Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Viktor Tichák: Kouzlo nechtěného čtenáře pobaví

Jazyk

Viktor Tichák

Kouzlo nechtěného čtenáře pobaví

A kdo že je to ten nechtěný čtenář? Tento jednoduchý experiment ukazuje, jak nám mozek automaticky spojuje přídavné jméno s podstatným jménem, které za ním následuje. Je to velmi častý jednoduchý konstrukční model: červené jablko, milá paní, starobylý hrad, koneckonců i přídavné jméno. Přídavné jméno se nejmenuje přídavné pro nic za nic. Latinský výraz (nomen) adiectivum znamená „to, co leží vedle“, starořecké epítheton taktéž „přidané“. Adjektiva tedy přidáváme k podstatným jménům, v češtině typicky před ně.

Ale co je typické, nemusí být stoprocentně platné: kyselina mléčná, Veronika Malá nebo třebas panda velká ukazují, že může přídavné jméno stát i za jménem, tedy v postpozici. Logicky pak můžeme narazit na model podstatné jméno – přídavné jméno – podstatné jméno. Ke kterému podstatnému jménu máme pak ale prostřední přídavné jméno vztáhnout? Pomoci mozku v dekódování takové zprávy může v prvé řadě logická kompatibilita: „Metabolity etylenglykolu poškozují tkáň ledvin a mozku, kyselina mravenčí mozek a optický nerv.“ (Postgraduální medicína, č. 6/2012) Po důkladném přečtení je jasné i člověku neznalému medicíny, že není mravenčí mozek poškozen kyselinou, nýbrž že kyselina mravenčí poškozuje (pravděpodobně lidský) mozek.

Dále mohou pomoci velká písmena, jako např. u zmíněné Veroniky Malé. I když autorovi vypadne čárka, zbývá čtenáři záchrana v podobě velkého M: „Veronika Malá házenkářka Sokola Písek“ (Deníky Bohemia, 23. prosince 2014) Jinak by byla Veronika označena za malou házenkářku, což by jí jistě nepříslušelo. Když ale autor nedbá ani na pravopis velkých a malých písmen, zrodí se vtip jako následující zpráva: „Včera se našla ve Frýdku-Místku na ulici revoluční andulka. Nechybí někomu?“ (facebook) Bystrý čtenář chybu samozřejmě odhalí a nad představou revoluční andulky (že by třeba podobné francouzské kokardě?) se pousměje.

Někdy si ale musí dát pisatel opravdu pozor: Jedna špatně použitá velikost písmene, a význam věty se sype jako domino: Srovnejte následující tři věty:

1. „Táborský Fokus pořádá dnes od 9 hodin ve svém areálu v Mostecké ulici Jarní olympiádu spojenou s pálením čarodějnic.“

2. „Táborský Fokus pořádá dnes od 9 hodin ve svém areálu v mostecké ulici Jarní olympiádu spojenou s pálením čarodějnic.“

3. „Táborský Fokus pořádá dnes od 9 hodin ve svém areálu v mostecké ulici jarní olympiádu spojenou s pálením čarodějnic.“

V první větě (reálné z MF DNES ze dne 25. dubna 2007) se ulice jmenuje Mostecká a slovo Jarní se tedy musí vztahovat k olympiádě, ve třetí větě by šlo o nějakou mosteckou ulici a o jarní olympiádu, která se tak sice nejmenuje, ale koná se na jaře. Příslušnost přídavných a podstatných jmen je i zde jasná. Věta číslo 2 je už komplikovanější. Ulice je zcela jistě v Mostě. Jestli se ale jedná o Jarní ulici či Jarní olympiádu, to čtenář nemá šanci dekódovat. Jedině tedy, kdyby byl znalý mosteckého místopisu – v Mostě totiž žádná Jarní ulice neexistuje.

Aby byla situace ještě zajímavější, mohou přídavná jména takzvaně zpodstatnět. Typickým příkladem je výraz dospělý. Pozor, nejde o dospělý výraz! Ve větných konstrukcích jako „… takže má dospělý názor na všechno“ může ale jít buď o zpodstatnělého dospělého s názorem na všechno, kde podstatné jméno (člověk) zůstane nevyjádřeno, nebo o dospělý (vyspělý) názor. Zkuste si příkladovou větu přečíst ještě jednou – protože mozek přídavné jméno automaticky připojuje k podstatnému, vyhodnotí většinou „dospělý názor“ jako první možnost a „názor dospělého“ až jako druhou. Opět pak ale nastávají momenty, kdy nám takto automaticky v hlavě vznikne velmi komická představa jako u titulku z deníku Právo, který se mezitím již stal slavným a figuruje např. mezi titulkovými legendami na facebookové stránce Titulkový zen: „V řece Ohři objevili kolemjdoucí tělo. Může jít o pohřešovaného vodáka,“ a to hned vedle titulku „V Ekvádoru nabízejí zmrzlinu s příchutí morčete.“

Viktor Tichák

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.