Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Misantrop z Berlína

Některé dramatiky je stejně tak strhující číst jako vidět inscenace jejich her na jevišti: to je případ Shakespeara i Čechova. Některé je dokonce lepší jen číst: pro mě to jsou němečtí klasikové Goethe a Schiller, a také Bernard Shaw. Ale jsou i dramatikové, kteří bez jeviště jako by nebyli nic a teprve inscenováním se jejich hry rozžijí: třeba Goldoni. A abych tu nedělala divadelně historickou přednášku, řeknu rovnou, že králem mezi nimi je Moliere. Jeho dramatická technika je schematická, teprve dobří herci z těch klasicistních formálních fíglů vytáhnou živoucí lidský charakter, oděný do postavy a situace.

Moliere neurčuje, co má postava dělat (kromě základních momentů, kdy je potřeba, aby postava něco vyslechla v úkrytu, třeba pod stolem jako v Tartuffovi zaslepený Orgon), veškeré jevištní dění je úkol pro režiséra, případně ho obstará (a v historizujících francouzských inscenacích výborně) balet.

Misantrop je jednou z mála Molierových komedií, které se neodehrávají v rodině. Tady je prostředím a místem děje salón, v němž se schází šlechtická společnost, která má samu sebe za lepší lidi s vytříbeným vkusem. Hvězdou salónu je krásná a duchaplná Célimena.

Kdybychom Misantropa obrátili naruby, jmenoval by se Filantrop a bylo by tu předvedeno pokrytectví vnějších ušlechtilých gest a proklamací v zrcadle osobního pohrdání lidmi a bezcitnosti: to je model, který vidíme u Ibsena a který v mnoha variacích funguje v každodenní mainstreamové produkci. Moliere ale ve své komedii nekáže morálku, ukazuje rozpor mezi kritickým rozumem a vášní. Poctivý, přímý a ve společnosti autentický Alcest se úplně promění v přítomnost Célimeny, preciózky, která má přesně ty vlastnosti, které Alcest nesnáší, ale co naplat, když je tak půvabná a když Alcestovo srdce trne i jásá při pouhém pohledu na ni.

Režisérka Anne Lenková z Deutsches Theater v Berlíně herce -nechala hrát vestoje, nedopřála jim ani nábytek, ani rekvizity, jen je oblékla do kostýmů Sibylle Wallumové. A jejich hrací pole ohraničila stěnami z hustě vedle sebe napjatých pružných provázků kovově šedostříbřité barvy. Tato scénografie umožňuje, aby se postavy zjevovaly a mizely jako filmovým střihem, protáhnou se dovnitř i ven, někdy se zamotají nebo uvíznou, někdy vystrčí jen hlavu, když tajně naslouchají. V okamžicích mezi obrazy se do té sítě rafinovaně posvítí, a náhle vidíme, jak jsou všichni v kleci: v kleci svých ješitností, konvencí, intrik a zásad.

V Deutsches Theater Misantropa nijak neaktualizují, jen ho hrají moderními prostředky a v překladu Jürgena Gosche a Wolfganga Wiense (překlad je v německy mluvících divadlech kanonický a ne zcela nový, oba spoluautoři jsou už od roku 2009 – Gösch a 2012 – Wiens po smrti). Vidíme a slyšíme, že preciózní „vyšší“ společnost je v každé době podobná, že všemi salóny vládnou drby a pomluvy, že lov žen je prestižní zábavou mužů a za peníze a postavení je možné získat i uznání vlastních básní (české publikum si v úvodní scéně, kdy je Alcest požádán šlechtickým hejskem o kritiku jeho nového sonetu, připomnělo politického náměstka ministra kultury Staňka Aloise Mačáka a jeho sbírku erotických básní, kterou se na potkání chlubil).

Celimena Franzisky Machensové se ve společnosti výstředních sebestředných hejsků vyjímá jako černá perla, v elegantním oděvu sestávajícím z úzkých černých kalhot a na ramenou krajkou ozdobeného živůtku vyniká zářivá pleť její tváře a dekoltu. Svůj údiv, pobavení, nesouhlas dává najevo téměř jen výrazem tváře, pouhým sklonem hlavy a decentním gestem přítomné muže také provokuje. V dialogu s Alcestem je zásadní, zda herci k sobě stojí čelem nebo zády, nic víc. Nenápadně tematizováno je tak i klasické sebeovládání, které k preciózní společnosti patří a je nutnou podmínkou úspěšné intriky. Když Célimena obrátí hrot urážky, kterou do předstírané dobré rady zabalí intrikánka Arsinoe, proti ní samé, vidíme, jak to vypadá, když pokrytec „ztratí glanc“ a situaci neunese.

Alcest Ulricha Matthese je drobný, proti ostatním seriózně oblečený a o dost starší muž. Věkový rozdíl odůvodňuje respekt, který k němu společnost chová, jeho touha odejít do ústraní, pryč z téhle společnosti je uvěřitelná, ale jeho zaslepené přání, aby tam Célimena odešla s ním, je očividně tragikomické. Náhle je vidět, že i on je chorobně sebestředný, že přísná zásadovost je sestrou bezohlednosti.

Misantrop je jediná z Molierových komedií, kde titulní postava zmoudří. Alcest není podveden ani oklamán, nikdo mu nelže víc než on sám sobě, nikdo ho – na rozdíl od Célimeny – neuráží. Pod tíhou vlastní situace se rozhodne odejít do ústraní a přizná si, že nejen Célimeně, ale i mnohem méně společensky zářivé Eliantě by soužitím zkazil život. Je to jediná z Molierových velkých postav, jíž autor přizná jistou sympatii.

Molierova Misantropa natočil v roce 2019 i Český rozhlas s Kamilem Halbichem jako Alcestem a Helenou Dvořákovou jako Célimenou. Aby inscenace nebyla jen zprávou o textu, tematizuje v ní režisér Vít Vencl fenomén natáčení. Je ovšem škoda, že v češtině nemáme tak svěží a inspirovaný překlad jako ten, který vytvořili pro německy mluvící divadla režisér Jürgen Gösch a dramaturg Wolfgang Wiens. Náš překlad J. Z. Nováka z roku 1955 zní (a při sledování titulků na představení ve Vinohradském divadle to vidíme také) toporně a školometsky. Škoda, že nemáme podobně divadelně zaujaté překladatele Moliera jako Shakespeara. Nové překlady by jistě vedly k novým inscenacím.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Misantrop z Berlína

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu