Knihy | Listy

Knihy 6/2019

Cestovní deníky Alberta Einsteina. Dálný východ, Palestina a Španělsko. (1922–1933)

– Roku 1921 pozval vydavatel Sanehiko Jamamoto ve spolupráci s japonskými fyziky Alberta Einsteina k přednáškovému pobytu do Japonska. Einstein se podle vlastních slov okamžitě rozhodl vydat na dlouhou cestu, která potrvá měsíce, i když to nedokázal omluvit ničím jiným, než že by si nikdy nemohl odpustit, že si nechal utéci šanci vidět Japonsko na vlastní oči. Do Japonska cestoval se svou ženou na lodi a při návratu se ještě zastavil v Palestině a ve Španělsku. Své dojmy z cesty si denně zapisoval a tyto zápisky se téměř po století dočkaly vydání. Při prvním pohledu na knihu se čtenáři nechce věřit, že tvůrce teorie relativity věnoval tolik času vytvoření rozsáhlého cestopisu. Je to ovšem klamné zdání – samotné Einsteinovy zápisky zahrnují něco méně než čtvrtinu potištěné plochy a jsou psány lakonickým slohem, jaký známe z Einsteinových vědeckých textů. Kniha však obsahuje i faksimile Einsteinových zápisů v němčině, poznámkový aparát dešifrující mnohá data v záznamech, Einsteinovu korespondenci a projevy z doby cesty, jeho články k cestě se vztahující, cestovní itinerář, rejstřík, fotografie a zejména editorovo podrobné vylíčení pozadí deníků a zamyšlení nad nimi. Kniha jako celek nám tak podává celistvý výsek z Einsteinova života a jeho vnímání světa. Deníky ukazují svého autora jako bystrého a všestranného pozorovatele (napadá mě tu Šaldův výraz „jitřní zrak“). Einstein zaznamenává krásu hvězdného nebe, krajin a uměleckých děl, vzhled a zvláštnosti lidí, s nimiž se setkává, dojmy z knih, které si na cestu vzal. Uvažuje o budoucnosti obyvatel navštívených zemí, porovnává je po různých stránkách s Evropany. Někdy doprovodí text výstižnou kresbičkou, objevují se i vědecké nápady.

V editorově zamyšlení nad deníky jsou nepřehlédnutelné rozpaky nad Einsteinovou „xenofobií“, předsudky a omezeností jeho uctívaného „humanismu“. Musím přiznat, že nic takového v deníku nenacházím. Einstein spontánně zaznamenává své dojmy, které nejsou určeny širší veřejnosti, a nečiní si nárok na univerzální soudy. Zaznamenal-li v Marseille štěnici v kávě, nebyl v tom předsudek vůči Francouzům, a zaznamenal-li zápach v čínské vesnici, nebyl v tom předsudek vůči Číňanům. Všude na světě ho rozhořčovalo, že se „s lidmi zachází jako s dobytkem“. Dojem o menším sklonu východních národů k exaktním vědám vycházel z dobové situace, přisuzoval jim však jiné kvality, v nichž Evropany předčí. Žádné projevy nenávisti či opovržení v deníku nenacházím. Nicméně i editor má právo číst deník svýma očima a promítat si do něho současné problémy.

Ze´ev Rozenkranz (ed.): Cestovní deníky Alberta Einsteina. Dálný východ, Palestina a Španělsko. (1922–1933), z anglického originálu přeložil Aleš Valenta, Argo,Praha 2019, 366 s.

-jn-

Katedrály industriálního věku: Textilní továrny a sociální otázka v českých zemích, 1884–1914

– „Vznik továrny nebyl jednorázový akt odehrávající se v řádu měsíců a let, nýbrž několik desetiletí trvající proces, během kterého se průmyslníci, inženýři, architekti, státní úředníci i dělničtí předáci naučili ovládat prostor,“ píše historik Zdeněk Nebřenský v úvodu své knihy věnované vzniku a vývoji textilek v českých zemích. Na dalších stranách se pak věnuje jak ideální podobě továren a jejich roli v proměně života společnosti, tak pramenům dokládajícím, že v českých zemích měly továrny ke své ideální podobě daleko. Vystupující porovnání patří mezi zásadní přínosy knihy. V osmi tematických kapitolách Nebřenský popisuje geografické předpoklady pro vznik továren – blízkost řek, které zajišťovaly pohon strojů; méně úrodná půda a blízkost zdrojů pro stavbu továren i jejich pozdější výrobu (dřevo, len). Své místo mají i faktory mezinárodně politické – rozvoji průmyslu v českých zemích pomohlo, když habsburská monarchie ztratila v polovině osmnáctého století Slezsko ve prospěch Pruska, na slezské zboží uvalila clo a slezské obchodníky lákala „daňovými prázdninami“, pokud přejdou na její zbývající území. Velkou pozornost ovšem Nebřenský věnuje továrnám samotným – popisu vývoje stavebních dispozic továrních budov, jejich společenské role jako místa ukázňování – odstraňování zahálky a nečinnosti – a doprovodným prvkům, jako byly anebo mohly být kuchyně a jídelny, umývárny, ošetřovny anebo knihovny, kde dělníci získávali nejen profesní kvalifikaci, ale často se také jen učili základy čtení a psaní. Nebřenský upozorňuje na mentální proměnu, kterou továrny do společnosti přinesly, ať už se projevovala očekáváním modernizace a zlepšení života anebo koncentrací dělníků (můžu, žen, chlapců i dívek) zvýrazňující na jednom místě různé patologie. Zároveň pak argumentuje, že textilní továrny v českých zemích se sice rozvíjely výrazně a dlouho, byly ale, s výjimkou Brna, továrnami rakouské periferie vzdálenými jak od erárních zakázek dostupných vídeňským podnikům anebo hlavních mezinárodních obchodních tras, tak od kontrol ze strany centrálních orgánů a jejich pravidel.

Zdeněk Nebřenský: Katedrály industriálního věku: Textilní továrny a sociální otázka v českých zemích, 1884–1914, NLN – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2019, 247 s.

-pe-

Dějiny násilí

– Cesta z vánočního setkání s přáteli přes město svede vypravěče a autora v jedné osobě s Redou, mladíkem, jehož otec přišel do Francie před lety ze severní Afriky. Příběh nesouvisí s dnešním uprchlictvím, ale s francouzskou koloniální minulostí. Pozvat k sobě cizího muže autor racionálně nechce, emoce ale převáží a oba pak spolu stráví v jednom bytě noc. Během té dojde na leccos – především však na konfrontaci různých podob násilí – toho, které Édouard Louis zažíval na sobě v severofrancouzské vesnici, když vyrůstal do života jako gay; toho, které zažíval Redův otec na ubytovně po příchodu do Francie ze strany místních hlídačů; toho, které Reda Louisovi způsobí, když ho nejprve okrade a následně znásilní a pokusí se jej zavraždit; a v dalších dnech i toho, které zažívá Louis tváří v tvář policistům a lékařům, kterým musí svůj zážitek z vánoční noci opakovaně vyprávět. Nevyhnutelnost násilí, které doprovází lidi z různých společenských okrajů, potřeba se s blízkostí násilí srovnat, aby člověk přesto neztratil vlastní životní rovnováhu, je to, co z Louisovy knihy činí emocemi nabité čtení, jehož sdělení lze zobecnit a tím ho udržet živé i v dalších kontextech a letech.

Édouard Louis, Dějiny násilí, z francouzštiny přeložila Sára Vybíralová, Prostor, Praha 2019, 236 s.

-pe-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Knihy 6/2019

Cestovní deníky Alberta Einsteina. Dálný východ, Palestina a Španělsko. (1922–1933)

Katedrály industriálního věku: Textilní továrny a sociální otázka v českých zemích, 1884–1914

Dějiny násilí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu