Ústavní soud (ÚS) je klíčovým prvkem demokratického právního státu, to vědí dnes i středoškoláci. Jak říkají např. francouzští právní teoretici, bez ústavního soudu si Letat de droit (právní stát) nelze ani představit.
Soudcem Ústavního soudu se můe stát kadý bezúhonný občan ČR, jen je volitelný do Senátu PČR (tedy dosáhl minimálně věku 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání. ÚS v České republice má být podle zákona sloen z patnácti ústavních soudců. V poslední době, do zvolení Pavla Šámala, byl několik měsíců nekompletní. Volné místo vzniklo odmítnutím předchozího navreného kandidáta profesora Aleše Gerlocha. Nebylo to zdaleka poprvé. V minulosti jeho personální vybavení jednou kleslo dokonce na dvanáct soudců. Brněnský soud soudů je zavalen prací a důleitými kauzami, i kdy je v plné soustavě. Proto je logické, e pokud na soudu chybějí soudci, jsou nadstandardně zavaleni ti zbývající. A věci se vlečou...
Nechci zde naříkat nad činností Senátu, který zamítal prezidentům Václavu Klausovi a následně Miloši Zemanovi určité kandidáty, ani naopak nechci zrcadlově perfidně spílat Hradu, e má na místa konstitučních soudců navrhovat průchodnější osobnosti. Dovolil bych si, jako právní pedagog, předestřít jiný typ řešení. A to systémového řešení do budoucna, které by do určité míry zefektivnilo ústavní soudnictví: Dokud nebude jmenován nový soudce (co je v gesci prezidenta republiky za spolupráce Senátu), trval by mandát toho předešlého (končícího). Tudí by nevznikaly prodlevy, a hlavně by prezident republiky byl motivován rychleji jednat. Jeho případná nečinnost by tudí nevedla k oslabení činnosti ÚS. K tomu by samozřejmě bylo nutné změnit naši normu norem, tedy Ústavu. Vím, do ústavních zákonů se má sahat jen ve výjimečných případech. Nicméně tento návrh pokládám za vysoce smysluplný a uitečný pro fungování našeho státu.
V Česku jsme si zvykli, e nejsou lidi. Chybějí řemeslníci, zdravotní sestry, celníci anebo policisté. Nicméně s chybějícími ústavními soudci bychom se neměli smířit.
Autor je právník.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.