Andrzej Brzeziecki

Liberální demokracie může znovu přijít do módy

Mluvit o liberální demokracii – vzpomínal básník a držitel Nobelovy ceny Czesław Miłosz – připomínalo ve třicátých letech minulého století mumlání bezzubého starce. Modernost byla někde jinde – na straně komunismu a fašismu. Všichni chtěli být silní, jednotní, připravení, i Židé snící o svém státu v Palestině. A liberální demokracie vypadala jako slabé zřízení.

Koncem třicátých let patřily demokratické státy k menšině – byla to Francie, Anglie, a ještě na trochu jiné planetě se pohybující Spojené státy (pomíjím otázku práv černošského obyvatelstva). Jediné Československo ještě ve střední Evropě drželo prapor demokracie – a právě ono bylo totalitě první předhozeno jako oběť.

Všude jinde, počínaje Mussoliniho Itálií a konče hitlerovským Německem a frankistickým Španělskem, ovládaly lidské duše autoritářské myšlenky. Na druhé straně kontinentu sílil komunismus – tehdy také vnímaný jako moderní ideologie.

Řada evropských intelektuálů se dala fašisty anebo komunisty svést. A není tak docela pravda, že to všechno skončilo v roce 1939 anebo 1945. Komunismus coby vítěz nad fašismem právě po roce 1945 nabral vítr do plachet a získal v Evropě ohromný vliv. Fašismus také nezmizel – ve své mírnější, autoritářské verzi dál existoval ve Španělsku, Portugalsku a řadě zemí Jižní Ameriky, kde lidé nepřestali umírat a hnít ve vězeních.

A co z toho, že Hitler nosil kalhoty

Jedni říkají, že se historie opakuje, druzí, že se neopakuje, a třetí, že pokud se opakuje, tak jako fraška. Rozvíjení historických analogií tak je užitečné jen do určité míry. Dnešní situace není totožná s tou, která tu byla před osmdesáti nebo devadesáti lety. Dnes toho o lidech víme více než ve třicátých letech: Protože proběhl holocaust. Protože známe podrobnosti o ukrajinském hladomoru z počátku třicátých let i o gulazích. To jsou věci, které lidé v té době nevěděli, což je snad trochu omlouvá. Básník a dramatik Konstanty Ildefons Gałczyński, fascinovaný fašismem, napadal liberály mj. verši: „Sešli, svrhni, Anděli Boží / Noc dlouhých nožů.“ Šlo snad o nejděsivější výzvu k násilí v polské literatuře.

Když ale dnes listujete novinami z třicátých let, je těžké se zbavit pocitu, že se jistá hesla a figury opakují. Národně-katolické hurávlastenectví, přesvědčení o jakési vlastní výjimečnosti a síle, kterým se maskují zjevné slabiny. Vylučování jiných ze společnosti – to všechno už tu bylo. A na okrajích kontinentu znovu doutná plamínek války.

Psalo se o tom už mockrát, často přehnaně. Tak jako je škodlivé nevšímat si zárodků fašismu v národovcích pochodujících některými polskými městy, tak je chyba hned přehnaně srovnávat současné lídry některých evropských států se zločinci onoho období. Pokřivuje to obraz věci. Hitler nosil kalhoty a Orbán nosí kalhoty, ale to ještě neznamená, že ten druhý je kopií prvního.

Je třeba být ostražitý, ale ne přecitlivělý. Nelze pořád volat, že se blíží vlk – protože až přijde doopravdy, nikdo už tomu nebude věnovat pozornost. Ne každý zákon schválený v Polsku po roce 2015 (a tedy volebním vítězstvím Práva a spravedlnosti – pozn. red.) je příspěvkem k budování autoritářského státu, někdy je to jednoduše jen právní zmetek. Nic víc. Často také není motivace vlád ideologická, ale obchodnická. Když polská vláda mluví o nacionalizaci bank, hysterici v tom hned vidí národní socialismus, druzí si ale všímají spíše desítek křesel v dozorčích radách.

Nebuď lhostejný

Ovšem, je třeba vědět, kam určitá hesla vedou. Populističtí politici někdy cynicky hrají se společenskými náladami, protože si myslí, že je budou schopni řídit. Hlásají radikální hesla jen proto, aby získali radikály, a ne proto, aby ta hesla plnili.

Často tak vypouštějí džina z lahve. Rozčarovaní radikálové takové politiky buď vydírají a nutí k zostření kursu, anebo hledají nové lídry, kteří skutečně chtějí dělat to, co slibují. Proto pochybuji, že by naši polští i evropští populisté věřili polovině z toho, co říkají. Mohou se ale stát zajatci vlastních slov.

Cesta od verbálního k fyzickému násilí už je dobře popsaná i rozebraná. Věnovala se tomu řada významných prací. Nejlépe ji ale nedávno popsal historik a přeživší holocaustu Marian Turski, když mluvil o okamžiku, kdy „vláda vidí, že lidi pomalu ovládá lhostejnost a nezájem. Přestávají reagovat na zlo. A tehdy si vláda může dovolit další zrychlení procesu zla.“ A kdy vyzýval: „Nebuďte lhostejní, pokud vidíte historické lži. Nebuďte lhostejní, když vidíte, že minulost je vtahována do aktuálních potřeb politiky. Nebuďte lhostejní, když je diskriminována jakákoli menšina. Základem demokracie je, že většina vládne, ale demokracie stojí na tom, že práva menšin musejí být chráněna. Nebuďte lhostejní, když jakákoli vláda narušuje přijaté, již existující společenské smlouvy.“

Ve třicátých letech dvacátého století spáchali liberální demokraté hřích lhostejnosti. Lhostejní byli jednotlivci, celé národy i jejich vlády. Západní demokraté byli lhostejní tehdy, když je nezajímala pravda o ukrajinském hladomoru, byli lhostejní, když nechtěli přijímat Židy pokoušející se uprchnout z třetí říše, a byli lhostejní v Mnichově v roce 1938, když se starali jen o „mír pro naši dobu“ a omezený jen na naše státy (a ovšem ne na dlouho). Možná že byli lhostejní, protože, jako Belgičané – nechtěli nic vědět o vlastních nedávných zločinech.

Obtížný liberalismus

Lhostejnost vyplývala z egoismu. Liberalismus tvrdí, že každý člověk je odpovědný za zvolený osud. Úspěšné přivádí často do apatie. Jsou chudí? – mohou si za to sami. Egoismus nutí odříznout se od chudoby a nespravedlnosti. A přivírat oči tam, kde máme nějaký zájem.

Proto Západ často přivíral oči před křivdami odehrávajícími se v jiných částech světa – protože autoritářským vládám lze vždy něco prodat anebo od nich něco koupit. Levněji, rychleji, bez výběrových řízení a pravidel, která jsme sami zavedli ve svých civilizovaných zemích.

Symbolem egoismu třicátých let minulého století byla slova britského premiéra Nevilla Chamberlaina, která veřejně řekl po Mnichovu: „Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme!“ Řada posluchačů BBC tehdy s porozuměním přitakala – do chvíle, než Luftwaffe shodila na Londýn první bombu.

Znám v Krakově liberální demokraty, pro které jsou lidé žijící za druhým silničním okruhem, tedy mimo úzké a drahé centrum, jakýmisi osobami ze sídlišť, o kterých nic nevědí a o které je lepší se nestarat.

Ti, kterým se zadařilo, bývají lhostejní, ale ti, kterým se nezadařilo, bývají závistiví. Začínají nenávidět. Úspěch druhých vnímají jako výsledek spiknutí proti nim samým. Zednáři, Židé, „buzny“, liberálové, zastánci kulatého stolu z jara 1989 – ti všichni mohou za naše neúspěchy.

Liberalismus chce, abychom za sebe převzali odpovědnost. Ti, kterým se nezadařilo – dnes se jim módně říká „vyloučení“ – tu odpovědnost nechtějí, dávají přednost pocitu bezpečí, který jim slibuje lídr-populista. A on se chce na oplátku jen trochu pohrabat v ústavě a jiných zákonech, aby šlo všechno v zemi lépe, například ve své podstatě oprávněné trestání „liberálních výstřelků“.

Zdráhavá postkomunistická republika

Podobné úvahy bych před dvaceti lety bral jako soubor banalit a samozřejmostí, které nemá cenu zmiňovat. Vždyť o tom vzniklo tolik textů a knížek. Háček je v tom, že samozřejmé pravdy už nejsou tak samozřejmé. Banalita nad banality, že demokracie je vláda většiny respektující práva menšin se najednou – za vlády „suveréna“ – stala myšlenkou bezmála revoluční.

Populisté ovládli vyprávění do té míry, že jim liberálové začali přitakávat. Sami obhájci polského vývoje po roce 1989 se přestali hlásit k ekonomickým reformám Leszka Balcerowicze, ale začali přispívat na mše za takzvané prokleté vojáky (členy ozbrojeného protikomunistického odboje po druhé světové válce spojované často i s masakry civilního obyvatelstva, vztah k nim je v Polsku předmětem živého historicko-politického střetu – pozn. red.). Strany dnešní opozice, jak nedávno napsal komentátor týdeníku Polityka Mariusz Janicki, se o sebevědomí elektorátu Práva a spravedlnosti odedávna strachují více než o vlastní voliče, kteří jsou v úhrnu přeci početnější.

Proto už Bronisław Komorowski (tehdejší prezident zvolený za dnes opoziční Občanskou platformu – pozn. red.) zavedl Národní pamětní den prokletých vojáků a proto protipisovská opozice příznačně neprotestovala, když byl novelizován zákon o Ústavu paměti národa (IPN). Proto řadě politiků Občanské koalice (opoziční formace postavené kolem Občanské platformy – pozn. red.) těžko přecházejí přes ústa taková slova a hesla jako registrované partnerství, antikoncepce, konec náboženství ve školách, likvidace Církevního fondu (polského nástroje financování církví státem – pozn. red.) atp.

Svátek prokletých vojáků nemusel být sám o sobě ničím špatným. Vždy je na místě připomínat oběti války s komunistickou diktaturou. Když už byl ale zaveden, bylo potřeba dát mu rozumnou interpretaci, namísto toho dostali volný prostor příznivci „Bureho“ a byla desinterpretována osobnost Witolda Pileckého. (Předmětem sporu je, zda má být jako symbol protikomunistického odboje prezentován Witold Pilecki, který je i u nás znám coby odbojář, který se sám nechal uvěznit v Osvětimi, aby odtamtud přinesl zprávy o situaci, a který kromě svého válečného odbojového angažmá po válce pracoval pro západní polský odboj, byl zatčen a popraven, anebo Romuald Rajs – Bury, také odbojář, ovšem na sklonku války a po ní velitel oddílů, které popravovaly zajatce a útočily na civilní venkovské obyvatelstvo na území Polska. I on byl na konci čtyřicátých let zatčen a popraven. Národovecký proud polské historické politiky jednoznačně straní Romualdu Rajsovi – pozn. red.)

Liberální Polsko bylo příliš slabé a příliš zdráhavé, než aby ukázalo, jaká krása spočívá v různorodosti a rovnosti. Bylo příliš slabé, aby od počátku devadesátých let důsledně stíhalo všechny projevy fašismu. Kvůli „nízké škodlivosti činu“ liberální soudy náckům vždycky odpouštěly. Nikomu se nechtělo někoho stíhat za malování – odjakživa přítomných – protižidovských hesel na sídlištích. „Jude raus!“ se na domech neobjevilo ani včera, ani v roce 2015. Marcin Kornak a Rafał Pankowski zakládali sdružení Už nikdy (Nigdy Więcej) v roce 1996, právě v době, kdy vznikala nová polská ústava. Nedělali to z nudy, ale kvůli pocitu, že roste vlna xenofobie a netolerance.

Polsko vzniklé po roce 1989 bylo příliš slabé a příliš nedůsledné, aby dbalo na oddělení církve od státu, aby nepovolilo kříže ve veřejných prostorách, jednacím sálem Sejmu počínaje a školními třídami konče. Byli to jeho lídři, kdo zejména v posledních letech, kdy už nebylo třeba hasit požáry, kdy rozpočet nebyl jedna velká díra, kdy nezuřila inflace a nebylo už třeba doprošovat se vstupu do EU a NATO, zhřešili lhostejností. A byli za to po právu potrestáni.

Polsko není jen církev

Nejde se vrátit do třicátých let minulého století. Populisté, nacionalisté, homofobové, zastánci hnutí proti očkování i ti, kdo věří v placatost Země dnes, místo toho, aby strašili, svádějí a zahrávají si. Odpovědí nemůže být touha po automatickém návratu do sladkých a nadějeplných devadesátých let.

V měsíčníku Znak nedávno socioložka a diplomatka Katarzyna Pełczyńska-Nałęcz říkala: „Zastánci starého pořádku musejí vzít na vědomí, že i když je jako idea nadále dobrý, je přesto trochu neaktuální – ne proto, že se vrátily autoritářsko-nacionalistické trendy, ale proto, že se změnil svět a objevili se noví hráči. I kdyby to byl jen globální byznys a globální občanská společnost, kdo se nevejde do starého liberálního uspořádání a je pro něj potřeba najít místo.“

Hříchy Polska po roce 1989 nespočívají v Balcerowiczových reformách ani v liberálním trestním zákoníku, jehož spoluautorem byl Andrzej Zoll (předseda ústavního soudu z devadesátých let – pozn. red.), ale v ústupcích populismu, v nedůslednosti a rezignaci na budování skutečně liberálního státu. I jeho lídři si vždy dělali starosti spíše o mzdy horníků než o vyrovnání příjmů žen a mužů. Donald Tusk sliboval, že jeho vláda se nebude klanět bankéřům, odborářům a nebude klekat před knězem. A dělal to všechno najednou.

To neznamená, že je třeba celé současné Polsko hodit do koše, jak chce dnešní mladá levice. Byl to (a formálně pořád je) dobrý, nedokonalý stát. Potřebuje evoluci, ne revoluci.

Liberální demokracie může znovu přijít do módy a stát se atraktivní. Její zastánci ale nemohou své pohledy vyhlašovat polohlasem, musejí pochopit, že volný trh nefunguje bez pravidel, že jistá společenská solidarita je potřeba a že národovci nemohou mít monopol na vlastenectví.

K volbám nechodí čtyřicet procent Poláků. To neznamená, že neakceptují demokracii – možná je potřeba je k ní přitáhnout. V Polsku máme také stovky tisíc Ukrajinců. Řada z nich jsou podnikatelé, aktivní, proevropští a liberální – tak proč jim nedat polské pasy.

Namísto lísání se k „suverénovi“ bude možná lepší slíbit plnou úhradu in vitro, registrovaná partnerství, zaposlouchat se do hlasu žen a menšin. Čím dál více Poláků přestává chodit do kostela, ale nepřestávají být Poláky, takže ani liberální politici nemusejí hledat voliče jen před oltářem.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Text původně vyšel ve varšavském deníku Gazeta Wyborcza v sobotu 21. března 2020. Přetiskujeme ho se souhlasem autora a redakce.

Andrzej Brzeziecki (1978) byl šéfredaktorem dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia, v letech 2002–08 redaktorem časopisu Tygodnik Powszechny. Je členem rady Centra východních studií (OSW). Mj. autor životopisu expremiéra Tadeusze Mazowieckého (Kraków 2015).

Tomáš Horváth

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Andrzej Brzeziecki

Liberální demokracie může znovu přijít do módy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu