Martin Burian

Co nového ve Waldhausenu?

Po roce referuji znovu o waldhausenských usedlících Tatjaně a Wernerovi Gamerithových. Do prvního loňského čísla Listů jsem o nich napsal článek, který vyšel pod titulem Velmi kulaté narozeniny.

Letos musím bohužel začít neradostnou zprávou. Stojednoletá malířka je upoutaná na lůžko a bez pomoci ostatních se neobejde. Její touha malovat je však neustále velmi silná; momentálně však Tatjaně fyzické síly na tvorbu nestačí. O dvacet let mladší manžel, fotograf a autor mnoha knih o přírodě svoji stařenku – jak se Tatjana sebeironicky nazývá – s absolutní samozřejmostí podporuje. Dlužno podotknout, že tato podpora byla a je i v současné situaci vzájemná. Dnešním jazykem řečeno: již šedesát let tvoří Gamerithovi dobrý a nerozlučný tým.

V prosinci poskytli manželé rozhovor váženým, chcete-li prestižním rakouským novinám Die Presse. Velkoformátové periodikum vychází šestkrát týdně v nákladu šedesáti osmi tisíc výtisků. První číslo opustilo tiskárnu již 3. července 1848. Pod názvem Umění, příroda a krása zde vyšla 21. 12. čtivá reportáž o Gamerithových od Thomase Sautnera, doplněná dle mého názoru odvážným dialogem. Osobně bych se pravděpodobně neodvážil mnohé otázky svým dlouholetým přátelům položit.

Redaktor manžele vyzval ke vzpomínání na to, jak se seznámili a co je svedlo na společnou cestu životem. Werner odpovídá: „Když jsme se seznámili, bylo mi dvacet. Byl jsem mladík a Tatjana zralá žena. Dodnes, o šedesát let později, ještě pořád nevím, co na mně tenkrát viděla.“ Na otázku, zda se na to někdy později zeptal, odpověděl Werner nejdříve tichým smíchem. Posléze přisvědčil, že ano, avšak manželka se odpovědi vždy vyhnula. Redaktor se Wernerovými neúspěchy nenechal odradit a v průběhu setkání položil Tatjaně otázku, proč si vybrala právě Wernera. Odpověď z ní na druhý pokus „vydoloval“. Byla to nepochybně láska na první pohled. Již během prvního setkání věděla, že ho chce. Navíc jí imponovalo, že je vzdělaný a že se umí vyjadřovat. Během procházky jí Werner řekl, že je žena, jakou vždycky chtěl. Bohužel se ale narodila o dvacet let dřív. Při druhém setkání, opět na vycházce, zopakoval, že je žena, jakou vždycky chtěl, a dodal, že to, že se narodila o dvacet let dřív, je mu nyní jedno.

Posléze redaktor manžele požádal, aby na následující otázky střídavě reagovali podle toho, jak kdo bude mít chuť odpovídat. Otázku, co je v životě nejdůležitější, zodpověděla Tatjana takto: „Naslouchat sám sobě. Pokud nasloucháme vnitřnímu pocitu, jsme vedeni. Pokud není cesta, pro kterou jsme se rozhodli, správná, cítíme to také. A pokud je cesta správná, musíme vnitřní hlas následovat. Toto vnitřní vnímání je myslím velmi důležité. A důležité je tomuto pocitu věřit, i když je velmi slabý. Werner dodává: „Nejdůležitější je rovnováha mezi myšlením a city. Myslet se srdcem, vnímat s rozumem. A pozitivní myšlení: zvědavost místo nedůvěry, tolerance místo strachu, vděčnost za zdánlivé samozřejmosti. Láska, kterou darujeme, je jediná cesta k trvalému štěstí.“ (Na tomto místě si dovolím osobní poznámku: Gamerithovi vyslovují tyto pravdy, prověřené dlouholetou, často velmi tvrdou praxí, bez špetky ideologie. Odpovídají redaktorovi – nepoučují!)

Následuje další „kýčovitá“ otázka: „Co je podle vás ztělesněním krásy?“ V tomto bodě se manželé neshodli. Pro Tatjanu je ztělesněním krásy umělecké dílo, které navíc zprostředkovává duševní hodnoty. Werner, manželce navzdory, se spokojuje s čirou přírodou neovlivněnou lidmi, která však lidstvu může sloužit jako zrcadlo.

Na další otázku: „Kam se domníváte, že nás vede smrt?“ Werner odpovídá: „O smrti vůbec nepřemýšlím. Máme na tomto světě hodně práce, tím se zabývám. Co přijde potom, nechávám otevřené a mám plnou důvěru v to, že je to správné a dobré. Obecně se domnívám, že vše je v koloběhu. Vše bude a je pomíjivé, nic není ztraceno.“ Tatjana překvapivě dodává: „Třeba je smrt jako dovolená, z které je návrat možný. Já už jsem jednou na druhé straně byla. Bylo tam mnoho lidí a ptali se mě, co chci pít. To mi přišlo velmi pošetilé. Nyní se snažím být statečná a nesentimentální. Občas musím sama sobě připomenout, jak dobře se mám. Nemohu už sice malovat, ale mám velmi živé představy a úžasného manžela. Jsem zde velmi šťastná, s naším domem a zahradou. Když jsem sama, protože Werner má přednášku, vykládám si pohádky. Mluvím do vzduchu.“ Po delší úvaze s radostí v hlase dodává: „Chci namalovat ještě jeden obraz, zvláštní obraz, mám ho už před sebou.“ Poprvé během rozhovoru – dodává Thomas Sautner – zvedla Tatjana své štíhlé jemné ruce a začala půvabně malovat vzdušné oblouky. „Obraz tvoří hluboká modř. Je na něm vidět strom, na kterém sedí ptáci. A na nebi stojí zlatý měsíc. Mám ráda tento obraz, už teď ho mám velice ráda.“

Martin Burian

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Co nového ve Waldhausenu?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu