Jan Šibík

Revoluce v Rumunsku

Proč jste se rozhodl v prosinci 1989 odjet do Rumunska, přestože překotné dění v Československu skýtalo stále dost vzrušení?

Fotografoval jsem pražské demonstrace po celý rok, vlastně už od roku 1988, potom pád berlínské zdi, samozřejmě náš Listopad. Uvědomil jsem si, že by bylo dobré zachytit východoevropské události takříkajíc kompletně.

Předpokládám, že jste se musel okamžitě rozhodnout. Ale asi nebylo snadné se do Rumunska dostat...

Přicházely odtud děsivé zprávy o střelbě do lidí a o desetitisících mrtvých. Rumunsko uzavřelo hranice. Rozhodl jsem se tedy zkusit to takovou lstí. Koupil jsem si jízdenku na vlak ze Lvova do Sofie. Trasa vedla přes Bukurešť, kde jsem hodlal prostě vystoupit. Na rumunských hranicích mě ovšem z vlaku rezolutně vykázali. Ukazoval jsem jim lístek s cílovou stanicí Sofie a trval na svém tak dlouho, až nade mnou mávli rukou. Byl jsem jeden z mála zahraničních fotografů, kterým se podařilo do Rumunska dostat.

Měl jste čerstvé srovnání s Berlínem a Prahou – jaká byla atmosféra v Bukurešti?

Bylo to něco neuvěřitelného. Ceau?escu povolal armádu, tanky mířily na davy v ulicích. 22. prosince se však vojsko přidalo na stranu protestujících, lidé naskákali na tanky, celé centrum města se zaplnilo, sešly se tam prý až dva miliony lidí. Nic takového jsem nikdy nezažil.

Rumunská revoluce byla ovšem krvavá. Přestože mrtvých se nakonec ukázalo být „jen“ 1104, i brutální zásah v Praze na Národní třídě byl ve světle rumunských událostí vlastně mírný a západní novináři právě v té souvislosti nazvali československou revoluci sametovou.

Od té doby jste ale byl svědkem válečných konfliktů, živelních katastrof po celém světě. Ani z této perspektivy ve vás vzpomínka na Rumunsko nevybledla? Do jaké míry to byl důležitý moment ve vaší fotografické kariéře?

Bylo to pro mě zcela zásadní. Nasměrovalo mě to a dalo mi to motivaci. Hned poté jsem se rozjel do světa.

Na čem pracujete teď, kam míříte?

Podle mého názoru fotožurnalistika v tištěných médiích umírá, nedostává zde prostor. Proto jsem se rozhodl soustředit, kromě výstav, na knihy. Vydal jsem dvě fotografické publikace z válečných konfliktů, teď fotografie z revolucí roku 1989. Nechci se ale opakovat, a tak se pokouším o jiná témata. Třeba o regionální sociální dokument. Konkrétně nyní jezdím fotografovat do indické provincie Dhanbad nebo do ortodoxní jeruzalémské čtrvrti Mea Šearim.

-tt-

Bukurešť 23. prosince 1989: Před Štědrým dnem táhnou statisíce Rumunů spolu s vojáky ulicemi. .Bukurešti.

Jan Šibík

Bukurešť 23. prosince 1989: Na místa obětí pokládají lidé rumunské vlajky s vyříznutým znakem komunistického režimu.

Jan Šibík

Bukurešť 22. prosince 1989: Během rumunské revoluce zahynuli 1104 lidé.

Jan Šibík

Bukurešť 22. prosince 1989: Milion lidí na náměstí Revoluce oslavuje pád režimu v jedné z nejhůře zkoušených zemí východního bloku.

Jan Šibík

Bukurešť 21. prosince 1989: Fotografie komunistického vůdce Nicolae Ceauşeska, jenž byl po krátkém procesu zastřelen.

Jan Šibík

Jan Šibík (1963) je fotoreportér, držitel řady českých i světových fotografických cen (např. 3. místo v soutěži World Press Foto v r. 2004). Jako fotoreportér začínal ještě těsně před Listopadem v časopisech Mladý svět a Vlasta, v letech 1993–2014 působil v týdeníku Reflex. Podnikl přes dvě stě cest po světě – zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, Gruzii, Čečensku, Náhorním Karabachu a Iráku, krvavé události v Sieře Leone, Rwandě a Libérii, hladomor v Súdánu, Somálsku a Etiopii, následky zemětřesení v Arménii nebo Turecku, tsunami na Srí Lance i hurikánu Katrina v New Orleansu. Fotografoval také v Severní Koreji, v Palestině, v Jižní Africe. Jako reportér se zúčastnil pohřbů významných osobností, např. Jana Pavla II. či Jásira Arafata.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šibík

Revoluce v Rumunsku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu