Starší čtenáři si jistě pamatují z čítanek na milionáře, který ukradl slunce. Vyprávění Jiřího Wolkera má pohádkové prvky – inenýři snášeli slunce z nebes jeřábem –, ale i prvky, které fyzik ocení jako projev předvídavosti: hlavní problém nebyl v získání sluneční hmoty na Zemi, ale v jejím bezpečném udrení v uzavřeném prostoru. Dnes fyzici vědí, e kousek sluneční hmoty na Zemi by nám nepomohl: Slunce zajišťuje dostatečnou energii pro udrování ivota díky tomu, e je tak velké. Úasný zdroj koncentrované energie opravdu nalezli v nitru hvězd v procesu jaderné fúze: slučování jader lehkých atomů v jádra atomů těších. Příslušnou hmotu dovedou získat, lidstvo se však o její účinnosti zatím dovědělo jen z pokusných výbuchů termonukleárních bomb. Pro vyuití v mírové energetice je třeba proces uvolňování energie udret uvnitř nádoby, cílevědomě jej řídit a čerpat z něho víc energie, ne se do něho vkládá.
Nadějím na vyřešení problému se skeptikové posmívají připomínkou, e při prvním ohlášení této naděje kolem roku 1950 fyzici vlastně objevili novou konstantu: mělo k tomu dojít za dvacet let a tak je tomu od té doby a do dneška. Nedávno jsem se na brněnské hvězdárně účastnil uvedení českého překladu knihy o fúzi (píši o ní v kniní rubrice) a tam zaznělo, e fyzici se nemýlili: tvrdili, e do dvaceti let bude nalezen princip umoňující řízenou a vyuitelnou fúzi, co se stalo. Technické vyuití bude věcí vzdálenější a hůře předvídatelné budoucnosti, nicméně i k němu se po krůčcích blííme, ne-li naše děti, tak naši vnukové se dočkají.
Jak jsem u psal, nedívám se ani do vzdálenější budoucnosti lidstva černě a čtení o historii a perspektivách fúze mě i v současné nepříjemné době naplňuje radostí. Okouzlují mě slova stellarátor a tokamak, co jsou názvy dvou nadějných zařízení umoňujících fúzi, těší mě, e na projektu ITER (latinsky cesta) stavby fúzního reaktoru ve Francii se mezi 35 zeměmi podílí i Česká republika. Na stránkách knih o fúzi se potkávám také s hrdinou svého mládí Andrejem Sacharovem. Mnozí studenti u ani nevědí, kdo to byl. Uspěje-li fúze jako zdroj energie, Sacharova si lidstvo zachová ve vděčné paměti. Lidé se budou vracet k paradoxu jeho ivota: bojovník za lidská práva a hlavní tvůrce tokamaku byl také hlavním tvůrcem termojaderné bomby, kterou dal do rukou Stalinovi, a nikdy toho nelitoval, protoe se domníval, e jen jaderná rovnováha byla bezpečnou zárukou před jadernou válkou.
Co si z knihy o fúzi odnáším? Fúze sice není obnovitelným zdrojem energie (jako jím ostatně není ani Slunce), ale měla by mu úspěšně konkurovat v nevyčerpatelnosti. V tokamaku ITER se získává energie z jaderné fúze izotopů vodíku deuteria a tritia. Deuterium čerpáme z vody, tritium se vyrábí z lithia. Zásoby lithia vystačí přinejmenším na tisíce let, a budou vyčerpány, bude u známa technologie zaloená na fúzi jader deuteria. Vodu v oceánech bychom nestačili spotřebovat ani za celou dobu, po kterou ještě Zemi nezničí Slunce. Lidstvo se zcela zbaví starosti o zdroje energie. Ale také mnoha dalších starostí, protoe trvale dostupná koncentrovaná energie umoní nové výrobní technologie.
Přidejme přínos ivotnímu prostředí. Spalováním vodíku nevznikají ádné emise, vzniklé helium není radioaktivní ani jedovaté stejně jako pouité lithium a voda. Radioaktivním se stává v důsledku dopadu neutronů pouze zařízení elektrárny, ne však ve větší míře ne u současných jaderných elektráren štěpných. Na rozdíl od nich fúzní elektrárna pracuje jen s malým mnostvím paliva a nikdy nevybuchne.
Divíte se pak mému nadšení? Zdá se, e lidstvo stojí téměř na prahu ráje, jenom ho dokázat překonat. Neměla by nás ale příliš lákavá perspektiva varovat? Díval jsem se na různé články na síti a na komentáře čtenářů a zdá se, e mnozí mé naděje nesdílejí. Proč? To je snad námět na další úvahu.
Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříi, kde také ije.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.