Tomáš Tichák

Paralelní světy

Nemám v úmyslu, i když bych byl tak činil raději, přemítat o existenci paralelních vesmírů. K tomu jen, že není důvod, aby neexistovaly, jsou-li prokazatelně jiné sluneční soustavy a galaxie. Ba možná je jich nekonečně mnoho. Je jistě těžké představit si něco nekonečného, ale není snad ještě těžší si představit konečnost, jedinečnost obklopenou – vlastně neobklopenou – ničím? Nebudu psát ani o filmu názvu shodného s titulkem, v němž se do sebe dva zamilují, aby zjistili, že každý žije v jiných realitách, jež se nemohou vinou fyzikálních zákonů propojit. Až na to, že se jedná o film romantický...

Vlastně chci totiž psát o televizním seriálu, ale až za chvíli. Začnu o rozdělené společnosti. Stále častěji se v komentářích a debatách hořekuje, že populaci ostře dělí zeď, která brání jedněm pochopit druhé. První už ty druhé ani pochopit nechtějí (protože to oni přece nechtějí pochopit). Takže obě strany přesvědčují o své pravdě jen vlastní už přesvědčené stoupence. Zdá se, že tomu tak je nejen u nás, ale skoro v celé Evropě, zejména v té někdejší východní. A taky v tak starobylých demokraciích, jakými jsou britská a americká, což už je zapeklitější.

Napadlo mě, že poměrně snadným způsobem jak trochu sjednotit aspoň českou společnost by bylo vrátit se k direktivnímu režimu, badateli zabývajícími se studiem totality nazývanému totalitou. Během listopadových výročí mě několikrát vyzvali novináři, a také studenti píšící různé práce na revoluční téma, abych vzpomínal. Ačkoli jsem předesílal, že jsem před třiceti lety nic heroického nevykonal a ani předtím jsem nebyl žádným disidentem, nakonec jsem souhlasil. Uvědomil jsem si, že už sám jsem vlastně pamětihodnost, když jsem rok 1989 zažil, dokonce v dospělém věku. Snažil jsem se jim tedy vysvětlit, jak byla společnost rozdělena před Listopadem: naprostá většina žila v podstatě šťastně a spokojeně. Režimem sice pohrdali, leč žádný útlak nepociťovali, protože svobodu slova doma měli a veřejně se projevovat pokládali za marné. I jakési hmotné statky byly dostupné, k Černému moři se mohlo, tak co by se trápili. Pak zde byla úzká třída privilegovaných mocných, která byla s nepsanou společenskou dohodou spokojená. Idylu kazila jen hrstka nespokojenců, kteří se cítili nesvobodně a všem ostatním tu průzračnou atmosféru kalili. Že se pak tento systém zhroutil a velkou většinu obyvatel to potěšilo, už je jiná historie.

Před pár dny jsem si ovšem uvědomil, že zde byl ještě svět jiný. Šestidílný český televizní film Bez vědomí líčí československou předlistopadovou historii optikou estébáků a agentů tajných služeb. Profesionálně napsaný, působivě zinscenovaný a herecky skvěle zvládnutý příběh by se skoro mohl rovnat s americkými akčními trháky typu Mission Impossible. S podstatnou výhradou: zatímco ony otevřeně operují s nadsázkou, český seriál se snaží přesvědčit, že svět v pozadí je ten skutečný. Pošmourné ulice, oprýskané domy a všudypřítomná šeď. A postavy děje neustále odhalující své další skryté vrstvy, skoro nikdo není upřímný, naopak. Váháme pouze, je-li dotyčný britským špiónem, či pohůnkem moskevských hrdlořezů, mučících a v kyselině rozpouštějících své oběti ve vojenském prostoru u Ralska. A je-li přece jen někdo čestný, rozuměj naivní, musí být buď zavražděn, anebo aspoň donucen zanechat vší naděje. Seriál netvrdí, že by snad Sametovou revoluci režírovali konspirátoři; ti se do ní chtěli jen vetřít a zapojit ji do svých her. A naznačuje, že se jim to mohlo podařit.

Kdo tu dobu zažil, pocítí deja vu: přesně takový byl svět, v jakém působila a jaký objektům svého zájmu sugerovala tajná bezpečnost. Pocit ušmudlanosti, pachuť všudypřítomného podezření, morální kocovina... A pak jste vyšli na ulici a ohromeně zírali na ten štěbetavý ruch, jiný život, který všechny chmury a starosti hodil za hlavu.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Paralelní světy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu