Pavel Uherek

Trestat, či nikoliv?

Aktuální obvinění dvou bývalých komunistických funkcionářů Lubomíra Štrougala a Milouše Jakeše (a spolu s nimi i bývalého komunistického ministra vnitra) za střílení na hranicích Československa po těch, co chtěli „čáru“ překročit směrem na Západ, přináší několik otázek.

Představitelé demokratických vlád stojí před soudy poměrně často, popř. demokratičtí politikové možnost trestního stíhání vůči svým oponentům často používají jako politickou zbraň. Kriminalizací si tak v předvolební prezidentské kampani v USA vzájemně vyhrožovali Hillary Clintonová a Donald Trump. Trestnímu stíhání čelil francouzský prezident Jacques Chirac, za korupci byl rovněž ve Francii odsouzen bývalý premiér Alain Juppé. Příkladů ze zahraničí by se dalo samozřejmě najít mnohem více.

V České republice se po roce 1989 za mřížemi ocitl bývalý ministr financí Ivo Svoboda, a to za zpronevěru. Před trestním soudem stanula také dřívější vedoucí úřadu vlády Jana Nagyová, dnes Nečasová. Ostatně trestnímu stíhání za hospodářský delikt čelí i stávají český premiér.

Proč je tedy snazší trestat či stíhat demokratické politiky, a nikoliv diktátory, kteří přitom mají na svědomí činy řádově daleko horší včetně mnohonásobných justičních vražd, mučení, věznění nebo únosů?

Podíváme-li se totiž na země postkomunistické, byly postihy omezené. Polním soudem k trestu smrti sice byli během několika hodin odsouzeni rumunský vůdce Nicolae Ceausescu a jeho manželka, jinak však Rumuni předali moc postkomunistům. Ještě nápadněji bývalí komunisté převzali moc v Bulharsku. Prezident NDR Erich Honecker pak obvinění ze zločinů u berlínské zdi čelil, ale odsouzen nakonec nebyl pro svůj špatný zdravotní stav. V Polsku a Maďarsku otázka obvinění bývalých komunistů téměř vůbec nepadla. Maďarský stranický vůdce János Kádár byl nakonec „potrestán“ zásahem shůry, když zemřel symbolicky ve zcela stejný den, kdy byla soudně rehabilitována jedna z obětí kádárovského režimu Imre Nagy, komunistický politik, který se v roce 1956 přidal na stranu budapešťských povstalců, za což byl v roce 1958 ve vykonstruovaném procesu popraven.

U nás byli za mříže v souvislosti se svojí politickou činností před rokem 1989 posláni funkcionáři KSČ Miroslav Štěpán a Karel Hoffmann, tedy méně významní činitelé. První byl ve vězení cca dva roky, druhý necelý měsíc, kdy byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Jinak se pouze provedla čistka ve veřejné správě pojmenovaná technicky milosrdným pojmem „lustrace“.

To je zatím vše. V době listopadové revoluce otázka trestání představitelů odstraňovaného režimu příliš probírána nebyla. Je zřejmé, že na komunistickém režimu se, slovy Václava Havla, každý z nás nějakou měrou podílel, byl jeho součástí, proto je právní odsouzení jeho představitelů velmi problematické, citlivé a sporné.

Jde tak o tradiční konflikt morálky a politiky. Morálka říká: „ano, suďme, potrestejme“, neboť má určitá univerzálně platná pravidla. Politika však pragmatičtěji namítá: „a jaká bude politická nákladnost, nebude společnost procesem ještě více radikalizována, neprospěje nakonec odsuzující rozsudek k posílení extrémních proudů, proti kterým byl soudní proces původně namířen?“.

Ostatně z daného důvodu, tedy prorostení autoritativního režimu celou společností, se v Rumunsku či bývalé NDR obávali otevřít archivy tajné komunistické policie s tím, že by obsah spisů zcela rozvrátil dosavadní rodinné a přátelské vazby poté, co by bylo zjištěno, kdo všechno byl udavačem, kolaborantem, donašečem.

Nutné je také brát do úvahy, že přechod k demokracii v roce 1989 byl vyjednaný, dosavadní moc se vzdala v podstatě sama (resp. režim se jaksi spořádaně zhroutil), což nutně muselo znamenat i ústupek a kompromis v podobě omilostnění těch, co doposud vládli.

Je proto jen navenek paradoxní, že tři komunisty, téměř devadesátileté, resp. stoleté starce, chceme v Česku potrestat, avšak v době, kdy se my sami dopouštíme zločinu v zákoně sice nenapsaného, ale možná stejně tak závažného, tedy že na bezpráví komunistického režimu zapomínáme či je přímo popíráme a bagatelizujeme. Naše vlastní zapomenutí a odpuštění je tak v tomto smyslu mnohem horší než právní (ne)potrestání komunistických pohlavárů.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Trestat, či nikoliv?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu