili. A v tom je inscenace velmi silná!

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Zlínské zvonění na (velmi osobní) poplach

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu