Nejsem přítomná, protože jsem ve Valticích v nejpřísnějším kriminále v této zemi. Nejsem zde zavřená, je to stejně jen pro muže, ale mám zde přednášku, a slíbila jsem to již dříve, než jsem se dozvěděla datum tvého ocenění. Tak se nezlob a přijmi ode mne a nepřímo i za členy redakce toto poděkování, tuto pochvalu, kterou za sebe i za ostatní vyslovuji.

Udělal jsi toho pro nás hodně, nebyl jsi jen novinářem, ale i tvůrcem dění. Vzpomínám, jak jsme si mnohokrát říkávali: No, oni nám to večer na Voisu sdělí. Nepřímo jsi sděloval a formuloval často to, co potom vysílal Ivan Medek s dodatkem Hlas Ameriky, Vídeň. Měla bych to ale vyslovit s patřičnou intonací a důstojností. To neumím. To zase uměl jen on, Ivan Medek, s kterým jsi úzce spolupracoval.

Ale mohu vzpomínat na to, kdy jsem tě asi viděla poprvé, tedy takzvaně naživo. Je to již dávno, dávno, někdy v polovině let osmdesátých. Objevil ses v ulici Nekázanka v Praze 1, blízko Prašné brány, kde často pobýval Jirka Dienstbier a kde se lidi – přátelé scházeli. Přiznám se, že jsem tě tehdy na začátku považovala za fízla – termín a jeho tehdejší obsah určitě znáš – a v duchu si říkala, že tě tam snad nemusel Jirka Dienstbier zrovna zvát. Proto jsem se k tobě příliš nehrnula, spíše tě obcházela, a i to, že jsi již tehdy dobře rozuměl česky, ve mně spíš vzbuzovalo nedůvěru. Prostě a stručně, dávala jsem si před tebou pozor na hubu mnohem více než třeba před Mishou Glennym.

Už tehdy jsem si ale všimla, že jsi skvěle rozlišoval lidi. Někdy jsi trochu poodstoupil od skupiny, k někomu ses naklonil, sdělil pár slov a zase ses začlenil mezi ostatní přítomné. Pak, řečeno s Janem Nerudou, čas oponou trhnul a změněn svět, a já, přestože jsem do věcí hodně viděla, jsem se až dodatečně dověděla o tvé roli a o tvé pomoci víc, než jsem napoprvé chápala. Prostě byl jsi tehdy a jsi i dnes skvělý. Skvělý novinář, dopisovatel, nepřímo tvůrce i zdejší kultury. Svými texty jsi nás, co jsme zde žili za zadrátovanými hranicemi, propojoval, chránil, zvyšoval naše sebevědomí a hlavně pocit, že svět ví, co se zde děje. Tím, že jsi o nás psal a referoval, jsi spoluvytvářel zdejší i zahraniční veřejné mínění o zdejších poměrech.

Všechny moje tehdejší pochybnosti za pár let zcela rozptýlili Ivan Medek a jeho milá manželka Helena. Takže moje laudatio na tebe je, milý Jolyone, taky nepřímo mou omluvou za pochybnosti a poděkováním i lidem z našeho exilu, s nimiž jsi spolupracoval.

Poslední část mého poděkování tobě se pak týká Kosova, kde jsi také působil a kde jsem svého času byla jako členka Amnesty International. Také tam jsem se setkala s tvým jménem a také tam o tobě velice pozitivně mluvili.

Jsem si jista, že se na tom ani do budoucna nic nezmění. A děkuji ještě jednou i za Listy, že jsi cenu Pelikán za rok 2019 přijal a na debatu do Olomouce přijel.