Alena Wagnerová

Pokus o náhodu

V poslední době se mi už dvakrát stalo, že jsem náhodou objevila něco, co jsem vůbec nehledala a o čem jsem ani nevěděla, že bych to na daném místě mohla najít.

U té první náhody šlo o dvě reportáže novináře Franty Kocourka o sárském plebiscitu v roce 1935 publikované v Peroutkově Přítomnosti, o nichž dosud nikdo v Sársku – a už nikdo u nás – nevěděl. (Šlo v něm o to, jestli se obyvatelé Sárska rozhodnou pro připojení k Německu, už hitlerovskému, nebo k Francii, či zvolí třetí možnost zůstat samostatným státečkem pod patronátem Společnosti národů.) Nechme stranou, jak mne překvapilo, že se u nás o sárském plebiscitu tolik psalo, než mi došlo, že v pohraničí se už tehdy začínali houfovat henleinovci. To jsem už v archivu Českého rozhlasu objevila dalších sedm Kocourkových komentářů a textů k téže události. To ovšem už nebyla náhoda, ale tak říkajíc její systematizace.

A pak se to stalo. Když jsem se opět spíš náhodou o svém nálezu komusi zmínila, zadrhlo se mi náhle slovo náhoda na jazyku. A já jsem si najednou uvědomila, jak dlouho jsem už slovo náhoda nevyslovila, neslyšela, nečetla. To ovšem už nebyla náhoda, protože v našem svou racionálností se pyšnícím moderním světě nemůže být něco nevypočitatelného, nepředvídatelného jako náhoda a vůbec něco náhodného rádo viděno. Jestliže, jak nás poučuje Ottův slovník naučný z roku 1936, „náhodné je to, co neplyne z pravidla nebo zákona“, pak náhoda v racionálním systému myšlení nemá místo, protože se vymyká, porušuje jeho pravidla a zákonitosti a ukazuje tak bezděčně jeho slabiny. Vymluvit se z toho ovšem lze argumentem, že každá, jakákoliv událost by se dala objektivně vysoudit z předešlých, kdyby člověk měl neomezené vědomosti, protože všechno je určeno zákony, jak říkají deterministé. Ale kontingentisté na to odpovídají, že existují jen objektivní náhody a ani vševidoucí bytost by nedovedla všechny události vysoudit z předchozích.

O tyto fajnovosti naučných slovníků a filozofie se ale obyčejný člověk nezajímá a snaží se, jak to dnes často slyšíme, nepřenechat nic náhodě. Obvykle tu jde o výchovu dětí a zabezpečení jejich společenského vzestupu a úspěchu, který je třeba v rámci systému od narození důsledně připravovat. Problém je totiž v tom, že neexistují jen náhody příjemné, ale i nepříjemné až nebezpečné, a to nelze předem vyloučit. Určitou pomocnou ruku podává možnost výpočtu tak zvané statistické náhody, kterou lze například vypočítat, jak velká je pravděpodobnost, že vám na ulici ze střechy spadne na hlavu cihla nebo že se váš syn ožení s černoškou. Ale co když v datech, jež statistik do výpočtu použil, chybějí přesné údaje?

A proto raději pro jistotu náhodu pokud možno ze života vyloučit, protože náhodu, s níž by byl člověk spokojen, nebo mu dokonce přinesla štěstí, například zakopl a přitom objevil valoun zlata, si nikdo vybrat nemůže. Ale co když vaše pro úspěch systematicky vychované dítě selže. Bude to náhoda? Nebo projev zákonitosti, s níž se zde protkly dva nekompatibilní příčinné řetězce, vůle rodičů a osobnost systematizovaného dítěte? Jako náhodu to přátelům v žádném případě vysvětlit nemůžete. To by z vás udělalo špatné rodiče. Takže náhoda do života přináší jenom potíže. Ale kolik šťastných mileneckých a manželských párů se setkalo jen náhodou? Není v lásce náhoda setkání téměř pravidlem? A právě ona, náhoda, má v sobě něco osudového, mimořádného, iracionálního, ba metafyzického, čeho bychom se nechtěli vzdát a co naší všednodennosti chybí. Nepřehlédli jsme jen, že náhoda je zabudována už do základů skutečnosti, v níž žijeme? Na pomoc nám tu přichází věda v podobě kvantové fyziky, která předpokládá, že náhoda může být částí fyzikálních procesů ve vesmíru. A moderní genetika nám vrací náhodu na zem jako tvořivou šanci mutace. Náhoda je ale především tvořivou šancí naší existence. Vždyť ani vrh kostami nikdy nevyloučí náhodu, věděl už Mallarmé.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Pokus o náhodu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu