Jiří Kratochvil

Robotka Elvíra

Český prozaik, dramatik a esejista Jiří Kratochvil oslavil 4. ledna osmdesáté narozeniny. Připojujeme se opožděně ke gratulaci a přinášíme dva texty, které nám poskytl: krátkou povídku a esej-manifest, v němž se zamýšlí nad posláním spisovatele: jsou chvíle, kdy by se měl stát „svědomím národa“? A jestliže ano, nenastává ona chvíle právě nyní?

-red-

Povinnost robotů perlustrovat se při každém kontaktu s lidmi byla prvním krokem, jak se vyrovnat s jejich hromadnou, přemnoženou existencí. Jejich podobnost s lidmi byla totiž už zarážející a v současné situaci, kdy jich bylo už bezmála víc než lidí, taky nebezpečná. Původní nadšení z humanoidních robotů, které jste mohl potkat už bezmála na každém rohu, rychle pominulo a bylo vystřídáno úzkostí a speciální „kyborgoneurózou“, totiž hrůzou z masového splývání organického s technickým.

Ale ani perlustrace nebyla řešením. Když se vám třeba přihodilo, že jste někoho oslovil s banálním dotazem, kde je která ulice, a dotyčný, dříve než vám odpověděl, se vám napřed představil, polekal jste se, že jste v něm robota sám nepoznal. A to znamená, že když roboti nebudou chtít a nepředstaví se, budete jim klidně zobat z ruky, jak jste byl dosud zvyklý zobat z ruky některým lidem.

A potom se stalo to, čeho se Leoš Pařízek nejvíc obával. Bylo rozhodnuto, že umělá inteligence se za téhle situace už nesmí realizovat do žádné organické podoby a s kyborgy už měl být konec. A šlo to bohužel tak daleko, že případný strůjce humanoidního robota měl být tvrdě potrestán, a to nejen vysokou pokutou, nýbrž třeba i kriminálem. Umělá inteligence ano, tisíckrát ano, ale jen v podobě chytrých strojů a bystrých automatů.

Celá města byla zásluhou Pařízkovy umělé inteligence užitečně zautomatizována a všechno dokonale propojeno k lidskému prospěchu. Ale přesto i nad Leošem visel Damoklův meč: běda, kdyby si zas začal s kyborgem, potažmo s humanoidním robotem.

Ale člověk se od robota liší taky tím, že je nezmanipulovatelný.

A teď už vidím, jak se tady hned zvedají protestující ruce. Nu připusťme, že na některé lidičky někteří mocichtiví vládci nepotřebují ani karabáč, nýbrž postačí jim manipulativní slovíčka. Ale klidně si dám nohu za krk za to, že Leoš Pařízek nebyl zmanipulovatelný.

A nejen na truc tomu zákonu z nejvyšších politických míst, ale především pro své potěšení si ustrojil robotku Elvíru. Pojmenoval ji po své milované tetince, původem z Kláštora pod Znievom (což je slovenská obec v okrese Martin a pod zříceninami hradu Zniev). Nebyla to sice humanoidní robotka, tak daleko by přece jen nešel. Odradil ho vždycky pohled do stropu, na ten meč nad svou hlavou. Robotka Elvíra byla totiž kočka. Samozřejmě kočka, s kterou mohl komunikovat lidskou řečí. A tak měl doma příjemné rozptýlení a pak se už relaxovaný mohl naplno věnovat umělé inteligenci ve službách člověka. A Elvíře zatím svěřil hromady novin a časopisů, aby si tak mohla rozšiřovat slovní zásobu.

A vůbec tě, Leoši, nenapadlo, že bych taky ráda něco dělala?

Ale vždyť děláš, pěkně si povídáme, rozptyluješ mou samotu, čteš si v novinách a časopisech, rozšiřuješ svou slovní zásobu, a když nezlobíš, nechám tě na koberci metat kozelce, brousit si nehty na Damoklově meči, a když na to přijde, třeba i chytat myši.

Asi mi nerozumíš, vole. Chci něco tvořit, vole.

Řešením by třeba mohlo být, kdyby ji zaměstnal psaním románů. Však ouha, tvořivost umělé inteligence má své hranice. Samozřejmě Elvíra by mohla psát a doslova chrlit kýčovité romány. Ale takových tvůrců tady je i bez robotek a nenalézal důvod rozšiřovat jejich řady. Umělá inteligence daleko přesahuje lidské schopnosti, totiž v chytrém ratio, a kam se hrabe lidský rozum na umělé neuronové sítě a jejich střelhbité zpracování dat. Ale zato v nich není, aspoň dosud ne, ani špetka tvůrčího talentu.

Leoš dlouho hledal a pátral, jak na to vyzrát, zatímco Elvíra se už otráveně přehrabovala těmi stohy novin. Ale pak se hledaje a nic netuše dotkl pekelné brány.

Otlično! zaradovala se Elvírka, což pro nepamětníky přeložíme jako výborně!.

Umělá inteligence může být tím nejproduktivnějším šiřitelem fake news a Elvíra se taky s chutí činila. Falešné zprávy jsou v rukou čínských a ruských agentů sugestivní, manipulativní a velice nebezpečné, ale v kočičích Elvířiných tlapkách mohou být pouze roztomilé. Tím si byl Leošek jist. Ale jak se mýlil. A pak už bylo pozdě.

V celé zemi všechny kočky ztratily zájem o myši a přeorientovaly se teď na lidské voliče. Na čem by snad nebylo zas nic tak strašného, kdyby nezačaly vyhrávat naprosto všechny volby. A ani tak inteligentní expert v informatice a algoritmech, jako byl Leošek, nedokázal uhodnout, kam to spěje.

Však my, majíce už jistou zkušenost, moc dobře víme, jak to všechno skončí. (A jen do závorky dodejme, že robotka Elvíra sedí ještě nad svou miskou mléka, ale nedozírné zítřky jí už kynou.)

Jiří Kratochvil (1940) je spisovatel, držitel řady literárních cen (např. Jaroslava Seiferta, Toma Stopparda nebo Karla Čapka). Jeho zatím posledním vydaným dílem je román Liška v dámu (2019).

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Kratochvil

Robotka Elvíra

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu