Václav Jamek

Maršál Komispetr a paralelní vesmíry

Trochu, ale jen trochu mě udivuje, že američtí republikáni nechtějí využít skvělou příležitost zbavit se onoho ponurého klauna, kterého jim nadělil nikoli americký lid, ale zaostalý, demokracii odporující volební systém, a jít do nadcházejících voleb s někým novým, kdo by možná zachránil jejich duši, o níž tak rádi žvástají, i když by tyto volby možná prohrál. Jak vidno, o ideje v politice nejde už ani trochu. Ledaže je hlavní americkou, a tudíž i západní ideou soukromý majetek těch nejbohatších; což si ostatně leckteří čeští pravicoví ideologové myslí. Ale to není podstatné.

Zdá se totiž, že když se Historie začne řítit nějakým směrem, nejenže se žádnou uvážlivou ani rozhořčenou opozicí nenechá zastavit, ale řítí se tam neodvratně dál, i když si za své vykonavatele posléze jako na posměch vybere samé otřesné a hloupé šašky, fraška stíhá frašku, že je ško-dolibý Marx ani nestihne počítat, a jsou jedna tragičtější než druhá. Je to jako vír hustého bahna, který postupně strhává všechno, i to, co by chtělo odolávat. A tak se propadají do bažiny i ti, kdo chtěli té síle vzdorovat, malebně rozkládají rukama, někdy i pěstě zatínají a navzájem si spílají do mlatců prázdné slámy a do impotentů. Ještě tak nejlépe se cítí zcyničtělí a zpyšnělí Candidové, kteří se chvályhodně starají o své bezprostřední okolí, ale protože to okolí jaksi nelze oddělit od ostatního vesmíru, zmírají stejně jako obyčejní tlučhubové, ale mohou přitom aspoň křičet do světa, že oni na rozdíl od jiných nekecali a makali, a tím nás jalové intelektuály pořádně naštvat.

Takže někdy uvažuji o tom, co bych ve svých sedmdesáti letech asi tak mohl dělat; totiž jiného než dosud; protože překládání krásné literatury světu zjevně nepomáhá. Zvlášť když mě jedny levicové noviny denně bombardují zprávami o tom, kolik speciálně Rusové a nikdo jiný zase v Sýrii zabili dalších dětí, a čtenáře, kteří to asi ne dost čtou, obviňují z lhostejnosti. Nevím, co si tihle novináři představují, že by s tím jejich čtenáři měli dělat. Aspoň že už tolik nepočítají, kolik bylo zabito dospělých, natož nás důchodců. Zabíjení dospělých je v pořádku, ne-li v pohodě, a důchodci by měli mít rozum a nežít tak dlouho. Ale to ne: žijí déle a déle a skoro zadarmo si jezdí sem a tam, aby je bylo líp vidět. (Odpusť, lidstvo, já vím, že ti páchneme.)

A tam v té spoušti se potom klidně jede nějaký závod náklaďáků decentně zvaný Dakar, i když je to od Sýrie k Jemenu, a vraždící Rusové shrábnou skoro všechny medaile na mistrovství Evropy v krasobruslení. Jak to má jít dohromady? Žijeme v několika paralelních vesmírech zároveň, člověk si ten mišmaš nesmí moc připouštět a pak už to celkem zvládne. Je to jako jít v jednom dni na šest filmů po sobě. Nakonec vyjdete z kina a vůbec nevíte, kde jste a kdo jste. Jaký div, že si pak vyberete slunce, seno a jahody. Není to víc pravda než to ostatní, ale aspoň vás to pohladí na duši… jak říkáte.

Bojovat na Střední východ asi nepojedu, jsem už docela špatný na nohy, navíc mi nikdo neumí vysvětlit, kde je ta strana dobrých lidí, za kterou by se bojovat dalo. Taky se to tam nějak převaluje, jako to bahno. Myslel bych si, jaké dobro konám, a probral bych se jako Satan. V době šašků není dobrých bitev. Ale mohu si nakreslit ceduli a stoupnout si s ní (nebo i sednout) do zličínského nákupního centra Metropol. Ale to se syrskými dětmi by nezabralo, spíš naopak, tak co třeba vzít to všelidsky: „Zakažte potraty! Počkejte, až ty chudinky vyrostou!“ Nebo mohu vůbec změnit téma: „Exekutory na vás, nenažranci!“ Případně to vzít úplně od základu: „Bojte se Boha, soudný den se blíží!“ a doufat (marně), že si prodejem vlastních odpustků přilepším k důchodu.

Určitě by to bylo fyzicky náročnější než jen tak ťukat do mašiny, mně už teď stačí ujít dvě stě metrů a jsem prosáklý potem, ale co se kdy zmohlo cedulemi? Kampak se poděli ti okupanti z Wall Streetu? Kdopak ještě ví, o co šlo? A co tím získali? Trumberu Donalda. Tak co kdybych si šel radši vesele zademonstrovat s Miliónem chvilek? „Nevolte Babiše, volte zase ty, které jste už nikdy volit nechtěli a kteří se ani trochu nezměnili!“ Skvělý nápad. Skutečná stabilita. Ale když by člověk už změknul a byl skoro ochoten znovu volit sociální demokraty, přijde další děs, zosobněný tentokrát jejich bývalým poslancem Křečkem. Ten je Zemanovým kandidátem na ochránce práv a hned vyhlásil takový program, ať se prý Romové a další sebranka o svá práva starají sami, on se bude starat jedině o práva chudáka většiny. To je v první řadě už zavedená floskule českých nacistů, k nimž se tak pan Křeček otevřeně přihlásil; kde jsou ty časy, kdy prospěšně hájil zájmy nájemníků! Ale ještě horší je, že tento příští možný ombudsman zjevně nemá tušení, co jsou to „něčí práva“. Práva jsou práva jen tehdy, jsou-li univerzální, tj. platí-li pro všechny (včetně Romů a jiné sebranky). Neboť práva, která by neplatila pro všechny a byla uplatňována jen selektivně, nelze nazývat právy: jsou to privilegia! Práva nelze ani zaměňovat s prostým dodržováním zákonů: to jsou povinnosti, a máme na to jiné instituce. Než pana Křečka, to ať se poslanci radši začtou do Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra a zvolí ochráncem práv maršála Komispetra, ten by se nepáral s žádnými právy; houknul by si a bylo by.

Pokud se ovšem maršál Komispetr dřív nestane ministrem práce a sociálních věcí. Dosavadní ministryně, také sociální demokratka, se vyznala, že bude tvrdá, protože na chudáky musí být tvrdost. Voliči si to žádají a sociální demokracie potřebuje voliče. A zřejmě dospěla k závěru, že jí nezbývá jiný volič než lidový a maloměstský, vytrvalým úsilím prezidenta Zemana zfašizovaný a necitelný: sotva dostal kus žvance, už si myslí, že sociální solidaritu nepotřebuje; hladovému dokonce věří, ale je mu to jedno. Ať se o sebe postará sám. Krédo, na němž se u nás shodnou všichni. Neznají asi francouzské úsloví: „Nikdy neříkej: studánko, z tebe já nikdy pít nebudu!“

Já ovšem nejsem ten volič, který bude odměňovat antisociálnost, i kdyby tvrdila, že je levicová. A protože moudrost je odedávna mou nejsilnější stránkou, mohu se už jen obrátit k tomuto svému základu a moudře se zamyslet. Nejmoudřejší jsem byl ovšem v pětadvaceti, když jsou na tom jiní vrstevníci nejlíp ve sportu nebo v milování: já byl nejlepší v moudrosti. Ještě ve čtyřiceti to ušlo, i v padesáti, ale poslední dobou zjišťuji, že zůstat moudrým je strašně těžké. Nechápu, jak to jiní starci dělají. Minulý týden jsem třeba šel k holiči, a holička mě kvůli mým vlasům celou dobu jenom peskovala, jako bych už nevěděl, co dělám; místo aby mě požádala o nějakou moudrou radu. Zvlášť jí vadilo, jak vypadám zezadu, což je podlé.

Když se přesto moudře zamyslím, zdá se mi, že zavrhnout demokracii by moudré nebylo. A v demokracii se řešení každého problému načíná volbami. Co tedy moudře poradit našemu dobrému lidu? Sociální demokraty nevolte. Nevolte komunisty. Nevolte Okamuru. Nevolte Trikolóru. Nevolte Babiše. Nevolte TOP 09. Nevolte ODS. Nevolte lidovce. Nevolte Piráty: jsou to bezproblémoví chytří pravicoví mládenci, kteří hodlají zavést internetový komunismus, ale ty, jimž se za (duševní) práci nezaplatí, zároveň ultraliberálně neživit. Nevolte Stranu práv některých občanů – zemanovce. Nevolte zelené (protože nevolíte TOP 09). Zbytek jsou magoři, ty taky nevolte.

Kruci! Mně nezbude než kandidovat na prezidenta!

Věk není na překážku, támhle Adenauera vytáhli z hluboké penze, a co všechno dokázal!

Teď už jen aby mi nějaký oligarcha zaplatil volební kampaň.

Nebo víte co, řeknu si Sorosovi.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Maršál Komispetr a paralelní vesmíry

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu