Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Veronika Bendová o básni Elsy Aidse: Básníci a vykladači XIX

Veronika Bendová o básni Elsy Aidse

Básníci a vykladači XIX

Elsa Aids

+ + +

Žili jsme spolu jako dvě kočky,
noc na našich tvářích skoro nezanechávala stopy.
Rozhodně ne větší než čokoládové tyčinky
na mých rtech.

To už je všechno pryč.

Bojím se, abych nevypelichal
jako každý mazlíček,
co málo spí.

Naši domácnost rozfoukal ranní vítr,
chomáče chlupů z odkvetlých osik se rozlétly.

Nakonec převládla
milostná potřeba prázdnoty.

B

ásník musí být především přesný, káže doma můj muž a holanovsky se mračí, přesný!

Přesná poezie? Jaký protimluv, myslím si já. Poezii poslouchám očima jako hudbu slov, jako prostředek k rozpoutání hry pocitů, vzpomínek a asociací. Takže se do toho dáme, dámo, každý verš jako jeden klíček:

Žili jsme spolu jako dvě kočky, a když kočky řvou, tma sirkou připálí sladkobolný karamel, jaká to byla zpěvačka, ta Navarová! A jak zázračně si podal ruku Gellner s Mišíkem přes propast století, když kočky mňoukaly na střeše, následkem čehož oba procitli. A noc na tváři mého mládí stopy zanechávala, ale tenkrát mi to nevadilo, kruhy pod očima byly přece krásně bohémské, kdo má tvář jako vydělanou hovězinu, ten nemá od pohledu žádný vnitřní život. A čokoládové tyčinky – ach všechny vy marsky, deli a kindrbuena, stopy po vás zůstaly hlavně v kapsách mých kabátů a bund – na mých rtech, to musí znít jako báseň i uprostřed reklamy na krém proti oparům. Ano, je to už všechno pryč. Mazlíček se bojí, aby nevypelichal, a tak přestal být mazlíčkem, a stal se rozumným člověkem. A kdo by nechápal milostnou potřebu prázdnoty víc než já – uprostřed své přeplněné domácnosti v deset hodin večer, kdy mlčenliví soudruzi máchají a oplachují, ale ta sebranka pořád ještě nespí!

Třeba, kdo ví, stál básník ráno u pootevřeného okna, jednoho dne, možná takového jako dnes. Jednoho takového blue monday stál u kuchyňského okna s hrnkem čaje v ruce a s otupělou lítostivostí vyhlížel ven, proti své vůli vystaven větru, tomu rannímu větru, který mu připomněl všechno, co už je pryč, teď, než bude muset odejít do kanceláře, na což je potřeba se dobře vyspat, jinak člověk pošle fakturu na špatnou adresu. A trochu ho pálilo v nose a slzely mu oči, pylová sezóna už dávno začala a osiky jsou mrchy. A možná šla dole po chodníku žena nebo dívka a pohyb ruky či barva vlasů mu připomněly tu jeho, pružnou, dávnou, přítulnou, nebo taky divokou, protože kočky jsou tiché a hodné jenom o samotě, jinak se člověk musí připravit na vřískot a potrhané záclony. Možná se básník nad tím chladnoucím čajem a jedním dithiadenem ptal sám sebe, jestli mu ta prázdnota stála za to. A musel si odpovědět jako už tolikrát: takovou cestou kráčel život. Muss es sein.

Ale tohle všechno, co tu píšu, je jako nabírat kuřátko lopatou. Báseň je jako list ve větru, jako obláček na nebi. Změřte oblaka, nedoměříte se, ranní vítr vám je rozfouká. Psát o filmu je jako tančit o architektuře, poznamenal nad prázdným papírem spolužák kdysi dávno na škole. A rozepisovat se o básni je jako pískat si Beethovenův kvartet na dětskou okarínu.

Protože co básník chtěl říci, to napsal. A mně se to líbilo.

Veronika Benová

Elsa Aids je autorem tří básnických sbírek (Trojjediný prst, Nenávist a Kniha omezení). V roce 2020 vyjde próza Přípravy na všechno. Žije v Praze.

Veronika Bendová (1974) vystudovala scenáristiku a dramaturgii na Filmové a televizní fakultě AMU. Knižně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat. Její debut zaznamenal příznivý ohlas jak u kritiky, tak u čtenářů; byl také přeložen do španělštiny a vydán v nakladatelství Xorki. „Na českém knižním trhu dosud nevídaná kniha, po jejímž přečtení se chce mlčet a zároveň sdělit nesdělitelné někomu druhému,“ psalo se například v jedné z četných recenzí. V loňském roce vydala druhý román Vytěženej kraj. Veronika Bendová žije v Praze, vychovává čtyři děti; v současnosti chystá sbírku povídek.