Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Inspirativní svět loutek

Od 29. září do 4. října 2019 se v Ostravě již potřinácté konala jedna z nejinspirativnějších divadelních událostí středoevropského prostoru – mezinárodní soutěžní bienále inscenací loutkových divadel Spectaculo Interesse. Dramaturgii 13. ročníku dominovala především pestrost – a to jak v souvislosti s užitím množství loutkářských technik, tak s přihlédnutím k volbě námětů. Během šesti dnů se na pěti scénách představila značně různorodá tvorba souborů z celkem 14 zemí: vedle domácích zástupců se zúčastnili účinkující z Velké Británie, Slovinska, Nizozemska, Belgie, Finska, Španělska, Itálie, Dánska, Ruska, Polska a Německa, ale i Kanady či Izraele. A kromě 23 soutěžních titulů nechyběl ani bohatý doprovodný program čítající další desítku inscenací: lákala zejména odpolední rodinná představení a také Deadtown – úspěšný titul Divadla bratří Formanů, který po pět večerů zaplnil speciálně postavenou jarmareční boudu na výstavišti Černá louka. Vybrat si mohl opravdu každý: vedle náročných titulů a experimentů nechyběl ani divácky vstřícnější, ale hodnotný program pro nejširší veřejnost.

O vítězích tradičně rozhodovala tříčlenná porota, letos ve složení Kateřina Lešková Dolenská – šéfredaktorka časopisu Loutkář, Marek Waszkiel – polský divadelní historik a slovinská režisérka a herečka Martina Maurič Lazarová. Vzhledem ke kv litativně vyrovnanému programu to ale vůbec nebylo jednoduché, a tak k jedné hlavní a třem individuálním cenám přibyla ještě tři čestná uznání.

Absolutním vítězem se stal projekt Mechanismus duše (Eh Man He) španělského souboru Zero en Conducta. Netradiční propojení vedení loutky-manekýna s moderním výrazovým tancem i pantomimou ideálně sloužilo k hledání odpovědí na otázky, jak stvořit dokonalou imitaci pohybu, ale především neuchopitelnou duši loutky. Finský Livsmedlet Theatre v inscenaci Neviditelné země (Invisible Lands) zase velmi intimně zpracoval téma uprchlictví. Dva herci ze svých postupně obnažovaných těl vytvářeli nehostinné pouštní krajiny i rozbouřené mořské hladiny, kterými beznadějně putovaly anonymní postavy v podobě drobných miniaturních figurek, jež aktéři snímali kamerami a promítali na plátno. V inscenaci se ale symbolicky odrazil i jistý severský chlad, který přesně evokoval netečnost k dané problematice. Titul Goon: Krvavá pomsta českého IDDQD – současná variace na klasickou „rakvičkárnu“ – zase plnokrevně ironicky kombinoval černý humor s odkazy na komiksovou poetiku. Poslední individuální ocenění si pak odnesla inscenace Nahoru dolů (Una Storia Sottosopra) boloňského souboru La Baracca, která s využitím jednoduchých dětských kreseb vyprávěla působivý příběh o lidském míjení a potřebě otevřít srdce fantazii i druhým.

Čestná uznání pak putovala do Naivního divadla Liberec za půvabnou hříčku Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! – napínavé vlakové dobrodružství s psími hrdiny a poučným příběhem o přátelství, a dále do Divadla ALFA Plzeň za titul ALFA farma a slovinského Loutkového divadla Lublaň za inscenaci Někde jinde (Nekje Drugje). Oba projekty velmi působivě zprostředkovávaly komplikované etapy minulosti – v prvním případě totalitu 50. let v socialistickém Československu, v druhém konflikt na Balkáně v 90. letech – a posloužily jako nadčasové varování před nebezpečnými nedemokratickými mechanismy, které se poslední dobou často vkrádají i do naší přítomnosti.

V programu se objevila také celá řada dalších velmi inspirativních inscenací, které cíleně překračovaly žánry. Nejpatrněji se to projevilo v případě Vesmírné Červené Karkulky (La Caputxeta Galactica) barcelonského souboru Insectotropics. Pohádkové motivy byly sice interpretovány velmi volně, samotná inscenace ale nabídla zajímavou divadelně-výtvarně-filmově-hudební show, v níž tvůrci přes systém několika kamer snímali a v různých kombinacích na dvě plátna nad jevištěm promítali videomix akce jediné herečky a dvěma výtvarníky přímo na scéně živě vytvářených maleb a kreseb. Efektní podívaná na hranici výtvarné performance otevřela celou řadu otázek – zda např. v budoucnosti bude divadlu ještě vůbec dominovat herec, nebo jej nahradí jen složité technologie.

Ačkoli vzorek festivalových inscenací byl poměrně různorodý, bylo možné zaznamenat několik výrazných tendencí. Viditelná byla snaha překračovat různé žánry, nejčastěji tvůrci kombinovali divadelní prostředky s filmovými. To byl nejen případ zmíněných experimentů Vesmírná Červená Karkulka či Neviditelné země, ale i inscenace Bílý tesák hradeckého Divadla Drak, která využila techniku záznamu live cinema, aby subjektivizovala hrdinovy pocity. S divadelně-filmovým principem laterny magiky pak pracovala nejen soutěžní inscenace Blecha a já (Me and the Flea) nizozemského souboru Lichtbende, ale zejména show Deadtown – hold éře němého filmu. Další podstatnou snahou byla potřeba vyslovit se citlivě k závažnějším společenským problémům současnosti – až již to byla tematika uprchlictví či připomínka totality. I v těchto případech se ukázalo, že loutkové divadlo disponuje neomezenými možnostmi, jak publikum oslovit a zaujmout – ať již s humorem, či ve vážnějších polohách. V řadě inscenací převážilo varování, že se světem kolem nás není všechno tak zcela v pořádku a že závisí jen na nás, jak si s tím poradíme. A to nejen na divadle…

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Inspirativní svět loutek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu