Tomáš Tichák

Pýcha elitářů

V posledních dnech jsem to slyšel několikrát: společnost ohrožují elity. Nejsou jimi, jak by se zdálo, seriáloví herci z titulních stran časopisů ani oligarchové a mediální magnáti, kteří dokáží, protože na to mají dost peněz, přesvědčit o své výjimečnosti nejvíc lidí. Je to úplně jinak, a abych to nezkreslil, ocituji jednoho z reprezentativních hlasatelů toho varování, spisovatele Vlastimila Vondrušku. Podle jeho Epištol o elitách a lidu je oním falešným výkvětem „neukojená skupina stoupenců Václava Havla, která si dělá morální právo rozhodovat o tom, co je správné, i když ztratila faktickou politickou moc. Stejně tak se začaly mezi elity drát mluvčí aktivistů a nátlakových neziskových organizací, zastupujících často jen sebe a několik kamarádů. Dále komentátoři, novináři a stále narůstající počet politologů...“ Také komentátor Jiří Hanák, sám kdysi jako chartista označen Rudým právem za samozvance, píše v Lidových novinách o „nikým nevolených chvilkových demokratech“ na Letné.

Na opačné straně stojí podle dalších nositelů podobného názoru elity skutečné. Myslí se jimi zjevně umělci a veřejně činné osoby, kteří „přinášejí lidem radost“ a kteří třeba dle uznávaného psychiatra Maxe Kašparů „se skutečně vypracovali sami“, přičemž, říká jinde, nevyznávají „politickou korektnost, zblázněný liberalismus a bezbřehou toleranci“.

Že je společnost rozdělená, opakují komentátoři i politici. Sociolog Pavol Frič na serveru E15.cz je toho názoru, že „charakter současného českého politického dění je profilován zápasem antielitářů a antipopulistů o budoucnost české společnosti. Zápas levice a pravice vystřídal zápas těch dole s těmi nahoře“. To je, řekl bych, věc sporná. S jeho závěrem však musím souhlasit: „Antipopulisté si musejí uvědomit, že řešení je jen v jejich rukou. Navzdory svému elitnímu vzdělání, talentu či postavení by se neměli chovat jako elitáři, ale jako důslední pluralisté.“

Není co dodat, a tak mohu popsat vzpomínku, jež se mi vybavila. Skoro před čtvrtstoletím zazvonil v neděli telefon a neznámý hlas zvolal: „Jak si, pane, můžete dovolit nazývat se intelektuálem? A jak si osobujete právo někoho veřejně ostouzet?“ Za chvíli jsem pochopil, oč jde. V místních novinách den předtím vyšla zpráva, že několik olomouckých intelektuálů vyzvalo dopisem hlavu města k rezignaci, protože v den, kdy Hanou zaplavila tisíciletá povodeň, odjela tajně na dovolenou. Marně jsem volajícímu vysvětloval, že jsem prostě podepsal text, s jehož obsahem jsem souhlasil, nic si neosobuji a nikdy jsem netvrdil, že jsem nějaká elita. A že jinde čelní politici při živelních pohromách aspoň psychologicky pomáhají svou přítomností, nemluvě o tom, že jim to získává přízeň voličů. A ten pán zavěsil.

Od té doby jsem podepsal víc petic a zúčastnil se mnoha demonstrací, nikdy mne ale nenapadlo, že bych vyjádřením svého názoru jindy než v den voleb popíral pluralitní demokracii. A už vůbec ne, že bych tím uspokojoval temnou tužbu stát se elitou.

Přesto myslím, že Pavol Frič má pravdu. Vždyť je docela možné, že jde o nedorozumění. Sám jsem býval už od dětství obviňován, že se chovám vůči jiným nafoukaně. A ve skutečnosti jsem byl jen plachý a nejistý. Lidé si často myslí o pochybujících, že naopak všechno vědí. Třeba obviňují z pýchy vědce, kteří jen ukrajují z nepoznaného, aniž by měli šanci dosáhnout absolutní pravdy.

Když jsem pracoval v novinách, navštívil naši redakci lidový vynálezce s mnohastránkovým důkazem, že lze překonat rychlost světla. Známý vysokoškolský profesor, kterého jsme oslovili, mu velice zevrubně a vlídně napsal, proč hypotéza odporuje fyzikálním zákonům. Naproti tomu jeden teoretický fyzik odpověděl na otázku z publika, jak se rozezná skutečný vědec od pouhého podivína, suše takto: „Podle počtu článků v recenzovaných časopisech.“ Byla to pravda, ne však správná odpověď.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Pýcha elitářů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu