Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Nejvíc pomůže rozumná utopie

Jednou se o globální pandemii koronaviru budou ve škole (nebo dálkově) učit děti. A nebylo by divné, kdyby se v učebnici dějepisu dočetly třeba něco takového: „Doktor Li Wen-liang se stal globálním symbolem toho, jak tehdejší režimy pohrdaly vědci. Mezi prvními upozornil na nebezpečné vlastnosti koronaviru, byl za to ale úřady postihován a o několik měsíců později sám zemřel na důsledky onemocnění, které virus vyvolává. Jeho tvář posmrtně obletěla celý svět společně s virovou pandemií, v Praze se objevila například na letenském metronomu nebo na Lennonově zdi.“

Pohledem zpětně bude všechno jasné, v první řadě odpověď na otázku, zda se svět mohl na současnou krizi připravit. Ano, mohl! Globální vichřice vyvolaná pandemií koronaviru má v mnohém podobné rysy jako finanční krize z let 2008–11, jako krize migrační, jako krize environmentální. Všechny jsou globální, před všemi varují a varovali experti ve svých oborech, všechny byly a jsou akcelerované neudržitelnými rysy našeho stávajícího hospodářského, politického a sociálního uspořádání, o kterých minimálně od předchozích krizí prokazatelně víme.

V Česku nemusíme pro příklady chodit daleko. Nedostupné bydlení v centru Prahy vlivem krátkodobých pronájmů a nadměrný turismus, dva extrémně horké problémy loňského léta, se nám vyřešily doslova ze dne na den. Objektivně vzato to však dokládá jediné: dosavadní podoba podnikání s využitím cestovního ruchu v Praze byla neudržitelná, což jsme ostatně věděli i bez pandemie.

Jistě se ale najdou i tací, pro které stejný fakt bude důkazem, že předchozí neregulované šílenství jménem „ať si každý cestuje, kam chce“ neudržitelně šponovalo naši žitou realitu v žitý Disneyland, který prostě jednou musel skončit. A jsme u jádra problému. Nějakou chvíli teď nebude nic snazšího než obvinit z pandemie celý volný pohyb osob, lyžaře, Čínu, případně lidskou zpupnost, na kterou zkrátka nevyhnutelně musel dopadnout boží trest. Příčinné souvislosti se zkrátka lidem chápou lépe ze zpětného zrcátka (což není totéž, jako když je po bitvě každý generál, přísloví hovoří o odvaze a strachu, nikoliv o rozumu). Dávejme si v čase krize lepší pozor na vztah příčiny a následku!

Modelovou ukázkou tápání v příčinných souvislostech se jeví i některé – pravděpodobně dobře míněné – kroky české vlády. Tak například pro vyhlášení stavu nouze a přijetí mimořádných omezujících opatření jistě existovaly prokazatelné důvody, objevila se tu nákaza, bylo nutné reagovat. Nebylo ale nutné nechat domovy pro seniory bez potřebného vybavení ještě celé dva týdny po vyhlášení mimořádného stavu. Nebylo nutné nejprve bránit nemocnicím, aby si nakoupily ochranný materiál, aby se následně ukázalo, že centrální nákup v takovém počtu vlastně není možný jinde než v Číně. Nebylo nutné nejprve zavřít galanterie a posléze je otevírat, aby si lidé mohli doma ušit roušku, když se nedá sehnat v obchodě. Nebylo nutné třikrát měnit otevírací dobu v obchodech pro seniory.

Zejména nebylo nutné obcházet existující zákony, které se v krizi mají aktivovat. Nebylo nutné se vyhýbat svolání ústředního krizového štábu, který je vymyšlený v zásadě proto, aby přemýšlel nad příčinnými souvislostmi a ministři od něj dostávali na stůl víceméně promyšlené plány. Nebylo nutné dumat nad tím, jak to udělat, aby ústřední krizový štáb mohl vést náměstek ministra zdravotnictví za ANO, když ho ze zákona řídí ministr vnitra za ČSSD. A mimochodem, kdyby byl býval svolán ústřední krizový štáb hned, nebylo by pravděpodobně ani nutné kličkovat v paragrafech a vyhlašovat část opatření podle krizového zákona a část podle zákona o ochraně veřejného zdraví, pročež by ani nebylo nutné vysvětlovat podnikatelům, že na ně vláda neudělala úmyslně dlouhý nos, když kvůli změně právního základu přišli o možnost nárokování škod. Argument, že by stát zbankrotoval, by býval s čistým štítem postačil.

Nicméně ve světle rozměrů současného dění je dnešní vláda a její tápání ve vztahu příčiny a následku ve skutečnosti efemérní. Lze doufat, že opakováním metody pokus-

-omyl se časem praxe vládní reakce na krizový stav funkčně zdokonalí. A je víc než jisté, že ještě přinejmenším několik budoucích vlád bude mít příležitost dokázat, že zvládá výrokovou logiku lépe než kabinet Andreje Babiše. Není sporu o tom, že jsme na prahu velké změny a že se v příštích měsících a letech bude rozhodovat o tom, jak budou vypadat životy lidí nejen v Africe, v Číně, ve Spojených státech, ale i přímo tady u nás, v srdci Evropy, v našem obýváku.

Samozřejmě mezi námi ještě chvíli bude obcházet konzervativní iluze, že se vše vrátí do stejných kolejí, protože jiné přeci nejsou a „my“ jsme o jejich přestavbě nerozhodli. Takhle velký otřes nejspíš nepřinesl ani rok 1989, který hned několik generací považuje za zásadní zlom ve svých životech. Je těžké přijmout představu, že minulé úspěchy jsou definitivně překonány. Přesto se už ze současné rané fáze vývoje této krize dá vysledovat několik příčinných souvislostí, které naznačují, že jsme na počátku právě takové změny.

Za prvé je vcelku odůvodněné tvrdit, že současné dění mění náš vztah ke kapitalismu. Už delší dobu tu vedle sebe existovaly dva téměř oddělené kapitalismy: ten „velký“, finanční, bankovní, globální, který je kamarád se státy a Evropskou unií, a ten každodenní, který se jmenuje „už dvacet let provozuju tuhle hospodu a nikdo ať mi do toho nekecá“. Oba dva k sobě od poslední finanční krize měly dál a dál, spojovala je ale sdílená představa individuálního úspěchu, který je ohrožen jen tím, jak dobře dokáže jeden každý předvídat rizika a připravit se na ně. To se změnilo jedním vládním usnesením, které zcela nepředvídatelně zavřelo dvacetileté hospody a jejich klientelu poslalo po práci rovnou domů. Dřív se hospodští hádali se státem a o pomoc si chodili říkat bankám (nebo bohatším kamarádům), teď se budou hádat s bankami a kamarády, zatímco pomoc budou chtít po státu. Dobře to vystihl předseda ODS Petr Fiala, když prohlásil, že vláda zrušila trh, a proto musí podnikatelům kompenzovat ztráty. Už i politická pravice dává ruce pryč od zaryté představy, že trh tu zkrátka je a jen je potřeba kolem něj zamést (nebo zhasnout), aby na něj bylo konečně vidět.

Mnohem hůř se dá z dnešních příčinných souvislostí odhadnout, co naše dosavadní „sametové“ pojetí kapitalismu nahradí. Politolog Ivan Krastev shrnul svá pozorování do sedmi bodů, které podle něj budou pro tuto nastávající změnu charakteristické. Jedním z nich je právě ekonomicko-morální dilema mezi zachováním dosavadních ekonomických pravidel (už ne zákonů, trh byl suspendován) a hodnotou lidského života. Krastev dál počítá s návratem silných vlád, vzestupem nacionalismu, posílením významu expertního vědění. Předpokládá, že stále významnější roli budou hrát „velká data“, tedy data, ze kterých jsou vidět společenské vzorce, jež jedinec sám nikdy nedohlédne. Všímá si také, že státy se v současné krizi naučily jet na vlně paniky, protože jim to umožňuje snáze ovlivnit jednání lidí (například docílit toho, aby masivně šili a nosili roušky). Posledním bodem je převrácení generační dynamiky: už to není tak, že staří sebrali dobrou budoucnost mladým, ale mladí nyní představují hrozbu pro staré.

Pro šest ze sedmi Krastevových tvrzení buď nemáme v tuto chvíli dostatečné argumenty, nebo se do tohoto textu nevejdou. Přidali bychom ale navíc ještě jednu pozorovatelskou hypotézu. Pandemie koronaviru má potenciál změnit vnímání toho, jak chápeme utopie. Vždyť zákaz vycházení a úplné zavření českých hospod by za utopii považoval ještě před půl rokem kdekdo. Politické utopie přitom nejsou marné, v minulosti prokázaly svou schopnost udávat směr velkým změnám. Velmi užitečné jsou tam, kde je třeba popsat a uchopit celý svět, ať už ideální, nebo dystopický. A není náhodou hlavním problémem současné krize absence takové univerzální, celosvětové perspektivy? Zvykli jsme si utopie odhazovat jako „nepraktické, nerealizovatelné“, ale co teď, kdy nám během týdne zakázali chodit na pivo, jezdit na dovolenou nebo jít na rande do kina? Co je dnes realizovatelné a zítra praktické?

Jestliže už zase platí, že velké věci jsou možné, je na čase otevřít stavidla politického rozumu. Humanistická utopie je tím lepším z možných řetězců příčin a následků, které mohou naše životy formovat po další měsíce a roky.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Nejvíc pomůže rozumná utopie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu