Antonín Rašek

Odešli v roce 2019

Ohlédneme-li se za minulým rokem, nejtěžší daň odvedlo umění. Žižkovské divadlo Járy Cimrmana ztratilo v krátké době dva členy svého souboru. Celonárodní pozornost vzbudila úmrtí významné herečky a slavného zpěváka. Nemohu nevzpomenout ani dvě osobnosti z ozbrojených sil. Zemřel také poslední předseda československé vlády. A tichou vzpomínku si zaslouží naše nejznámější krasobruslařka, která by se loni dožila sedmdesáti let.

Ve věku 66 let zemřel herec a manažer souboru Divadla Járy Cimrmana Václav Kotek. Celý svůj život, pětačtyřicet let, spojil s touto scénou. Kdyby byl románovým hrdinou Boženy Němcové, asi by o něm napsala – šťastný to muž! Mohl se těšit z laskavého humoru, který těží z českého ironického pohledu na svět i na vlastní zemi.

Když někdo odejde z tohoto druhu kumštu, svádí to zamyslet se nad humorem v našem životě. Třeba že když Reinhard Heydrich o Češích řekl, že jsou smějící se bestie, nečekal, co se stane, až se na moment smát přestanou.

Snad málokterý národ, možná s výjimkou Židů, dává přednost humoru vlastnímu. Asi proto, že je tak bohatě rozprostřený. Hranice naší země nejvíc překročil Haškův Švejk. Dost drsný jako každá válka, ale čtenářsky zajímavý pro všechny, s výjimkou duší až příliš citlivých. Na druhém pólu jsou všem srozumitelní Jiří Voskovec s Janem Werichem, s výjimkou těch, jimž jdou pod kůži svým intelektem. A mezi těmito velikány jsme se smáli s poetickými Jiřími, Suchým a Šlitrem. Stejně tak se středoškolským humorem poznamenanými Miroslavem Šimkem a Jiřím Grossmannem. Těch Jiříků jsme měli v českém humoru požehnaně. I když vědomě vynecháme snad stovku jmen, které by si v souvislosti s humorem a komikou zasloužily zmínku, ještě na jednoho Jiřího zapomenout nelze. Na satirika Jiřího Haussmanna.

Jestli si totiž dnešní doba zasluhuje nějaký druh humoru, je to až sarkastická satira. Podněty pro ni najdeme každý den.

Herec, grafik, malíř a scénograf Jaroslav Weigel zemřel ve věku 88 let. Byl také dlouholetým člen divadla Járy Cimrmana. Pro divadlo začal pracovat v roce 1970 jako scénograf a výtvarník kostýmů.

Weigel vyšel z časopisu Mladý svět, který spatřil světlo světa v roce 1959 jako předzvěst tzv. zlatých šedesátých let minulého století. Měl jsem v té druhé polovině šedesátých let to štěstí, že jsem byl členem redakční rady Mladého světa. A to v době, kdy byl Mlaďák, jak se mu v hantýrce říkalo, na vrcholu oblíbenosti. I když vycházel v několikanásobně stotisícovém nákladu, většinou nebyl k dostání. Tam jsem Jaroslava Weigela poznal, byl nepřehlédnutelným členem redakce, měl na starosti jeho stejně nepřehlédnutelnou moderní grafickou tvář. O tomto týdeníku byla zpracována i řada diplomových prací.

Přes složitou dobu týdeník prezentoval alternativní kulturu, popularizoval ekologické hnutí a publikoval kritické reportáže. Vznikla tu anketa Zlatý slavík.

A co především, kromě Jaroslava Weigela tu vyrostla řada osobností, jako byli Arnošt Lustig, Rudolf Křesťan, Ladislav Smoljak, Jiří Černý, Eda Kriseová, Radek John, Roman Lipčík, Josef Velek, Karel Hvížďala, Michal Horáček a Petr Adler.

Pracovali tu fotoreportéři Miroslav Hucek a Miroslav Zajíc. S redakcí spolupracovali Josef Klíma, Kája Saudek, Vladimír Jiránek a Vladimír Renčín. To bylo dobrým startem pro každého, i pro Jaroslava Weigela.

Ve věku 92 let zemřela divadelní a filmová herečka, signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová. Měl jsem to štěstí ji osobně poznat právě na jedné z akcí redakce Listů v Senátu Parlament České republiky. Ve svých pamětech napsala: „Divadelní bůh mi nabídl přesně tolik, o kolik jsem přišla.“ Jenže by se to nestalo bez její statečnosti. Její život v sobě odráží vývoj od první československé republiky do současnosti, se všemi jeho peripetiemi, které nemohly neovlivnit formování její osobnosti. Vždy záleželo na tom, jak se k minulosti, i té vlastní, postavila. „Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu, všecky byly bohaté a složité. I dlouhé…“ sama charakterizovala svoji životní pouť.

Obohatila historii divadelnictví novou formou – bytovým divadlem. Hrála v Národním divadle, stala se laureátkou Síně slávy první české scény, dostala zvláštní cenu Thálie a Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Většina lidí spontánně tíhne k názoru, že do elity patří osobnosti, které pro své vlastnosti a profesionalitu významně a hlavně pozitivně ovlivňují vývoj společnosti, bez ohledu na to, jaké místo v její hierarchické struktuře zaujímají nebo jaký mají majetek. Za takovou osobnost mnozí považovali Karla Gotta.

Hodnotící kritéria si v různém stupni přísnosti nebo shovívavosti můžeme svobodně zvolit, závisejí na hodnotové orientaci. Lidské společenství je v tom neobyčejně tvořivé. Tak se stalo i v případě Karla Gotta a projevilo se to i v diskusích. Jsme-li nesmiřitelní, můžeme zaplatit izolací. Zareagoval na to při zádušní mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha i kardinál Dominik Duka: Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Možná si někteří kritici Gottovy životní pouti neuvědomili, jakou škodu liberální demokracii působí, protože se dotkli jeho příznivců v ten nejcitlivější okamžik.

Karel Gott neprožíval jen svou hvězdnou pěveckou kariéru. Začal dospívat a formovat svou osobnost v dělnickém prostředí, a to bezprostředně po Stalinově smrti, v době XX. sjezdu KSSS a za maďarských a polských událostí. I když brzo začal žít v jiném prostředí, nemohlo se ho to nedotknout. A na své někdejší spolupracovníky nezapomínal.

Miroslava Polreicha jsem znal jen krátkou dobu, kriticky se ozýval na mé články. Zahynul tragicky v osmaosmdesáti letech při automobilové nehodě, když se vracel 15. března z konference o generálovi Františku Moravcovi; vystoupil na ní s přednáškou na pro něho příznačné téma Zpravodajské služby – vyšší forma diplomacie. Přičítá se mu zásluha, že přispěl k uspořádání schůzky mezi americkými a sovětskými představiteli, premiérem Alexejem Kosyginem a prezidentem Lyndonem Johnsonem; konala se v Glassboro k šestidenní válce mezi Izraelem a jeho sousedy.

Mě se Miroslav Polreich snažil přesvědčit, což se mu postupně podařilo, abych při interpretaci Washingtonské smlouvy dával přednost jedinému závaznému článku 1, zavazujícímu členské státy řešit konflikty mírovou cestou, před nezávazným článkem 5 o vzájemné pomoci.

Podobný názor měl i na smlouvu NATO – Rusko; k tomu mi napsal: „Pěkný večer, myslím, že Tvá stanoviska, která by měla mít u těch vojenských kamarádů respekt, jsou snadno pochopitelná. Nebudu Tvůj přístup chválit, to bychom si moc nepomohli, ale je tu jedna věc, která jako by se během krkolomné cesty, kterou jsme si my sami určili, a to dokonce ze své nevědomosti a často i ze zlé vůle, vytratila, zhodnocení smlouvy NATO – Rusko. Když závazky dodržovat – tak komplexně. Všichni vycházejí z nové situace, která svědčí více o nepřátelství, a pro mne je to nepochopitelné.“

V mé poště se každoročně pravidelně objevují smutné zprávy o odchodu řady generálů, důstojníků a vojáků, se kterými jsem se za sedmdesát let různě intenzivních kontaktů s naší armádou seznámil. Letos zemřel výsadkář generálmajor v. v. Ing. Čestmír Hrbek.

Jen pro příklad, jaké byly kariéry našich důstojníků a jak se museli stěhovat: Velel průzkumné četě 65. výsadkového padákového praporu v Prešově, byl náčelníkem průzkumu u 71. vpr., velel 22. výsadkovému pluku. Po ukončení studia na Vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě byl v listopadu 1976 ustaven do funkce náčelníka štábu 14. tankové divize v Prešově, a od poloviny listopadu 1977 až do počátku října 1981 velel 13. tankové divizi v Topolčanech. Následně se stal náčelníkem štábu – 1. zástupcem velitele 1. armády ZVO, od října 1982 do října 1984 pak zástupcem velitele 1. armády v Příbrami. Od října 1984 působil ve štábu Západního vojenského okruhu v Táboře, kde postupně prošel funkcemi zástupce náčelníka správy bojové přípravy ZVO, od října 1987 náčelníka organizační a mobilizační správy – zástupce náčelníka štábu ZVO a od počátku února 1990 zástupce náčelníka štábu ZVO. Do zálohy odešel 31. 3. 1992.

Z tohoto posledního období po listopadu 1989 jsem ho jako náměstek ministra obrany pro sociální a humanitární věci znal a často jsem s ním byl v kontaktu. Nemohu přitom nevzpomenout jedné epizody. Pracovali jsme tehdy na tzv. tabulkách mírových počtů, jak bude armáda personálně vypadat v následujícím roce. To je práce doslova, jak se říká, pro vraha. V nejvypjatějším okamžiku zrovna generál Hrbek v nějaké naléhavé záležitosti zavolal a já se ho roztržitě zeptal: „Co máte, soudruhu generále?“ – „Ježíšmarjá, pane náměstku,“ zarazil se, a po odmlce se zeptal „ono se v Praze už zase něco děje?“

Ve věku 78 let zemřel poslední předseda federální vlády Jan Stráský. Po rozpadu Československa se stal v české vládě ministrem dopravy a později zdravotnictví.

Byl poslancem České národní rady a Poslanecké sněmovny, členem ODS, později Unie svobody. Po odchodu z politiky stál v čele Národního parku Šumava.

Podle tehdejší ústavy po odstoupení prezidenta Václava Havla byl Stráský zodpovědný za milosti a amnestie, přijímání a odvolávání velvyslanců, generálů či rektorů. Vyhlášení války a další prezidentské pravomoci dostala na starost vláda. Stráský v té době vedl ještě ministerstvo zahraničního obchodu a zastával funkci místopředsedy ODS.

Měl jsem možnost se s ním setkat jen příležitostně, s výjimkou jedné schůzky, kdy se jako jediný vedoucí představitel státu podrobně zajímal o to, jak probíhá rozdělování československé armády.

Zatímco v jiných postsocialistických zemích se v mnohonárodnostních státech při jejich rozpadu bojovalo, u nás rozdělení proběhlo organizovaně a bez vážnějších problémů.

Jen pro představu: Přemístění techniky a materiálu mezi oběma republikami si vyžádalo 2324 střežených vojenských transportů po železnici (asi 70 tisíc vagonů) a 117 přesunů kolon techniky po silnicích. Přesuny výzbroje, techniky a materiálu, které byly zahájeny k 1. listopadu 1992 a v hlavních druzích ukončeny do 20. prosince 1992, probíhaly organizovaně bez mimořádných událostí. Ke konci r. 1992 bylo ukončeno předání letadel. Dělení letecké techniky bylo celkově provedeno v poměru 2 : 1 s výjimkou letounů MiG-29. Velení armády v čele s generály Imrichem Andrejčákem a Karlem Pezlem si za to zasloužilo absolutorium.

Její osud se podobá mladé Kerstin z filmu švédského režiséra Arne Mattssona Tančila jedno léto v hlavní roli s Ullou Jacobssonovou. Také herečka zemřela mladá. Krasobruslařka Hana Mašková se stala pětinásobnou mistryní Československa, mistryní Evropy, dvojnásobnou vicemistryní Evropy a dvojnásobnou bronzovou medailistkou na světových šampionátech. Na ZOH v Grenoblu vybojovala bronzovou medaili. Byla to nejlepší krasobruslařka v naší historii.

Její až osudovou soupeřkou byla extrovertní Gabriela Seifertová z NDR, se kterou až na výjimky introvertní Hana prohrávala. Ani ne tak sportovním uměním jako psychicky. To byl i jeden z důvodů, proč odešla do americké lední revue Holiday on Ice a Vídeňské lední revue.

Krasobruslařský projev Maškové byl elegantní, a dostala proto přezdívku Ledová královna. Její soukromí tak zářivé nebylo. Od narození ji provázela rodinná tragédie. První manžel její matky byl psychicky nemocný a při jednom ze svých záchvatů zabil jejich dvě děti a oběsil se. Matka se upnula na dceru a chtěla mít její život pod kontrolou. To v dospívání vedlo k napětí mezi nimi.

Hana byla stejně jako gymnastka Věra Čáslavská v 60. letech minulého století idolem mladých. Její životní láskou byl textař Jiří Štaidl, se kterým začala vést bohémský život. To poznamenalo její sportovní výsledky. Později se rozešli, když se Štaidl seznámil s Ivanou Zelníčkovou, pozdější manželkou Donalda Trumpa.

Jako dvaadvacetiletá zahynula Hana Mašková při tragické autonehodě ve francouzské obci Vouvray, když se vracela z Paříže a za špatné viditelnosti v hustém dešti se srazila s vojenským kamionem. Stalo se to 31. března 1972. Jiří Štaidl zahynul stejně jako ona při automobilové nehodě půl roku po ní.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Odešli v roce 2019

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu