S Wojciechem Konończukem hovoří Andrzej Brzeziecki

Zadání je tak ambiciózní, až je málo reálné

Analytik varšavského Střediska východních studií (OSW) Wojciech Konończuk hovoří s novinářem Andrzejem Brzezieckim o prvním roku ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, konfliktu na Donbasu, zásobování Ukrajiny plynem anebo o povaze proprezidentské strany Sluha národa a loajalitě jejích poslanců.

ANDRZEJ BRZEZIECKI: Volodymyr Zelenskyj usiloval o prezidentský úřad s heslem ukončení války na Donbasu, v mírovém procesu ale k velkému pokroku nedošlo, i když spolu v prosinci prezidenti Ukrajiny a Ruska poprvé osobně mluvili. Jaké jsou vyhlídky na mír na Donbasu?

WOJCIECH KONOŃCZUK: Heslo ukončení války na Donbasu bylo v Zelenského kampani skutečně jedním z nejdůležitějších. To ale neznamená, že představil jakýkoli plán, jak hodlá míru dosáhnout. Omezil se spíš jen na banality, jako že „jednoduše bude stačit přestat střílet. Dodnes ostatně Zelenského skupina nezveřejnila žádný mírový plán, i když říká, že má nejenom plán A, ale i B a C.

Na co už ale skutečně došlo, to je obnovení mírových rozhovorů s Ruskem, což bylo jedno z prvních rozhodnutí nového prezidenta. Krátce po uvedení do úřadu jmenoval svým poradcem pro mezinárodní otázky Andrije Jermaka, který navázal pracovní kontakty s Kremlem. Během léta došlo ke dvěma telefonickým rozhovorům mezi Zelenským a Putinem a bylo ohlášeno nové setkání v normandském formátu, tedy lídrů Ukrajiny, Ruska, Německa a Francie. Došlo na ně nakonec v prosinci v Paříži, ale nedá se říci, že by šlo o jednání přelomové. Úspěchem je, že se skutečně odehrálo, protože k tomu přeci jen došlo po tříleté přestávce.

Přijde mi, že Zelenskyj na počátku počítal, že se mu podaří s Putinem rychle domluvit. To se ale ukázalo jako naivní a nebylo to ostatně těžké předvídat. V současnosti je mír na Donbasu možný jen podle ruských podmínek, pro Kyjev ze zřejmých důvodů nepřijatelných. Jde hlavně o udělení zvláštního statusu Donbasu, který by se formálně začlenil zpět do Ukrajiny, ale de facto by ho nadále kontrolovalo Rusko.

Zelenskyj pochopil, že důsledkem takového řešení by byl vznik nefunkčního ukrajinského státu a silná destabilizace politické situace v zemi. Proto opravdu platí, že vyhlídky na mír zůstávají nevelké, leda by se Zelenskyj rozhodl pro daleko jdoucí ústupky nevýhodné pro vlastní zemi. Na to ovšem nic neukazuje.

Podařilo se ale dohodnout v otázce výměny zajatců. Je to velký úspěch?

První, zářijová výměna zajatců byla ze strany Ruska povzbuzujícím gestem, které mělo Zelenského přivést k rozhovorům a vzbudit v něm naději, že dohoda v otázce Donbasu je možná. Bezpochyby pro něj šlo o velký úspěch. Podařilo se mu vysvobodit dvacet čtyři ukrajinských námořníků a jedenáct dalších vězňů, mezi nimi Oleha Sencova, který se už stal jedním ze symbolů rusko-ukrajinské války. Díky tomu se Zelenskyj ukázal jako opravdový lídr, který dosáhl něčeho, co se jeho předchůdci nepovedlo.

Druhá výměna zajatců na konci roku 2019 vyplývala z dohod z pařížského setkání. Upozornil bych ale na to, že byla domluvena výměna „všech za všechny, tedy že obě strany propustí všechny zadržované. Ukrajina ovšem vydala 124 vězňů, zatímco Rusko 74. Kyjev eviduje ještě přes tři stovky ukrajinských zajatců zadržovaných Rusy. Není to tedy konec příběhu a rozhovory o další výměně pokračují.

Má normandský formát pořád smysl?

A je k němu alternativa? I kdyby se z něj chtěl Kyjev stáhnout, nemůže to udělat ze dvou důvodů. Za prvé, protože by to znamenalo fiasko rozhovorů s Moskvou a ukázalo neproveditelnost Zelenského slibů v otázce řešení konfliktu na Donbasu, jejichž zajatcem se v jistém ohledu stal. Za druhé, Ukrajina závisí na podpoře Západu, který dává dost jasně najevo, že normandský formát je klíčovou platformou rusko-ukrajinských rozhovorů. A jde nejen o Německo nebo Francii, ale i Spojené státy, jakkoli nejsou přímým účastníkem rozhovorů.

Je třeba si taky připomenout širší kontext, mimo jiné rostoucí opozici k protiruským sankcím i snahu o otevření nové kapitoly vztahů s Ruskem. Nejlépe je to vidět na iniciativách prezidenta Macrona, který současnou politiku vůči Moskvě nazývá „strategickým omylem a fakticky vyzývá k její radikální revizi. I když zdaleka ne všichni v EU s ním souhlasí, je jasné, že z pohledu zájmů Kyjeva se mezinárodní situace zhoršila. A k tomu je na místě zmínit ještě proces impeachmentu Donalda Trumpa s Ukrajinou za zády, protože přeci vyvolaný jeho tlakem na ukrajinskou vládu. To zase způsobuje, že ukrajinské téma se přinejmenším na nějakou dobu stalo ve Washingtonu tématem trochu „toxickým.

Když se Zelenskyj stal prezidentem, uvažovalo se, jak si ten komik poradí s ostřílenými harcovníky na mezinárodním poli. Mezitím už Zelenskyj nějaká setkání a mezinárodní cesty absolvoval. Zvládá je?

Zvládá je vcelku dobře, a určitě lépe, než očekávali jeho protivníci. Jiná věc je, že pokud jde o mezinárodní otázky, je často vidět, že mu chybějí znalosti a zkušenosti. Pozitivní je, že se rychle učí, vcelku dobře mluví anglicky a nebojí se výzev. Vidět to bylo mimo jiné během jeho těžkého setkání s Trumpem, když se začínal roztáčet skandál spojený s hledáním kompromitujících materiálů na Joea Bidena. V těch situacích se hodí jeho velké herecké zkušenosti. Zvládl i test během setkání normandského formátu, kde jeho domácí kritici očekávali spíše jeho porážku.

Jiná věc je, že ani jeho hlavní poradci se nemohou pochlubit zkušenostmi v mezinárodních otázkách. Zmínil jsem Andrije Jermaka, který před tím, než se stal zahraničněpolitickým poradcem, byl filmovým producentem. Patří sem Andrij Bohdan, šéf Kanceláře prezidenta. Oba hrají klíčovou roli ve vyjednávání s Ruskem. Naopak kariérní diplomat, tedy ministr zahraničních věcí, Vadym Prystaiko do nejužšího mocenského kruhu nepatří. V této chvíli ale nevidím, pokud jde o zahraniční politiku, žádné katastrofy. Na hlubší hodnocení je ale potřeba počkat, protože pár měsíců prezidentského mandátu je pořád málo času.

Zanedlouho uběhne rok od Zelenského vítězství. Čeho se mu podařilo dosáhnout, pokud jde o domácí reformy?

Vnitřní reformy jsou druhou Zelenského prioritou hned po vyřešení konfliktu na Donbasu. Prezident sám nemá větší představu o hospodářských otázkách, ale umí delegovat povinnosti na ty, kdo se v nich vyznají. Rychle po parlamentních volbách vznikla vláda vedená Oleksem Hončarukem. Je mu sotva třicet pět let a je nejmladším premiérem v dějinách Ukrajiny. Velká většina ministrů nejsou ani tak politici jako experti, jejichž zadáním je přivést hospodářství na cestu rychlého rozvoje. Zadání je tak ambiciózní, až je málo reálné. Tedy, nedávno schválený pětiletý plán rozvoje předpokládá, že během té doby HDP vzroste o čtyřicet procent, do země přijde padesát miliard dolarů zahraničních investic a že vznikne milion nových pracovních míst.

Z dosavadních úspěchů nové moci je třeba zaznamenat schválení několika zákonů uvolňujících a liberalizujících podmínky provozování hospodářské činnosti, větší srozumitelnost předpisů. V politické sféře se povedlo změnit volební systém na poměrný, když došlo na likvidaci většinové volby, ve které byla doposud vybírána polovina poslanců. Zrušena byla také poslanecká imunita. Klíčové reformy, mezi nimi soudní a boje s korupcí, ale na provedení stále čekají.

Stejně jako na Ukrajině kontroverzní zákon o prodeji půdy.

Ano, klíčový boj se vede o podobu zákona o trhu s půdou. Návrh už byl schválen v prvním čtení, ale kdy dojde do druhého a jaká budou jeho konkrétní ustanovení, pořád není jasné. Známo je jen to, že Zelenskyj je odhodlaný – proti vůli velké části společnosti, ale s podporou expertů a mezinárodních institucí – zajistit uvolnění potenciálu rozvoje, který je v ukrajinském zemědělství. Šance má přitom velké. Ve zkratce jde o zavedení volného obchodu se zemědělskou půdou, na což je už dvě desetiletí vyhlášeno moratorium. Je známo, že Ukrajina má nejúrodnější půdu v Evropě. Budoucnost ukrajinského zemědělství, jeho podoba, závisí na konkrétním textu připravovaného zákona. Pokud se Zelenskému podaří zavést v zemědělském sektoru moudrou politiku, zapíše se do dějin.

Jak je to dnes se závislostí Ukrajiny na ruském plynu? Gazprom sleduje reformy ukrajinského plynařství nepřátelsky?

Od listopadu 2015 Ukrajina nekupuje plyn od Gazpromu. Je to bezprecedentní situace, protože dlouhá léta byl ruský plyn jedním z důležitých nástrojů působení Moskvy na Kyjev. V ukrajinském naftovém průmyslu proběhly významné změny. Především se podařilo úspěšně zahájit dodávky plynu ze Západu a zároveň významně snížit spotřebu. Doprovázela to implementace takzvaného třetího plynového balíčku, který zavádí na Ukrajině unijní regulace. Došlo k rozdělení (unbundlingu) státního koncernu Naftohaz, ze kterého byla vyčleněna společnost odpovědná za tranzit. Důležité také je, že se nakonec v roce 2019 podařilo podepsat nový pětiletý kontrakt na přenos ruského plynu přes Ukrajinu. Jeho podmínky jsou úspěchem Kyjeva.

Pokud jde o přiblížení Ukrajiny Evropské unii, tady v nejbližších letech žádná šance není?

Na institucionální úrovni určitě ne. To, co může a má Ukrajina dělat, je zavádět účinné reformy, které ukrajinskou právní skutečnost budou Evropské unii přibližovat. Plán, jak to má probíhat, je připravený a jmenuje se dohoda o přidružení. Připomínám, že rozhodnutí Viktora Janukovyče z podzimu 2013 nepodepsat tento zásadně důležitý dokument, vedlo k výbuchu události, které potom byly pojmenovány jako revoluce hrdosti. I když dohoda o přidružení už platí, nejdůležitější věcí je její – nejednoduchá – implementace. Vyžaduje nejen administrativní přípravu a finanční zabezpečení, ale zejména politickou vůli. Doposud byla implementována zhruba z jedné čtvrtiny. Uvidíme, kolik to bude na konci Zelenského mandátu. Pro to, jak je vláda úspěšná, je to dobré měřítko.

Před rokem se přemýšlelo o tom, do jaké míry je Zelenskyj nástrojem oligarchy Ihora Kolomojského. Ví se už, jaké jsou jejich vztahy? A jaké jsou vztahy prezidenta s oligarchy obecně?

Když se Zelenskyj stal prezidentem, jeho političtí soupeři, tedy především okolí Petra Porošenka, o něm rozšiřovali tři mýty. První říkal, že je loutkou Kolomojského, který bude stát řídit ze zadního sedadla. Podle druhého je nový ukrajinský prezident ve skutečnosti proruský a bude revidovat kurs euro-atlantické integrace Ukrajiny. A nakonec třetí říkal, že Zelenskyj je natolik nekompetentní, že zakrátko přivede zemi ke katastrofě. Všechny tři se rychle ukázaly jako nepravdivé.

Zelenskyj není oligarchovým nástrojem a jejich vztahy se vůbec nevyvíjejí hladce. Na jedné straně se bývalý Kolomojského advokát, tedy Andrij Bohdan, skutečně stal šéfem prezidentské kanceláře a je neobvykle důležitým tvůrcem ukrajinské politiky. Na druhé je ale těžko najít doklady, které by jednoznačně potvrzovaly, že Zelenského vláda přinesla oligarchovi měřitelný prospěch. Naopak je vidět, že oligarchou kontrolovaní poslanci v otázce zákona o trhu s půdou hlasovali proti prezidentovi.

S konečným hodnocením bych ale počkal, než se vyřeší problém Privatbanky, tedy největší banky na Ukrajině. Do roku 2016 byla banka majetkem Kolomojského, ale hrozil jí bankrot, a tak byla znárodněna. Po Porošenkově prohře se oligarcha vrátil z vynucené emigrace a začal usilovat o znovuzískání banky anebo alespoň o odškodnění, které má činit dvě miliardy dolarů. Jak Kyjev vyřeší tuto otázku, bude důležitý test. Soudní rozhodnutí v té věci je ustavičně odkládáno. Jiná věc je, že soudnictví na Ukrajině má systémový problém s nezávislostí.

Kolomojský, i další oligarchové zůstávají pro Zelenského výzvou, protože obnova státu s sebou ponese konflikty s těmito vlivnými hráči. Prezident má snad naději, že se mu podaří domluvit; v jeho vyprávění se slovo „deoligarchizace neobjevuje.

Jak dnes Zelenského Ukrajinci hodnotí? Má pořád tak velkou popularitu?

Po volbách jeho popularita začala padat, ale pořád je velmi velká. Podle výzkumů z poloviny prosince spokojenost s jeho vládou vyjadřovalo 62 % obyvatel a 25 % z nich bylo nespokojených. Pořád ale neuběhlo dost času a nejtěžší bitvy jsou pořád před Zelenským. On se velmi chce Ukrajincům líbit a je citlivý na kritiku. Ví se, že řadu rozhodnutí dělá pod vlivem sociologickým průzkumů. Nesmí ale zapomenout, že vysoká popularita není vždy kritériem efektivity vlády.

Zelenskyj je nekonvenční prezident, protože prezidentem Ukrajiny se stal talentovaný komediální herec, který neustále láme konvence, posouvá hranice a mění vnímání úřadu. Je mistrem ve využívání sociálních sítí, jde s dobou i technologickým pokrokem. Zároveň se jeho styl nelíbí každému. Je vidět hluboké rozdělení ukrajinské společnosti – většina elit a střední třídy je vůči Zelenskému více či méně kritická. Ta hranice ale není charakteristická jen pro Ukrajinu. Vidíme ji i v řadě západních zemí od Spojených států a Velké Británie po Polsko, Českou republiku nebo Maďarsko.

Zelenskyj má také silnou frakci v parlamentu a vládu – je to trvalá politická síla, anebo je to jen výsledek voleb a nálady z roku 2019?

To je důležitá otázka. V současné politické situaci je jeden paradox. Zelenskyj jako první ukrajinský prezident formálně kontroluje parlamentní většinu. Ve skutečnosti ale čím dál tím více skutečností ukazuje na to, že... ji nekontroluje anebo přinejmenším ne zcela. Proprezidentské uskupení Sluha národa není totiž klasickou politickou stranou, ale připomíná spíš výsledek rychlé mimořádné mobilizace, což je cesta, jak vlastně vzniklo.

Volby se mu podařilo vyhrát na vlně Zelenského popularity a je jasné, že bez něj by se mu to nepovedlo. Bylo ale příliš málo času na získání kontroly nad všemi kandidáty, když navíc volební úspěch předčil všechna očekávání. V důsledku jsou pak uvnitř různé skupiny, které mají různou míru loajality k Zelenskému, některé z nich jsou pod vlivem Kolomojského nebo jiných oligarchů. Na některých hlasováních v Nejvyšší radě je vidět, že část poslanců Sluhy národa ne vždy hlasuje pro vládní návrhy. Téměř bez výjimky jsou to lidé bez politických zkušeností, nikdo předtím nebyl poslancem. Pokusy disciplinovat frakci nevedou k výsledku, i když prezident opakovaně hrozí předčasnými volbami. Na tom, nakolik se prezidentskému táboru podaří uchovat řiditelnost Sluhy národa, závisí také efektivita reforem.

Co bylo doposud největší Zelenského chybou?

Těžko jednoznačně odpovědět. Možná povolání Andrije Bohdana za šéfa Kanceláře prezidenta. Bohdan má dost autoritářskou osobnost a vyvolává konflikty. Že se objevil na vrcholu moci, vyvolalo otázky o povaze vztahů prezidenta s Kolomojským. I když se ho Zelenskyj snaží mírnit, je zcela zjevné, že mu nadále věří. Nakonec je to tak, že úspěch nebo neúspěch Zelenského bude do velké míry záviset na tom, nakolik povedené se ukáží jeho personální volby.

Andrzej Brzeziecki (1978) je polský novinář, autor reportážních i biografických knih.

Wojciech Konończuk (1980) je absolventem Institutu mezinárodních vztahů Varšavské univerzity, od roku 2011 vedoucím skupiny Běloruska, Ukrajiny a Moldávie ve Středisku východních studií.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

S Wojciechem Konończukem hovoří Andrzej Brzeziecki

Zadání je tak ambiciózní, až je málo reálné

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu