Jan Novotný

K čemu je nám kosmologie

Když přednáším studentům kosmologii a zvláště když odpovídám na jejich otázky, vzpomenu na příběh o Thaletovi, který se díval na hvězdy a spadl přitom do jámy. Lidé se mu smáli, jak chce něco vybádat na nebi, když si nevidí pod nohy. Proč se vlastně snažíme vměstnat kosmologii do studijních plánů i tam, kde si to budoucí povolání studentů nežádá? Neubíráme jim tím čas, který by měli věnovat pozemským problémům? Mohl bych si vypůjčit odpověď od Hegela, který ve svých přednáškách řekl, že Thaletovi kritikové ovšem do jámy spadnout nemohou, protože nevzhlédnou-li nikdy ke hvězdám, vlastně v ní po celý život žijí. Vadí to však něčemu?

Kdy se tvor, jehož potomky jsme, začal stávat člověkem? Myslím, že to ještě nebylo ve chvíli, kdy začal vnímat svět, pociťovat slasti a strasti a vyhledávat je nebo se jim vyhýbat. Teprve až začal vnímat čas, dokázal si zapamatovat minulost a učit se z ní a dokázal si představit budoucnost a snažit se ji ovlivnit. Rozšiřoval pak svůj časový horizont a prohluboval poznání toho, co jím bylo obkrouženo. Protože čas je nerozlučně spojen s prostorem, rozšiřoval se tak a prohluboval i jeho pohled do dálky. Zároveň s tím rostla i jeho – dodnes záhadná – schopnost vytyčovat si cíle a snažit se jich ve spolupráci s vesmírem dosáhnout. (Bergson nazval své stěžejní dílo Čas a svoboda.)

My ovšem míníme a vesmír mění. Ukazuje se, že nechceme-li se zničit, musíme pozměnit cesty ke svým cílům, ba i samotné cíle. Nebylo lépe – vnucuje se otázka – nevydávat se na cestu do neznáma, a když už se tak stalo, alespoň z ní vycouvat? Nemyslím si to. Byla by to cesta zpátky a vyhasínalo by na ní i vědění a vědomí. A kosmologie nám říká přinejmenším to, že ústup a nezasahování by nás před zkázou nezachránily. I Slunce se ještě rozhoří a nakonec vyhasne. Nedávno jsem si poslechl přednášku vynikajícího astrofyzika Martina Reese. Nevylučuje, že i po miliardách let budeme mít dědice, kteří dokáží uniknout zkáze. Jen si nesmíme představovat, že budou mít naše těla – budou nám možná vzdáleni stejně, jako my jsme vzdálení bakteriím. Ale kdyby po nás ve vesmíru nezbylo nic, pořád z něho můžeme odejít tak, aby – slovy Nerudovými – stál nad námi s obnaženou hlavou. Věřím, že lidský rod své možnosti dosud nevyčerpal.

Nesnažme se nyní nahlédnout do příliš vzdálené budoucnosti a pokusme se využít toho, co víme dnes. Dává současná kosmologie důvody k optimismu? Můžeme v poznání vesmíru hledat základy pro kosmické náboženství, jak o něm mluvil Einstein? Nebo nám vesmír může nabídnout jen věčné mlčení nekonečných prostorů, které děsilo Pascala? Napadají mne tu dvě myšlenky.

Díky pokroku kosmologie víme dnes mnohem více o souvislosti mezi vesmírem a námi. Troufáme si odpovědět na kdysi tak ožehavou otázku, zda žijeme uprostřed, nebo na periferii vesmíru. Vesmír, pokud dohlédneme, nemá žádný střed, ve velkém měřítku je všude stejný, má společné dějiny a probíhají v něm obdobné děje. Místo, na němž žijeme, nemá tedy žádné zvláštní postavení ve vesmíru. Pro život, jak jej známe, musí však splňovat velmi speciální podmínky. V tomto smyslu je naše postavení vzácné, na druhé straně však už i v naší galaxii počet objevených planet vzrostl do tisíců, a to zatím můžeme pátrat jen v její nepatrné části. Že nejsme ve vesmíru jako myslící bytosti sami, jeví se dnes mnohem pravděpodobnější než dříve. Kdybychom se o tom jednou přesvědčili, celá naše perspektiva by se jistě zásadně proměnila. Snad bychom se necítili tak sami?

A dále: vesmír nám napovídá, že bychom mohli po jeho vzoru uvolňovat energii jadernou fůzí – slučováním jader atomů. Mohlo by se to podařit už v tomto století. Jak se zdá, nedostatek energie by přestal být ústředním problémem. Jaké nové problémy by vyvstaly? O tom příště.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

K čemu je nám kosmologie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu