Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Jan Novotný: Fúze

Jan Novotný

Fúze

Starší čtenáři si jistě pamatují z čítanek na milionáře, který ukradl slunce. Vyprávění Jiřího Wolkera má pohádkové prvky – inženýři snášeli slunce z nebes jeřábem –, ale i prvky, které fyzik ocení jako projev předvídavosti: hlavní problém nebyl v získání sluneční hmoty na Zemi, ale v jejím bezpečném udržení v uzavřeném prostoru. Dnes fyzici vědí, že kousek sluneční hmoty na Zemi by nám nepomohl: Slunce zajišťuje dostatečnou energii pro udržování života díky tomu, že je tak velké. Úžasný zdroj koncentrované energie opravdu nalezli v nitru hvězd v procesu jaderné fúze: slučování jader lehkých atomů v jádra atomů těžších. Příslušnou hmotu dovedou získat, lidstvo se však o její účinnosti zatím dovědělo jen z pokusných výbuchů termonukleárních bomb. Pro využití v mírové energetice je třeba proces uvolňování energie udržet uvnitř „nádoby“, cílevědomě jej řídit a čerpat z něho víc energie, než se do něho vkládá.

Nadějím na vyřešení problému se skeptikové posmívají připomínkou, že při prvním ohlášení této naděje kolem roku 1950 fyzici vlastně objevili novou „konstantu“: mělo k tomu dojít za dvacet let a tak je tomu od té doby až do dneška. Nedávno jsem se na brněnské hvězdárně účastnil uvedení českého překladu knihy o fúzi (píši o ní v knižní rubrice) a tam zaznělo, že fyzici se nemýlili: tvrdili, že do dvaceti let bude nalezen princip umožňující řízenou a využitelnou fúzi, což se stalo. Technické využití bude věcí vzdálenější a hůře předvídatelné budoucnosti, nicméně i k němu se po krůčcích blížíme, ne-li naše děti, tak naši vnukové se dočkají.

Jak jsem už psal, nedívám se ani do vzdálenější budoucnosti lidstva černě a čtení o historii a perspektivách fúze mě i v současné nepříjemné době naplňuje radostí. Okouzlují mě slova stellarátor a tokamak, což jsou názvy dvou nadějných zařízení umožňujících fúzi, těší mě, že na projektu ITER (latinsky cesta) stavby fúzního reaktoru ve Francii se mezi 35 zeměmi podílí i Česká republika. Na stránkách knih o fúzi se potkávám také s hrdinou svého mládí Andrejem Sacharovem. Mnozí studenti už ani nevědí, kdo to byl. Uspěje-li fúze jako zdroj energie, Sacharova si lidstvo zachová ve vděčné paměti. Lidé se budou vracet k paradoxu jeho života: bojovník za lidská práva a hlavní tvůrce tokamaku byl také hlavním tvůrcem termojaderné bomby, kterou dal do rukou Stalinovi, a nikdy toho nelitoval, protože se domníval, že jen jaderná rovnováha byla bezpečnou zárukou před jadernou válkou.

Co si z knihy o fúzi odnáším? Fúze sice není obnovitelným zdrojem energie (jako jím ostatně není ani Slunce), ale měla by mu úspěšně konkurovat v nevyčerpatelnosti. V tokamaku ITER se získává energie z jaderné fúze izotopů vodíku deuteria a tritia. Deuterium čerpáme z vody, tritium se vyrábí z lithia. Zásoby lithia vystačí přinejmenším na tisíce let, až budou vyčerpány, bude už známa technologie založená na fúzi jader deuteria. Vodu v oceánech bychom nestačili spotřebovat ani za celou dobu, po kterou ještě Zemi nezničí Slunce. Lidstvo se zcela zbaví starosti o zdroje energie. Ale také mnoha dalších starostí, protože trvale dostupná koncentrovaná energie umožní nové výrobní technologie.

Přidejme přínos životnímu prostředí. Spalováním vodíku nevznikají žádné emise, vzniklé helium není radioaktivní ani jedovaté stejně jako použité lithium a voda. Radioaktivním se stává v důsledku dopadu neutronů pouze zařízení elektrárny, ne však ve větší míře než u současných jaderných elektráren „štěpných“. Na rozdíl od nich fúzní elektrárna pracuje jen s malým množstvím paliva a nikdy nevybuchne.

Divíte se pak mému nadšení? Zdá se, že lidstvo stojí téměř na prahu ráje, jenom ho dokázat překonat. Neměla by nás ale příliš lákavá perspektiva varovat? Díval jsem se na různé články na síti a na komentáře čtenářů a zdá se, že mnozí mé naděje nesdílejí. Proč? To je snad námět na další úvahu.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.