Václav Jamek

Moc bez tváře

Včera v pět hodin ráno jsem se vzbudil a už jsem neusnul, protože jsem si vzpomněl, že mi státní moc nařídila nosit přes tvář roušku, ale neřekla mi, kde ji mám asi tak sebrat. Vstal jsem a šel jsem se podívat: několik ibišků nasazovalo na květ, kvetly mi pryšec nádherný, orchidea falenopsis, okrasný šťavel, dokonce vánoční kaktus, ale rouška přes noc na žádné z těch rostlin nevyrazila. Příroda nesoucítí. Bída.

Když magistrát a potom celá vláda něco takového poručí, očekával bych, že ty správné roušky také lidem roznesou a třeba je naházejí do schránek na dopisy nebo já nevím. S volebními lístky to běžně dělají. Ale ne. Máme si je vyrobit sami. Ministerstvo zdraví prospěšné rukodělnosti už na internet pověsilo návod, jak na to. Já jsem s ručními pracemi skončil ve třetí třídě základní školy, z těch dob pořád umím krásně štepovat ponožky a ve vykládané kazetě si na nové zlé časy pečlivě střežím velkou sadu různobarevných štepovacích nití, ale šicí stroj nemám, a kdybych měl, nebylo by mi to nic platné. Když ministr financí Kalousek svého času lidem tvrdil, že by si měli doma sami šít boty, myslel jsem si, že nic takového se ve vyspělé a prosperující společnosti stát nemůže. A vida, už je to tady, začíná to respiračními rouškami.

A lidé to vzali za své a snaží se, nechce se jim umřít, holomkům. Chápou, že společnost nefunguje, a v zájmu přežití to berou do svých rukou. Tak nám krásně ožila lidová tvořivost, rouškotvorba povzbuzuje zasutou fantazii, a kdyby teď stát rozhodl, že budeme každý den od osmi do devíti večer všichni vypínat proud, aby se ušetřilo, jako se to dělalo ve zlatých šedesátých letech, černé hodinky by jistě také slavily úspěch, aspoň bychom si od domácího šití roušek na chvíli odpočali, zazpívali si lidovou píseň, zarecitovali, rozpomenuli se na nějakou pohádku, hle-děli přitom vzhůru na hvězdné nebe a zároveň usilovně hledali mravní zákon v sobě. Je to úleva, ocitnout se zas ve starém známém stavu chronického nedostatku, zvlášť pro nás starce, kdo jsme to dobře znali.

Já žiju osaměle, nedá se s tím nic dělat, ale netrápí mě to. Literární cenu s velkou účastí všelijakých lidí a s mísami dobrot, kam si každý sahal, jak chtěl, jsem dostal naposledy v půli února, od té doby jsem byl venku v pondělí, nakoupit v samoobsluze, a za celý týden předtím jsem vyšel jenom jednou, abych si opatřil blankety k daňovému přiznání. Jsem čtyři roky v důchodu, ale kvůli mizivým honorářům, které tu a tam dostanu, musím daňové přiznání pořád podávat, i když za celou tu dobu jsem po odečtení všeho odečitatelného dosud ke zdanitelné částce nedosáhl. Byl jsem tedy dvakrát venku, s nikým jsem nemluvil, nebo alespoň ne dost zblízka, takže nakažený asi nejsem.

Jenže přinejmenším v pátek jsem musel znova za roh na nákup.

Roušky jsou prý důležité hlavně proto, abychom nikoho nenakazili. Což je jistě v pořádku, pokud je to pravda. Já patřím k té skupině, která na nákazu nejvíc doplácí, takže mou hlavní starostí je spíš nenakazit se: je mi víc než sedmdesát a trpím jakýmsi lehkým plicním neduhem, který se projevuje nočním zpěvem v hrudi, často mnohohlasým a líbezným. Doktorka už asi tři roky váhá, zda je to spíš začínající astma, nebo začínající plicní obstrukce, a to začínání už začíná trvat. Tak nebo onak musím pořád inhalovat jakýsi kortikoid. Loni jsem měl dvakrát zápal plic i bez koronaviru. Takže jestli tu nemoc chytnu, oživší eugenika rozhodne, že už nestojím za péči, a patrně umřu.

Představa, že vyběhnu do ulic a nakazím se, když budu nějakou respirační roušku shánět, a ještě mě zatkne některá z našich množících se pořádkových sil kvůli tomu, že ji nemám, mě sice pobavila, ale nezlákala. Začal jsem doma hledat, do čeho bych si zabalil hlavu. Vikslajvant například je neprodyšný. Ponožka malá, kapesník krátký, utěrka na nádobí trapná. Maminčiny krásné šátky jsme poztráceli někdy před čtyřiceti lety, spolu s jejími háčkovanými dečkami, záclonami a firhaňkami. Nakonec jsem našel starou lyžařskou kapuci, která je sice pětkrát větší, než by rouška měla být, ale dá se v týle sepnout, a když není nikdo nablízku, dá se také stáhnout, abych se v ní neudusil i bez nákazy. Je skoro tak neprodyšná jako vikslajvant, takže musím švindlovat.

S kapucí přes nos jsem si v pátek nakoupil a zhruba na další týden mám od lidí a jejich roušek pokoj. Věřili byste, že mikrotenový sáček se jinak než nasliněnými prsty načít nedá? A když už jsem s tou zabalenou hlavou v samoobsluze byl, požádal jsem je zdvořile, aby mi vydali ještě obsah pokladny. Zas tak moc jsem nezbohatl. Tyhle platební karty! Ještě budou soukromníci rádi, že existují. Odpoledne mi telefonovala sestra a varovala mě, že maskované stráže pročesávají volnou přírodu a odchytávají osamělé chodce, kteří se odvažují lesními samotami procházet bez roušek. Tam je věru přísného dozoru zapotřebí. Co kdyby mi přišel naprskat do tváře nakažený tchoř? Nevím, kdy nás začnou kontrolovat i doma a jestli by se pro ten státní dohled nenašla prospěšnější činnost. Třeba roznášení roušek.

Samota prospívá mudrování, zvlášť když by to už mohlo být naposledy, takže v té spoustě volného času přemýšlím o tom, kam se nám účinkem koronaviru propadl politický systém. Tak třeba byli jsme parlamentní demokracie. Jenže v jeden z prvních dní Výbor pro veřejné zdraví rozhodl, že v jedné prostoře nesmí být pohromadě víc než sto lidí. Tím byla fakticky rozpuštěna Sněmovna, která čítala dvě stě poslanců. Druhý den si výbor uvědomil, že Senát má jenom osmdesát členů, a tak zakázal sešlosti o více než třiceti lidech. A protože i jiné volené orgány, zvlášť ve městech, mívají víc než třicet členů, zastupitelská demokracie v důsledku toho zanikla, a volení zastupitelé byli ještě rádi, že se nemusejí scházet a prskat na sebe. Rozešli se dobrovolně a hrdě, v duchu si pobrukujíce „Kde domov můj“.

Naproti tomu politický orgán, který má zpravidla méně než třicet členů, se nazývá junta. Junta je pořád kolektivní útvar, takže se její členové na veřejnosti zjevují většinou ve dvou až čtyřech lidech (podle nového nařízení už jen ve dvou) a velice často mají na tvářích masky, protože jejich působení je z velké části tajné. Podle toho, co lze vidět v české televizi, u nás právě taková junta převzala moc. Je to něco jako sanitární al-Kajda, jeden z nich je prý předseda vlády a ty ostatní nikdo nikdy neviděl a neuvidí. Ani jejich manželky už nevědí, jak vypadali, doma si pověsili roušky dokonce na fotografie. Televize se hned začala hemžit jejich maskovanými poskoky, staří známí žurnalisté zmizeli. Ti noví masku nesundají, ani když mluví přes počítač s nějakým také maskovaným kolegou například v Baku nebo v Bamaku. Asi dobře vědí proč, i když já to nevím.

Protože mám kabelovou televizi a v ní řadu cizích zpravodajských stanic, zjišťoval jsem, ve které další evropské zemi převzaly moc junty. Vypadá to, že ve Francii, v Německu, ve Španělsku ani v Británii zatím junty nevládnou. Televizní novináři mají pořád obyčejné, nezakryté tváře. Hůř jsou na tom jenom na Slovensku: tam si rozhněvaný lid krátce před epidemií zvolil fungl nový parlament, který má už zase skoncovat se všudypřítomnou korupcí, z toho parlamentu vzešla nová vláda, ta vláda vystoupila vůbec poprvé na veřejnost, a všichni v maskách! Jak symbolické! Korupce se už jen z toho pohledu zachvěla v základech. Ovšemže blahem.

Aby bylo jasno: právě o symboliku tady jde. Symbolická hodnota je v politice důležitá. Kdyby soudruzi nahoře také trochu četli, věděli by, jak osudovým se může stát, když se symboly zvrhnou; a trochu víc by přemýšleli, co přesně to znamená, když jen a jen kvůli televizi dělají veřejně kašpary v respiračních rouškách. Možná ne zrovna to, co si představovali; sémiologie je mrcha.

Byla by hloupost popírat, že přijatá sanitární opatření jsou v převážné míře racionálně opodstatněná. Dá se uznat, že i maskování veřejných činitelů v televizi bylo míněno dobře: šlo asi o to, povzbudit neochotné obyvatelstvo, aby závažná omezení života přijalo; a snad i ukázat, že ti nahoře „jsou s lidem“. Jenže veřejné důvěry se dosahuje jinak, zejména dobrou organizací a kohe-rentností: nemá se předvádět, že si předseda vlády, vysocí státní úředníci a televizní novináři umějí navléknout roušku, je především nutné zajistit ty povinné roušky obyvatelstvu.

Postupně se totiž odhalují další významy takových laciných gest, a jejich účinek už tak příznivý být nemusí. Novinářské tajtrlíkování v rouškách během zpravodajských pořadů je absurdní, ti novináři (kteří nekýchají ani nekašlou) nemají koho nakazit, nikdo ve studiu není dost blízko. Okázalé předvádění masek se proto může jevit jako komedie, kterou není zapotřebí následovat, zvlášť když se vezme v potaz přemrštěnost, s jakou se maskování vyžaduje a o níž ústavní právník Jan Wintr píše: Naprostá plošnost opatření, zahrnujícího i liduprázdnou přírodu, pobyt v prázdné místnosti či v autě, atd., dále jen těžko projde testem proporcionality. Stupidita byrokracie je zřejmě přímo úměrná stupiditě občana, kterou ona byrokracie (pro jistotu) očekává.

Je však závažnější důvod k výhradám. Neblahé následky dnešní sanitární krize nemusejí být jen ekonomické, ale také obecně existenciální, mohou ještě víc zasáhnout obecnou lidskost, v posledních letech už dost nahlodanou v důsledku uprchlické krize, vzmáhající se xenofobie, oslabeného demokratického vědomí a nástupu politického autoritářství v nejgrotesknějších podobách. Tvář je nepochybně nejvýmluvnější a nejpotřebnější výraz naší lidskosti, hlavní opora vcí-tění. Lidská tvář je slunce; a to, co tvář nemá, je vnímáno jako hrozba.

My jsme se ocitli v situaci, kdy pro nás nemá tvář žádný člověk, se kterým se ve společném prostoru kdykoli setkáme. Neuvědomujeme si to a solidarita, kterou jako obvykle projevuje menší část populace, nás může chvíli mást, ale postupně se tak může zvýraznit odcizení mezi lidmi, ba vzniknout jisté odlidštění, zvlášť bude-li ten stav opravdu trvat až do května nebo i déle, přičemž bude stále méně působit to, že jsme všichni podílníci jednoho osudu, a stále více to, že každý jedinec může, byť proti své vůli, ohrozit život každého dalšího jedince. A bude se jako ohrožení jevit tím spíš, že nebude mít tvář.

Když existuje pádný důvod, není samozřejmě zbytí a podřizujeme se; jenom je zapotřebí, abychom si byli vědomi i tohoto nebezpečí. Tím důležitější však je, aby se tváře neskrývaly, když to není zcela nutné, natož když to škodí. A to, že se nám – v podmínkách omezené demokracie – zjevuje bez tváře moc, která nám všechna opatření, jakkoli oprávněná, vnucuje, rozhodně škodlivé je. Televize zbytečně se hemžící strašidly neprospívá ničemu. Ministerský předseda huhlající několik metrů od kamery svůj zásadní projev do čádoru není účastný, je trapný. Stejně ostatní členové Výboru pro veřejné zdraví, když veřejně vystupují.

Tvář moci musí být vidět, za všech okolností.

Jakýsi (maskovaný) slovenský novinář v televizi prohlásil, že francouzský prezident Macron s rouškou veřejně nevystupuje, protože by nedokázal lidem vysvětlit, jak to, že on ji má a pro ostatní není k sehnání. Velmi ubohé. Totéž by se přece dalo vytknout Babišovi, a sotva se dá předpokládat, že si český premiér ve volném čase slušivé roušky sám šije. Není to žádný Kalousek. Ale slovenský novinář se krutě plete: Macron v roušce nevystupuje, protože si je ve shodě s politickou kulturou své země vědom toho, že tvář moci musí být vidět. De Gaulle obracející se během jakékoli krize k lidu pod maskou je nemyslitelný. Stejně se ale chová ministerský předseda španělský, i další. V Jordánsku přijali opatření tvrdší než u nás, ale ministr, který to v televizi ohlašoval, činil tak s tváří nezahalenou. Možná proto, že v jejich kultuře si něco takového jako roušku věší na obličej hlavně tanečnice předvádějící břišní tanec.

Bojím-li se mluvit k lidu s nechráněnou tváří, to už je lepší poslat mu jenom vzkaz, jako neviditelný a zřejmě chorý prezident republiky; nebo využít média neobrázkového, kde na roušce nezáleží, jako je rozhlas.

P. S. Předevčírem jsem ve frontě před lékárnou (docházela mi inhalace) kvůli svému hidžábu div neomdlel – a nepovalil velikou tabuli s výčtem asi osmi kriticky potřebných položek, které v té lékárně nemají. Také jsem si všiml, že už nevedou nic, co by stálo méně než sto padesát korun, a ještě se vychloubají, jak jsou laciní. (Není právě ta nejlepší chvíle, kdy převést do globálního veřejného vlastnictví veškerou farmakologii?) Z obyčejného nákupu jsem se pak vrátil promáčený potem a úplně vyčerpaný. Tak trochu útok na mou imunitu. (Dnes je mi dobře. Aspoň že se nemusím holit.)

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Moc bez tváře

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu