Martin Burian

Žádné špatné zprávy

(... z Rakouska)

Vadí mi způsob, jakým jsme informováni o nejdůležitějších – chcete-li o takzvaně nejdůležitějších – událostech dne. Často si kladu otázku, kdo a jakým způsobem rozhoduje o sdělovaných tématech a jejich důležitosti. Stále se divím, proč jsou ty informace převážně záporné. A to nejenom v krizových časech, ale i v dobách relativního klidu a blahobytu, který my Středoevropané ve srovnání s jinými oblastmi světa i v současnosti nepochybně máme. I když si, přiznávám, netroufnu uvést příklad negativní informace, která by se mne osobně netýkala a kterou bych považoval za nehodnou zveřejnění. Vědomě zůstávám u všeobecného tvrzení. Navíc jsem si vzpomněl na způsob referování sdělovacích prostředků v bývalé ČSSR, kde zprávy o údajných úspěších našeho lidu zabíraly většinu plochy či času.

Nyní, v nelehké době pandemie, si chci na vlastní kůži vyzkoušet experiment a pokusit se napsat pokud možno optimistický článek. Otázka zní: Je možné i během těžké krize najít na nové situaci nějaká pozitiva? Zdůrazňuji, že můj příspěvek v žádném případě nechce situaci zlehčovat. Píšu ho s vědomím, že mnozí již zaplatili daň nejvyšší, a s úctou a vděkem k těm, co v těchto časech stojí takzvaně v první linii. V této vyhrocené situaci by mi připadlo značně nevkusné dát do titulku české pořekadlo Na všem zlém je něco dobrého. Chci pouze poukázat na světlé stránky, které s sebou katastrofa přináší. O totéž jsem požádal několik osobností, které se v mém okolí nacházejí. Prosbě ochotně vyhověly.

První změnu, kterou jsem uvítal já, bylo všeobecné zpomalení. Téměř žádná auta na silnici, v nastalém klidu a tichu získali ptáci větší prostor. V dobách nucené domácí izolace se může nesympatický soused stát poněkud sympatičtějším. Věcí, které bereme jako samozřejmé, si začínáme více vážit. Jsme vnímavější, mnohé si můžeme vychutnat i bez konzumu. V zapadlém koutě se zjeví pozapomenutý dárek od Ježíška, nabízí se oprášit dosud nepřečtené knihy a ze špíže vytáhnout téměř nezkazitelnou zavařeninu od oblíbené příbuzné. Rýži, která zmizela na čas z regálů, může nahradit „starodávná“ pohanka. Mohu mít radost z toho, že v rakouské vládě nesedí pravicoví populisté, kteří jsou, jak konstatoval rakouský rocker a filmař Reinhold Bilgeri, v dobách krize nepoužitelní. Známý novinář Paul Lendvai v komentáři otištěném 17. března v deníku Der Standard připomíná výhody, jež s sebou přineslo zveřejnění skandálního videa z ostrova Ibiza. Píše: „Byl by to zlý sen, představit si mnohé politiky ze strany Svobodných v klíčových pozicích státu během koronakrize.“ Jmenovitě pochválil kancléře Sebastiana Kurze, ministra zdravotnictví Rudolfa Anschobera a prezidenta Alexander Van der Bellena za to, jakým způsobem se pandemii snaží řešit. Dle jeho názoru jim nejde o sbírání politických vavřínů, nýbrž o získání důvěry občanů.

Můj kamarád restaurátor Gerald Mevec je předsedou ekologického spolku Pro Ybbs. Název není třeba překládat. Organizace si klade za úkol ochranu přirozeného toku řeky Ybbs a chce zabránit stavbě vodní elektrárny. Hromadění vody před hrází by zabránilo nejenom přirozenému pohybu ryb, ale způsobilo by také následné oteplení vody. I kdyby se jednalo jen o dvou až třístupňový nárůst, znamenalo by to další úbytek několika živočišných druhů. Ze seznamu pozitiv, který mi Gerald poslal, vybírám jen ty, které ostatní přispěvatelé buď nezmínili, nebo je posuzovali z jiného úhlu. Gerald si všímá skutečnosti, že se již v prvních dvou dnech krize dodatečně přihlásilo dva tisíce dobrovolníků do civilní služby. Dále zmiňuje přínosy utlumení silničního provozu o sedmdesát procent. Nejenom že dojde ke snížení emisí, zákonitě taktéž klesne i počet mrtvých na silnicích. Navrhuje využít vlny solidarity a porozumění obyvatel pro masivní omezení veřejného života i v budoucnosti k ochraně našeho životního prostředí.

Příspěvky zkušených publicistů jsem neupravoval, pouze jsem se snažil je co nejlépe přeložit. S několika drobnými „zlepšováky“ souhlasili.

Werner Gamerith (přírodovědec, fotograf a autor knih):

I když krize žádají bolestné oběti, ukrývají také šance pro plodné změny. Pandemie koronaviru nás nutí zastavit se, připomene křehkost vlastního života a odhalí neudržitelnost neoliberálního hospodářského systému. Současně uvolní netušené síly soudržnosti a ochoty pomoci – od jednotlivce až po celosvětové společenství. Tyto zkušenosti jsou důležité pro přežití, máme povinnost o ně jakožto o osvědčený díl naší kultury vědoměji pečovat.

Zpomalení v práci a ve volném čase, drastické zredukování dopravy na zemi i ve vzduchu jsou dobrodiním pro člověka a současný svět. Veřejné blaho nyní získává větší hodnotu než výkon a zisk. Solidarita je žádanější než hospodářská soutěž. Máme více času pro sebe, své příbuzné a přírodu kolem. Místní zásobování se prokázalo být spolehlivější než globalizace za každou cenu. Ošetřovatelský a úklidový personál je potřebnější než burzovní makléř. Materiální bohatství není tak důležité jako dobří sousedé nebo zeleninová zahrada.

Lidstvo koná něco velmi impozantního k utlumení pandemie. Se srovnatelným úsilím můžeme uspořádat naše hospodářství spravedlivěji, učinit ho schopnějším pro budoucnost a účinněji čelit vymírání živočišných druhů a klimatickým změnám. Neboť dlouhodobě jsou to nesrovnatelně těžší hrozby pro naši civilizaci. Rázné nouzové zbrzdění mnohých oborů můžeme využít k zamyšlení o smyslu života, přehodnotit úlohy hospodářství, zahájit nutné korektury a vyžadovat je. Právě prožíváme, co všechno je možné – pokud jenom chceme.

Gerhard Zeillinger (historik, publicista):

Nemám žádnou zkušenost s krizemi. Nikdy jsem nezažil válku, živelní pohromu, potraviny na příděl nebo jiná přitěžující omezení svého všedního dne. Nevím, co se tady vlastně děje a jak svět posléze půjde dál. Náš hospodářský systém se hroutí, děláme si starosti o svá pracovní místa, o svůj blahobyt. Jen tak mimochodem umírají denně lidé, které neznáme. Jsme konfrontováni s počty úmrtí a s mírou infekce. To nás znepokojuje.

Budeme přemýšliví, teď na jaře! Na to nejsme zvyklí. Sedíme doma a čteme knihy, protože je nám to doporučeno. Na nebi už nejsou žádná letadla. A v Benátkách nejsou žádní turisté. Pokud by se jednalo pouze o to, skoro bych řekl: příjemné! Ale tak to přece není. Jsem bezradný.

Martin Pollack (spisovatel, publicista a překladatel):

Ještě před pár týdny se svět zdál být v pořádku, no ano, tedy přinejmenším polovičatě, nehledě na nespočetné krize, války a katastrofy, které pravidelně vyvolávají otřesy. Na ty jsme si zvykli. Teď však svrhává jeden virus svět do chaosu a dělá z lidí pomatence. Dospělí muži se rvou v supermarketu o nudle a toaletní papír, mnoho zemí utěsňuje hranice, národní egoismy vyhánějí jedovaté květy, zdá se, že svět se proměnil v blázinec.

Jenže tato krize má také pozitivní stránky. Život probíhá klidněji, tišeji, takříkajíc v úsporném režimu. Ulice jsou prázdné, doprava dospěla téměř k ochromení, jaké to dobrodiní. A kde předtím vládly lokty a sobectví, se setkáváme s ochotou pomoci a ohleduplností. Před pár dny jsme dostali e-mail od čtrnáctiletého syna naší sousedky, ve kterém nám nabídl obstarat nákupy a vykonat jiné drobné práce. Podobné slyším také od přátel a známých. Lidé se posouvají blíže k sobě, ačkoliv jsou nabádáni, aby drželi odstup. Zní to paradoxně, ale funguje to.

Martin Burian

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Žádné špatné zprávy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu