Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Levice ve spárech nadutosti

Cyklus esejů, který od loňska publikujeme s nadtitulem Za demokratickou levici (dnes na str. 31) je zřejmě inspirující, to byl ostatně jeho záměr. Ještě spíš se však otázky nad současností a budoucností levicového myšlení, přístupu k životu i levicové politiky stávají právě nyní aktuálními. Svědčí o tom příspěvek Hedy Čepelové a Miroslava Jašurka i následující zamyšlení Aleny Wagnerové.

Volební cyklus je neúprosný. Vládnoucímu kabinetu zbývá rok a půl, už na podzim navíc snadno hrozí efekt „referenda o vládě“ v krajských volbách. Trápí to hlavně sociální demokracii, které navzdory vytouženému vládnímu angažmá preference ne a ne poskočit nahoru. Ať ve vládě udělá, co chce, body sbírá konkurenční politické hnutí ANO.

Nejstarší česká strana proto reaguje v duchu svých nejlepších tradic, tedy včas a systémově. Více než rok před parlamentními volbami burcuje členskou základnu k programové debatě. Stranické setkání odstartuje sérii kulatých stolů, jejichž výsledkem má být nový program plný odpovědí na potřeby voličů, těch tradičních i těch potenciálně nových. Píše se rok 2016, předsedou ČSSD je Bohuslav Sobotka, z pozice prvního místopředsedy mu kryje záda Milan Chovanec.

Dnes už ve vysokých politických kruzích nepotkáme ani jednoho. Zato ve straně všechno běží jako přes kopírák. I letos se pustila do manévru s vnitrostranickým „programovým kempem“. I letos sociální demokraty trápí, že neumějí svoje volební angažmá správně „prodat“. I letos chtějí zapracovat na novém programu a dostat ho mezi lidi. Čtyři roky utekly jako voda. Stojí za to si proto krátce připomenout, jak celý příběh tehdy dopadl.

Kde se vzali „dienstbieři“

Navzdory úporné programové práci veřejnost, tu nevděčnou potvoru, víc zaměstnávaly premiérovy uniklé e-maily, zejména z kontextu vytržené zmínky o uprchlících, které posloužily jako základ nekonečnému množství „usvědčujících důkazů“, že ČSSD v útrobách Lidového domu chystá velké islamistické spiknutí. Prezident Zeman se na debatě v Tišnově trochu nešťastně zmínil, že by se premiéra Sobotky dalo zbavit kalašnikovem. S tím organicky splynula i předvolební kampaň některých krajských lídrů, kteří považovali za dobrý nápad použít na volební materiály svoji fotku se zbraní v ruce.

Volební program pro krajské volby v roce 2016 skutečně vznikl, o střílení se v něm nepsalo, řada věcí z něj se dosud nestala skutečností a odhadujeme, že ho kromě jeho tehdejších autorů víceméně nikdo nezná. V krajských volbách ztratila ČSSD přes sedm procent hlasů a přišla o osmdesát mandátů v zastupitelstvech krajů, čímž zcela přesně udržela tempo propadu, které ji provází od Paroubkova „oranžového tsunami“.

Osobní zodpovědnost za výsledek voleb byl nakonec donucen vyvodit Jiří Dienstbier, tehdejší ministr pro lidská práva a rovné příležitosti, který nenapsal žádný článek s Urválkem, ve volbách nikam nekandidoval, za volební kampaní nestál, ve vedení strany nebyl a tak nějak celkově měl s krajskými volbami pramálo společného.

Zato s image strany ano, a v tom hledejme jádro pudla. Není tajemstvím, že si Dienstbierovu hlavu vydupala ta část strany, které záleželo na zlepšení vztahu s prezidentem Zemanem. A podmínkou takového zlepšení bylo a je, aby se strana se svým někdejším předsedou nehádala v základních otázkách. Odtud „hon na liberály“, který stranu provází od jejího rozkolu s Milošem Zemanem.

V duchu této logiky tedy přejme hodně štěstí ministru zahraničních věcí Petříčkovi, který by snadno mohl po letošních krajských volbách rozšířit řady „dienstbierů“, protože je taky z Prahy a taky spíš mladší, ačkoliv zahraničněpolitické dění souvisí s krajskou agendou asi jako zeměpis s tělocvikem.

Jak překonat traumatickou tíseň

Člověk by v dnešním světě mohl považovat za přednost, že se u sociální demokracie má na co spolehnout. Ale ono to neplatí docela, malé posuny i strana dělá. Tak například tíseň z toho, že by člověk mohl schytat nálepku „liberál“, už dnes není něčím, co by řešili výhradně její vysocí představitelé. Naopak, tradičně rozdělená členská základna konečně objevila kouzlo vybíjené v duchu kulturní války. A tíseň postupně prosakuje i do pole intelektuálního a programatického. I čtenáři Listů museli nutně zaznamenat inflaci textů o budoucnosti levice (k níž se tímto článkem výjimečně přidáváme). Identitární válka na levici ale především spěje k potřebě radikálních rozhodnutí. Najednou si člověk musí vybrat: Půjdu s liberály, nebo budu hájit tradiční pravolevý konflikt? Losnu, nebo Mažňáka?

Z řady dobrých esejí a úvah o budoucnosti levice doporučujeme zejména obsáhlý článek Václava Bělohradského, který pod názvem „Poslední zvonění pro levici. Od imperialismu ke globalizaci a zpět?“ vyšel vloni v létě v Salonu Práva. Zajímavý je hned z několika důvodů. Jednak patří k těm, u kterých si autor losnovsko-mažňákovskou tíseň volby nepřipouští a podle nejlepších akademických zvyklostí se naopak snaží najít pozici, ze které by bylo možné střízlivě zhodnotit celek. Za druhé se vcelku střízlivě vypořádává s traumaty dvou nedávných krizí, které podle mínění řady jiných autorů naopak stojí za současným úpadkem evropské levice.

Podle Bělohradského se není třeba zasekávat na tom, že levice nepřinesla uspokojivou odpověď na finanční krizi z let 2007 a 2008. V radikálních ekonomických opatřeních naděje na obnovení moci už tehdy nebyla. A příčinou ztráty důvěry evropských socialistických stran nemá být ani to, že se často až příliš rychle přidaly k sílící nacionálně-identitární panice vyvolané uprchlickou krizí: ani důsledné lpění na humanismu by levici její sílu nevrátilo. Obě krize považuje Bělohradský za „události“, z nichž ani jedna nevedla ke zformování „masového politického hnutí schopného vymyslet a prosadit alternativu k západní verzi demokratického kapitalismu“. Liberálové i pravoleví konfliktníci mají rázem prázdné ruce. Právě z těchto dvou nedávných krizí totiž obě dnešní identitární kóty české levice čerpají svou srozumitelnost.

Zbavme se té nadutosti!

Zastánci návratu pravolevého konfliktu sní o „obyčejném pracujícím člověku“, kterému bere jistoty a klid neregulovaný globální kapitalismus se vším svým technologickým vývojem a prohlubujícími se sociálními nerovnostmi, a obviňuje záškodníky ve vlastních řadách, že se o lidi starali málo ve prospěch všelikých lidských práv menšin, gayů, feministek, vegetariánů a kdovíkoho ještě. Opačný identitární pól pak nad globálním kapitalismem krčí rameny s argumentem „to přeci už nejde odmyslet“, varuje ale naopak před hrůzami toho, co společnost může dovolit, když se tváří v tvář globálním problémům (třeba takové migrační krizi) nechá strhnout iracionálním strachem o přežití.

Zatímco první strana říká: to vy jste nám zabránili doopravdy vyřešit příčiny ekonomické krize, ta druhá varuje: přiléváte do ohně identitární paniky vyvolané krizí migrační. První tábor burcuje: vyjděme vstříc lidským pocitům, emoce jsou to, co socialistické politice chybí. Pod heslem „Lidi, mějte rozum!“ volby ještě nikdo nevyhrál. Ovšem je-li tou emocí strach, znamená to i nehezky si zadávat: Kdo by řešil daně, když se bojí, jestli mu někdo nezabije syna nebo neznásilní dceru? A vůbec, když už jsme u delikventů, nebyl ten ochranný dohled vlastně fajn?

Bělohradského myšlení je svěží v tom, že obě nezvládnuté krize považuje za fakta, nikoliv za důvody, proč by měla levice traumatizovaně hledat viníky svého neúspěchu ve vlastních řadách. Jak už to ale u podobných textů bývá, jednoduchý manuál na lepší svět přední český veřejný intelektuál nenabízí. „Je třeba dát politický smysl osvobození se od myšlení skrze protipojmy, které bylo osou dějinného narativu,“ píše Bělohradský, což bychom laicky přeložili zhruba: základní podmínkou pro to, aby se evropská levice vzpamatovala, je opuštění představy, že ve světě proti sobě soupeří (bílá) kultura Západu proti (jinak barevné) kultuře kdesi na Východě.

K čemu to? Podle Bělohradského to otevírá cestu k nové, dosud nepoznané svobodě (hele ho, liberála!), protože dění u nás doma či v životě každého z nás už nebude primárně kolečkem v soukolí euro-atlantického ekonomicko-politického stroje. „V rozhodné obraně emancipačního potenciálu globalizace před pokusy redukovat ji na nástroj ekonomicko-politického imperialismu Západu vidím pro evropskou levici poslední šanci, jak překonat svou krizi,“ uzavírá své úvahy Bělohradský.

Dlouhé texty se čtou i chápou hůř než ty krátké. Proto se vyvinul žánr poselství. Zde by mohlo znít třeba takhle: Nebuďme tak nadutí, abychom si mysleli, že je nám vyšší mocí nebo historickou nevyhnutelností svěřeno právo vyhrávat nad ostatními. Nadutost nás sráží k zemi a bude pro nás samotné jen dobře, když se jí co nejrychleji zbavíme.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Levice ve spárech nadutosti

Kde se vzali „dienstbieři“

Jak překonat traumatickou tíseň

Zbavme se té nadutosti!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu