Alena Wagnerová

Dopisy Mileny Jesenské Evženu Klingerovi květen–září 1939

O existenci dopisů Mileny Jesenské Evženu Klingerovi z období po jeho odchodu do exilu v dubnu 1939 se vědělo léta. Znám z nich byl ale pouze fragment jednoho z nich uložený v Památníku národního písemnictví jako kopie na skleněné destičce v pozůstalosti Slávky Vondráčkové. Po smrti Evžena Klingera v roce 1981 se jejich stopa zcela ztratila. Z tohoto důvodu není nevýznamný nález překladů deseti z nich v archivu Akademie der Künste v Berlíně. Krátce před svou smrtí v roce 1981 je do němčiny přeložil Evžen Klinger, když se na něj s prosbou o rozhovor obrátila německá filmařka Margit Saad Ponnelle, která tehdy připravovala dokumentární film o Mileně Jesenské.

U dopisů zachovaných v německém překladu ovšem není jasné, jestli jsou přeloženy celé, nebo Evžen Klinger přeložil jen jejich části a vynechal především osobní pasáže. Pro jejich přesné časové řazení chybí u většiny z nich datování. Vzhledem k tomu, že české originály asi už neexistují, nezbývá než ne zcela korektní zpětný překlad z němčiny do češtiny. I tyto fragmenty zachycují ovšem mnoho ze života a práce Mileny Jesenské a atmosféry doby v mezidobí mezi záborem zbytku Československa a začátkem druhé světové války, to tuto jazykovou „dopomoc“ opravňuje. Určitou pomocí pro styl, jakým Milena Jesenská psala, je v českém originále zachovaný dvanáctý dopis z 18. září 1939, který už nebyl odeslán a zůstává dopisem posledním. Byl zřejmě zabaven při prohlídce jejího bytu v Kouřimské ulici a zůstal nepovšimnut ležet v aktech gestapa spolu s dopisem Emanuela Moravce.

Tolik k historii existence a nálezu dopisů Mileny Jesenské jejímu poslednímu životnímu partnerovi Evženu Klingerovi. Přetiskujeme je se souhlasem Akademie der Künste v Berlíně.

Nedatováno

Teď už zase mohu slyšet píseň a můžu zase plakat. Když si večer pustím rádio 1, přijde Honza tiše do pokoje a řekne už u dveří: My ho přece zase uvidíme! S Máničkou jsme uklidily celý byt, všechno, co nedrželo pohromadě, vyhodily a Honza se nastěhovala do Tvého pokoje. Bylo tam od Tebe tolik drobností, že jsem dlouho neměla odvahu se jich dotknout. Tvoje knoflíky do manžet, držáky na ponožky, staré vázačky. Tvé staré kravaty. Nevíš, jak to bolí je vzít do ruky.

To je zatím vše? Neustále na Tebe myslím. Líbám tě a děkuji Ti za všechno. Mám Tě nesmírně ráda. I já jsem jen poloviční člověk, můj milý a: řekni mi něco milého...

Tvá

14. VI. 1939

A žijeme dál a nevíme jak. Zase stále na něco čekáme a nevíme nač. Něco visí ve vzduchu a my nevíme co. Dnes škrtla cenzura z mého článku 95 míst. Zdá se, že je to nadlidská práce, kterou tu máme, to nějakým způsobem uspořádat.

Uvítala bych, kdyby ses pomalu začal starat o můj permit – ale tak, abych jej mohla použít, kdybych jej potřebovala. To znamená, až jej budu potřebovat.

Každý den mohou přijít Bunovcovi (2): napiš mi, kde Tě mají hledat. Pak přijedou bratři Laxovi. Prozatím jsou v K. (2) A jejich adresa je anglický konzulát. Už jsem s nimi nemohla mluvit, přestože jsem pro nikoho na světě neudělala tolik jako pro ně. – ale to se pravděpodobně ani nedozvěděli. Důležité je, ty se s nimi setkáš.

Chana (3) Ti ústně poví víc. Dá se to také lépe vyprávět než psát. Často jsme se viděli, a tak bude o mně moci mnoho vyprávět.

500 Kč od Mirečka jsem dostala. Od ženy od Jirky dosud nic. Prosím Tě napiš mi přesně, kolik a od koho mám dostat peníze – nemám ani tušení, kdo Ti kolik byl dlužen, a jak to mám teď hledat? Za těch 500 korun Ti velice děkuji. Měla jsem ten báječný pocit, že se o mne někdo pěkně stará: Děkuji Ti.

Nedatováno

A napiš mi, kdy chceš telefonovat na můj účet. Budu jej platit až v červenci, a pak to už zase půjde. Musím tě zase slyšet, včounku, jinak uschnu – jako moje břízka.

Vidíš, to jsou ty věci. Ta břízka začala najednou usýchat, a já si nějak namluvila, že je to v souvislosti s Tebou, že se Ti špatně daří, a začala jsem břízku zachraňovat. Koupila jsem umělé hnojivo, i když jsme neměly co k jídlu, a pečovala jsem o ni jako o nemocného. Shodila všechny listy a teď má nové, stojí jako dívenka a třepotá lístečky. Zvládla jsem to – blázen, není-liž pravda.

Ale, včounku, bez Tebe bych zkrátka umřela, zašla jako bez vody. Včounku, včounku, napiš mi, kdy zavoláš. Bude to báječný svátek. Jednou večer z Londýna, ano? Můj milý, můj milý, rychle! Ale napřed napsat, abych čekala. Ta stará dáma z Dejvic je po operaci – skutečně – slepé střevo. Na adresu, kterous mi udal, jsem doporučeně poslala ty věci. Není snadné něco opatřit. Nikdo nechce nic psát. Napiš mi zase přesně, co potřebuješ. Bod po bodu.

Ale především hned mi zavolej. Velice Tě prosím. Můj drahý jediný hochu. Tys vždycky tak nádherně dovedl odpouštět. Odpusť mi i teď, prosím Tě.

19. 6. 1939

Honza a já jsme se naučily písničku, Lojca (4) ji zpívá Zuzance a mně se velice líbí:
Hej, dum da, matko má, kolik synů máte? (5)
Pana Matesa prvního, Mikuláška druhého,
– ubohýho a holýho třetího.

Hej, dum da, matko má, co jim jíst dáváte?
Panu Matesovi pečínku, Mikuláškovi
chlebíček,
– ubohýmu a holýmu kůrčičky.

Hej, dum da, matko má, kam je spát dáváte?
Pana Matesa na postel, Mikuláška za postel,
– ubohýho a holýho pod postel.

Můj ubohý a holý Evženku (6) – no dost
Teď už bych moc brečela. Až zítra.

Nedatováno

Ale přesto, včounku, jsou dvě věci, které na světě nemohu snést: že Honza chodí pozdě domů (nedávno jsem jí dovolila, aby jela s Jaromírem (7) do Klecan, a oni se vrátili místo v sedm v jedenáct. Jaromír jako štít před Honzou vklouzl opatrně do pokoje a snesl tu nejhorší bouřku) a když od Tebe nemám žádnou zprávu. Prosím Tě, prosím Tě, prosím Tě, nenakládej mi to. Chci vydržet všechno na světě, ani neceknu, včounku, jen musím mít od Tebe zprávu. To všechno dobré, co jsem kdy udělala, pro všechno, co Ty chceš udělat pro mne, pro všechno na světě Tě prosím: tohle ne. Jsem šílená starostí, když o Tobě delší dobu nic nevím. Nemůžu nic dělat, nemohu ani vstát z postele. Chtěla bych obtelefonovat všechny londýnské nemocnice, ale nemám žádné peníze. Můj milý včounku, je toho hodně, co musím snášet, prosím tě, tohle ne. Odpusť mi, jestli jsem Ti něco udělala, doufejme, že ne. Nenechávej mne bez zprávy, buď tak milý, chlapče, já to nemohu snést. Mám o Tebe hrozný strach.

Prosím Tě o to.

Nedatováno

Když vidím lidi kolem sebe, zdá se mi, že my máme něco velice krásného, něco tak krásného, a nevíme, že to máme. Mám pocit hluboké čistoty a slušnosti, když na nás myslím. Přála bych si vrhnout se Ti kolem krku a svůj obličej schovat na Tvém rameni. A přece, včounku (8), i když vím, že se nikdy nerozejdeme, přece jen jsem stará žena a Ty jsi mladý muž. Chci, abys věděl, že Tě pochopím, jestli mi jednou napíšeš, že máš velice rád někoho jiného, že Ti to nebudu mít za zlé, a Ty pro mne navždy zůstaneš jediný kamarád, jediný přítel, jediný milenec, jediný muž.

Je úplně jedno, co se stane. Já nevím, zda to něco je – ale to Ti nikdo na světě nemůže vzít. To jsem u sebe pro Tebe uschovala, dokud budu dýchat. Jdu ráda světem jako někdo, kdo opatruje něco, co Ti patří. Opatruji to pro Tebe, můj milý. Jsem na Tebe hrdá, že jsi můj včounek. Jestliže jím zůstaneš, bude to zázrak a něco, proč stálo za to přijít na svět, zažít mnoho zlého. To by to všechno vyvážilo. Jestliže nepůjde, abys jím zůstal, je těch sedm let tím nejkrásnějším, co jsem v životě prožila, výsledek, to nejlepší, co mám na světě, a Tvé přátelství, které nemohu ztratit, tou největší radostí na světě. (To všechno mimo Honzu.)

Nedatováno

Mám možnost se na rok usadit na Strži a tam psát... s bossem (9), který možná bude dělat totéž. Žije se tam levně, je to tam kouzelné a je tam klid. Ale jak to udělám, abych byla vedle Tebe. Nevíš, jak zoufale chci k Tobě? Ale přijde mi to tak, jako když někdo dezertuje. Nemohu dezertovat, protože jsem Tvá. Ale musím k Tobě, protože jsem Tvá. Jak z toho ven? Třeba se později dostanu líp ven než teď. Teď je to nemožné. Třeba snad Tě budu moci navštívit? Třeba Tě potkám někde na nějaké křižovatce? Mezi tím ztraceným časem a stářím, které nelze zadržet.

Helena Malířová (10) sedí v nemocnici mezi dvanácti bílými postelemi a čeká na smrt. Je velmi osamělá – přes svůj horor před nemocnicemi ji navštěvuji, abych pak šla domů zničená tím pohledem, jak končí život, když měl člověk celý život někoho rád. Má tam rádio, ale nepouští si je. Jen někdy jako omyl nějakou píseň. Má tam jídlo, ale to se nedá jíst. Má přátele – ale kdo chce vidět takové smutné věci? A okno je velice vysoko, není vidět ani nebe. Ty vidíš, je už stará a to je konec. A pak je tu Jula Rablová, která jela ke svému muži do Londýna, ale na holandské hranici ji vrátili a s horečkou přijela do Prahy, byla operována a umírá teď na rakovinu. Muž jí píše dopisy plné plánů nikdo si netroufá mu říct, že jeho žena zemře, protože – k čemu by to bylo, mu to říct?

Ještě jsou tady Fredy a Joši a to bude to poslední rozloučení. Potom už tu nebude nikdo na rozloučení. Mám to napsat? Řekni!

14. VIII. 1939

A (11) (...) táborák, poprvé v životě vidím jasně, že jsem... Není to vůbec zlé, dokud je Honza a především dokud jsi Ty, včounku. (12) Jsi-li Ty beze mne poloviční člověk, jsem já bez Tebe vyřízený člověk. Vyváděla jsem v ten červenec asi spoustu zbytečností a hloupostí. (13) Odpustíš, prosím? A mám je všechny vyklopit? Není třeba, viď? Jsem ráda, že jsem od Fredyovců pryč, (14) ještě by mne vážně naučili pít.

Nevím, co je s nimi. Ale mám je moc ráda.

Včounku, tak zase znovu: nemohu jet tudy, kudy jsi jel Ty. To je dnes cesta pro toho, kdo už má affidavit. (...)

A neodpověděl Jsi mi na ten plán o knížce? Jestli řekneš, pošlu Ti hned každou kapitolu. Já bych si to představovala tak, že bych psala, psala a psala pořád dál, skutečná jména a skutečné věci, jako ten dopis Tobě, a Ty že bys to upravil, seškrtal, nahradil jinými jmény, opravil – a vůbec.

Někde je tam Fürth (15) s novým nakladatelstvím a pošlu Ti adresu, až ji budu vědět, A nad by to šlo? Napiš mi, mám? Poprvé mne to chytlo jako horečka. Snad bych to dovedla? Mám Ti o tom napsat víc? Líbám Tě, drahý, piš mi až do Prahy, (16) musím za týden domů. Můj milý, jediný včounku, líbám Tě.

Milena

Nedatováno

Budu zase věcná, Evžene. Zapomeň to, Ty stejně nemůžeš víc udělat. Já budu věcná a klidná. Mimochodem – taková jsem vždycky – jen vůči Tobě nejsem.

Nedávno jsem v noci šla po Malé Straně – od Černínského paláce dolů. V Nerudově ulici je takový kouzelný malý hotel. To není Praha, to je Paříž. Je malý jako dlaň, v oknech pestré spuštěné žaluzie, za tím malá světla a malý bílý vchod s malým rudým kobercem. Bylo to krátce před půlnocí, Praha byla docela jasná a světlá ve svitu měsíce. Chtěla bych Tě tam potkat. Tebe znovu poprvé potkat, v nějakém pokoji, který neznáme a v němž se nic nestalo. Kde není žádná vzpomínka, kde není nic jen Ty a já. Evžene – máš mne rád? (miluješ mne?)

Vidíš, nejsem smutná. Vůbec nejsem. Často jsem opilá – ale alkoholem. Už v pět začínám pít. To ale jen tak dlouho, dokud tady bude Fredy. Potom mi to už nikdo nezaplatí. Dostala jsem Fredyho gramofon a jeho desky. Co mám s nimi dělat? Trápí mne, že jsme spolu nikdy řádně nezažili hudbu, že Ti nemohu říct, co je Beethovenův kvartet číslo 131. A teď Ty budeš zase psát, že se na mne skutečně zlobíš, protože nejsem věcná. Můj milý, proč bych měla být věcná? Nic věcného není možné, všechno věcné je zakázáno.

Líbá Tě Milena

Nedatováno

A to ostatní? Někdy si připadám jako unavená stará žena. Jsem už tak unavená, že nic necítím, že něco velkého se rozpadá na malé kousky. Ale proboha to se Tě netýká. Myslím tu únavu zde. Napsala jsem to tak mizerně?

Ty nevíš, jak jsou tady všichni unavení, Evžene.

A někdy si říkám, co on na mně má? Jsem pro Tebe stará a měla bych Ti dát svobodu pro nový život, místo Tě držet – neznáš tyhle moje stavy? Myslíš, že to nebolí? A myslíš, že je to obráceno proti Tobě?

Všichni se o mne starají, jako kdybych byla těžce nemocná. I Ferda (17) mne donutil k tomu, abych s ním šla do kina – poprvé od té doby, co jsi pryč – a řekl, že ještě nezažil, aby někdo tak těžce nesl něčí odchod. A přitom jsem nikomu nic neřekla. Je to jen vidět. Styděla bych se říct, že se mi po Tobě stýská, protože – protože občas potkám Trudu. Ale i když vím, že je to dobře, že jsi pryč (odjel) a tam něco nového a neznámého začals – jak se mám chránit před tou strašnou všudypřítomnou touhou. Nemohu jet autem na výlet s Illnerovými, ty zelené louky mne bolí...

... si pro mne udělá čas a mluví se mnou. Jenže tihle vznešení páni učenci – k čertu s nimi – varují stále člověka před něčím a předpisují mu něco, co nemůže dodržet. Pro každého lékaře je samozřejmé, že pacient potřebuje dovolenou – jenže já žádnou nedostanu. A tak je to se vším. Dává mi samé dobré a hygienické rady – jenže já je nemohu uskutečnit. Ale to skutečně není tak důležité a na druhé straně musím být ráda, že si se mnou dává takovou práci.

Kolik lidí na klinikách by obětovalo celé jmění, kdyby k nim zavolali známého profesora, kolik takových tady leží. Není tu ani jedna volná postel a lékaři na ně nemají čas. Nedělej si tedy o mne žádné starosti – samozřejmě, že mne moje noha tu a tam velice bolí, ale já doufám, že to zase přejde.

Peníze jsem ještě žádné nedostala, ani lístek ne a žena od Jirky mi nic neposlala a nic nevyřídila. Zavolám jí, ale tady nic nefunguje, a když, tak pomalu.

Noviny: Není to tak jednoduché, jak si to představuješ. Půjčila jsem si peníze, abych zaplatila ty nejdůležitější dluhy, a teď vydělávám velice málo. Některý týden nic, jiný velice málo. Je to velká námaha a je za to velice málo peněz. Vyjednávám se šéfem, aby mi dal fixum – ale Ty víš, jak se s ním vyjednává.

Jistě, že se to zase zlepší, ale to bude trvat. Prozatím jsou v provozu nemožné poměry a nemožné poměry panují vůbec.

Člověk je rád, když může zaplatit jídlo – a i to vždycky nemohu. Mireček se ke mně chová stejně dobře jako já k němu: Dá mi koruny a já jemu, ale těchto šest korun za doporučený dopis je pro mne dnes moc.

18. září 1939

Můj milý,

nevím, kdy a kudy můj dopis dostaneš, jenom se pokouším dát Ti zprávu, že jsem zdravá, v pořádku a klidná.

Práce je prozatím zastavena – nevím, zdali definitivně nebo dočasně. Všichni, Zdeněk, boss, Záviš (18) a prostě vůbec všichni jsou nemocní. Jsem jediná zdravá tady a chodím denně pro povolení další práce. Venku jsme chvíli uvízli, než jsme se dostali domů – když jsem přijela, mluvila jsem ještě s bossem. Předal mi formálně to celé – a odešel. Lidé jsou ke mně velmi hodní. Nejvíc Fredy,(19) který byl také několik dnů nemocen, ale podařilo se mi přemluvit lékaře, aby ho nechal v domácím ošetřování, protože on má, jak víš, hrůzu z nemocnice. Jsou ke mně víc než laskaví a mohu se na ně spoléhat, jako oni na mne.

Práce není. Noviny nejsou. Večer je tma. Jídla je málo a peníze nejsou vůbec. Pokud se to dá přehlédnout, všechno, co mělo zde úřad, důstojnost nebo vážnost, dělá klencáky. Sedíme doma, je nás vždycky hodně, lidé k sobě mají najednou blízko, nedovedou být sami. Sedíme potmě, topit nebudeme asi a večeře bude pomalu podivná, a vytváříme si, jako za starých časů dělali lidé len na vřetenu, pak nit, látku a košili – vytváříme si tak nějaký život, soukromí. Zpíváme si písně a čteme si knížky, kouřit není co a strop je stejně daleko, protože je tma. Tak daleko jako nebe. Chodíme s modrými baterkami v městě, které není městem, a čekáme, kdy kdo zazvoní. Druhý den už třeba nebudeme pohromadě všichni – a pak je nás najednou o několik víc. Co máme, dělíme mezi sebou.

Nikdy jsem nevěděla, že se dovedu tak málo bát. Nemáme na to ostatně ani myšlénky, ani čas.

Chtěla bych jen, abys věděl, co stejně víš: týdny, měsíce, roky, pořád jsem u Tebe a s Tebou. Všechno dělám s Tebou a s myšlénkou, že Tě jednou uvidím. Jednou budu někde stát a ty mi půjdeš naproti – nebude to nádherné? Mysli na to, ať jsi kdekoli a děláš cokoli, prosím Tě.

Spolehni se na to docela slepě. Umřít mohu ovšem – ale oddálit se Ti nemohu. Neměj o nás strach, dovedu si poradit i pomoci, dovedu být pilná a dovedu všechno, když si vzpomenu na Tebe. Neměj vůbec starost. A drž se.

Děkuji Ti za všechno, kdyby nebylo Tvé pomoci (přes pana Ledvinku) (20), bylo by mi už velmi zle. Děkuji Ti. Teprve teď, když jsi pryč, vidím, jaký jsi byl, když jsi byl tady: jak laskavý, hodný, plný dobré vůle, chápání a taktnosti, plný lásky. Snad Ti něco splatím dnes každým dnem – velmi bych si přála, aby sis mohl vždycky říci, že jsem za to stála.

Jinak není celkem co psát, můj milý. Všechno víš – „bez útěchy“. Já taky. Jak málo jsme spolu mluvili! Ale i tak všechno víš. Bez Tebe je světa půl, světa čtvrt, svět skoro žádný. Ale já nejsem bez Tebe, já jsem s Tebou, i když jsem smutná, jako lidé při zádušní mši.

Měj se dobře, můj milý, snad se mi zase podaří dát Ti zprávu. Prosím tě, spoléhej se na mne v každém smyslu. Na shledanou.

Přiložený dopis odešli a vůbec se po Ině podívej. Budeš-li mi odpovídat, sežeň od Iny dopis pro její maminku a přilož to k mému psaní.

Poznámky:

1. Pravděpodobně jde o rodinu Budínovu.

2. Krakov.

3. Hana Budínová.

4. Není vyloučeno, že je tu míněn Laco Novomeský.

5. Píseň existuje v řadě obměn, patří mezi písně pijácké a vyšla poprvé v jedné ze svých verzí ve sborníku České zpěvy 1856 pod číslem 375.

6. Není vyloučeno, že Klinger použil všude tam zdrobnělinu Evženku, kde Milena napsala včounku, protože mu včounek byl příliš intimním slovem.

7. Jaromír Krejcar, Milenin manžel v letech cca 1927–1934 a otec Honzy.

8. Klinger na tomto místě používá v německém překladu zdrobnělinu Evženku.

9. Bossem označuje MJ Ferdinanda Peroutku.

10. Helena Malířová roz. Nosková (1877–1940), česká spisovatelka a publicistka spolu s Ivanem Olbrachtem patřila k levicové části české inteligence a odtud ji MJ zřejmě znala.

11. Ve svém přepisu Evžen Klinger stránky dopisů označuje velkými písmeny abecedy.

12. Rodinná přezdívka Evžena Klingera.

13. Milena zde zřejmě naráží na léto minulého roku, kdy se bolestně loučila se Schlammovými, kteří emigrovali do USA.

14. Fredy Mayer, redaktor Prager Tagblattu, přítel Mileny a Evžena.

15. Julius Fürth později Firt (1897–1979) český politik a nakladatel.

16. Dopis je psán z prázdnin ve Škrdlovicích, které zde MJ trávila s Honzou, viz o tom dopis z 18. září 1939.

17. Ferdinand Peroutka.

18. Zdeněk: Zdeněk Richter, sekretář redakce Přítomnosti; boss: Ferdinand Peroutka; Záviš: Záviš Kalandra.

19. Fredy Meyer viz pozn. 14.

20. Pravděpodobně jde o Hanse Ledwinku (1878–1967), geniálního konstruktéra automobilů, např. Tatry.

Milena Jesenská (1896–1944) byla česká novinářka a spisovatelka. Psala do Přítomnosti, Lidových novin, Národních listů, Českého slova a dalších periodik. V listopadu 1939 byla za protinacistickou činnost zatčena gestapem a později deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde zemřela. Známá je její korespondence s Franzem Kafkou, v Listech č. 2/2013 vyšly dopisy z věznic v Drážďanech, na Pankráci a z Ravensbrücku, jejichž kopie objevila v Archivu bezpečnostních složek polská bohemistka Anna Militzová.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka, publicistka a editorka. Žije v německém Saarbrückenu.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Dopisy Mileny Jesenské Evženu Klingerovi květen–září 1939

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu