Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Zvláštní kapitola z dějin slovenského divadla a filmu

Divadlu Andreja Bagára ve Zvolenu se podařilo získat grant slovenského ministerstva kultury, určený uměleckým počinům k 80. výročí profesionálního divadla na Slovensku. Díky tomu se mohlo spojit se souborem Tygr v tísni, který operuje ve Vile na ostrově Štvanice v Praze, a domluvit se na zvláštní, meze běžných zvyklostí regionálního divadla překračující inscenaci, připomínající historii slovenského divadla v čase povstání. Fakt, že o takovou inscenaci byl požádán český umělecký tým, se osloveným dramaturgyni Marii Novákové a režisérovi Ivu Kristiánu Kubákovi jevil jako problematický: může si vůbec český tvůrčí tým dovolit se ke slovenským historickým tématům na divadle vyjadřovat? Dramaturgie zvolenského divadla ale měla dostatek přesvědčivých důvodů pro to, aby se tak stalo. Jedním z nich byl ten, že o interpretaci společných dějin českých a slovenských ani o výkladu a významu Slovenského štátu nepanuje na Slovensku shoda a chybí nadhled.

Součástí zadání bylo, aby inscenace pracovala s jinými než klasickými dramatickými prostředky, aby však, jakkoli experimentální, byla divácky přístupná a srozumitelná. Výsledkem těchto úvah se stal projekt inscenace imerzivní, tj. takové, při níž divák prochází dějišti jednotlivých dramatických sekvencí zcela volně, sám si vybírá dějové linie, které bude sledovat, drží se určitých postav – anebo si skládá zážitek z útržků. Úkolem tvůrců takové inscenace je, aby si divák, ať už přistupuje k imerzi, tedy ponoření do divadelní inscenace, jakkoli, celkový zážitek opravdu složil.

Tvůrci, inspirováni místem, zvolili přístup historizující. Zvolen, jen 20 km vzdálený od Banské Bystrice, patřil k centrům Slovenského národního povstání, v Breznu u Banské Bystrice měly sídlo filmové ateliéry slovenské společnosti Nástup a v okolí vyvíjelo svou činnost Frontové divadlo, skupina herců a cirkusových komediantů, která po dobu SNP povzbuzovala a rozptylovala povstalce v nemocnicích, povstaleckých základnách a mezi obyvatelstvem. Osobnosti Frontového divadla patřily po válce k zakladatelům moderní slovenské divadelní kultury, nejznámější z nich byli herci Andrej Bagár a František Zvarík (kterého může i české publikum znát z filmu Obchod na korze). Režisér Paľo Bielik a kameraman Karol Krška po válce zakládali moderní slovenský film.

Publikum vstupuje do inscenace hlavním vchodem, za nímž v divadelním vestibulu probíhá casting na kompars do prvního slovenského barevného filmu Hanka sa vydáva. Jeho režisérem je Martin Hollý, kameramanem Karol Krška. Natáčení se rozběhne (diváci se ochotně zapojují), ale je přerušeno vpádem vojáků: je 28. srpen 1944, právě propuklo povstání. Přichází Paľo Bielik, v té době už slavný filmový představitel Jánošíka a režisér dokumentárních slovenských filmů, který byl poslán vedením společnosti, aby nahradil odvolaného režiséra. Spolu s kameramanem se rozhodnou nevrátit filmový materiál a dokumentovat povstání; nakonec materiál zakopou na hřbitově (Paľo Bielik ho po válce vyzvedl, co se zničilo, doplnil inscenací na příslušných místech a vytvořil cenný dokument Za slobodu). Herci a zbytky cirkusu se hlásí Andreji Bagárovi, jako Frontové divadlo se dávají k dispozici veliteli povstání generálu Golianovi, získávají autobus a vydávají se na tažení „komediantů proti smrti“.

Hraje se ve všech prostorách divadla s výjimkou hlediště a jeviště: v šatnách, v podzemní tělocvičně a nefunkční sauně, v temných místnostech bez oken, projektovaných jako protiválečný kryt, v chodbách pod svazky rour vzduchotechniky, v divadelní kavárně, v kulisárně, v nákladním výtahu, který supluje autobus. Tato prostředí proměnila výtvarnice Aneta Kučeříková v povstalecký štáb, faru, nemocnici, měšťanský byt, most přes řeku Hron, venkovský hřbitov a les. Kromě linie Frontového divadla, která nese téma svobodného, demokratického národního sebevědomí, a linie filmařské, akcentující konkrétní události, obsahuje inscenace i dramatickou linii vraždy civilistů v lázních Sliač, mezi nimi oblíbeného z Kováčové Antona Šaláta, aktivního představitele Tisovy ľuďácké ideologie, a zcela nevinného prokuristy Slovenské banky a jeho těhotné ženy. Vrahy jsou dezertéři, vydávající se za partyzány (diváci se s nimi setkali hned na začátku, když bylo přerušeno natáčení filmu): jsou rychle chyceni a na stejném místě, kde zastřelili a hodili do Hronu své oběti, jsou mimořádným vojenským soudem odsouzeni a popraveni.

Tyto tři linie divák nemůže minout, ale kromě nich se ho dotkne množství detailů ve štábu generála Goliana, v nemocnici, v životě obcí a jejich obyvatel: desítky drobných situací, dialogů, recitací a písní, reflexí ze strany raněných vojáků, zdravotnic, dokumentaristů i fanatického obdivovatele prezidenta Tisa a farské hospodyně. Scénář vychází z memoárů, monografií, historických studií, dobového tisku, archivních dokumentů a dokumentárních svědectví.

Inscenace není schematická ani patetická, obsahuje úlevné humorné pasáže (například když v nemocnici filmová hvězda Paľo Bielik a kameraman Krška přehrávají raněným a zdravotnímu personálu strašidelnou lidovou baladu) i vizuální metafory vraždění a smrti (tanec cirkusové hadí ženy).

Divák během představení vystoupá a sleze mnoho schodů, postojí ve tmě, v dusnu podzemních prostor, v nákladním výtahu. Spočinout může v kavárně – povstaleckém štábu. Musí mlčet a být „neviditelný“, herci na něj nereagují a ani od něj se reakce nežádá. Pokud uvěří anotaci a vezme si pohodlné oblečení a boty, inscenace ho po pár minutách veselého děje ve filmovém štábu vtáhne a po dvě hodiny nepustí. Tím, že se věci dějí současně, ale v celku je jedna propojená s druhou, se ideály i ideové zmatky ukazují naráz, jako v životě; a jako v životě divák může přihlížet, identifikovat se i vyhnout konfrontaci.

Příběh končí porážkou povstání, režie svede publikum do jednoho místa, kde je hřbitov a les, v němž všichni herci zmizí. Představení končí bez děkovačky.

V inscenaci nazvané Tichá noc, tmavá noc hraje celý herecký soubor Divadla J. G. Tajovského, posílený o studenty Akademie umění v Banské Bystrici, provozní zaměstnance divadla a externisty. Ohlas publika čtyř představení, která jsem absolvovala, dosvědčuje, že zvolenské divadlo se k výročí slovenského profesionálního divadla postavilo kreativně a spolupráce s českým inscenačním týmem, nezatíženým ideologicky zneužívaným dějepisem, se mu osvědčila.

Kromě interpretace bojových situací je v inscenaci položen zvláštní důraz na úlohu žen v povstání: vystupuje v ní lékařka a sestry v nemocnici, herečka, hadí žena, farská hospodyně i měšťanská přecitlivělá manželka, generálova pobočnice i v Sovětském svazu vycvičená partyzánka, venkovské dívky, majitelka kavárny a ještě jedna postava, procházející prostorem beze slov. Je oblečená do běloskvoucí kombinézy a těžkých, rovněž bílých bot. Každou chvíli rozkopne dveře a projde mezi lidmi. V prostoru vypuštěného bazénku u nefunkční sauny pohřbívá cínové vojáčky a z klacíků nad nimi vztyčuje kříže, jako když děti pohřbívají mrtvého ptáčka.

Po odehrání první série představení se Divadlo Jozefa Gregora Tajovského zavřelo kvůli pandemii COVID-19. Pokud se inscenace obnoví (což bude možná až v nové sezóně), získá na dalším významu. „Postava v bielom“ rozšířila své pole působnosti.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Zvláštní kapitola z dějin slovenského divadla a filmu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu