Martin Burian

Nobelova cena bez jásotu

Nobelovu cenu za literaturu za rok 2019 obdržel po patnácti letech opět Rakušan. Zisk tohoto ocenění se nikdy neobejde bez komentářů. Do posuzování oprávněnosti udělení ceny v jiných oborech, s výjimkou kategorie Mír, se široká veřejnost nehrne.

Ani v roce 2004, kdy „nobelovku“ získala Elfriede Jelineková, ani letos, kdy se nositelem stal její kolega Peter Handke, se rakouské celonárodní oslavy nekonaly. Jejich tvorba je takzvaně těžko stravitelná (schwere Kost), častokrát se věnují nepopulárním tématům, o kterých by poklidná část společnosti nejraději nic neslyšela. Je pochopitelné, že literárně-vědecky rozebírat díla těchto umělců si troufne málokdo. Důsledkem však je, že většina mediálních ohlasů se zabývá pouze jejich společenskými postoji, ne však důsledně a podrobně tím, „co chtěl básník říci“. Oba autoři si vlastní život neulehčují a nemají ani v plánu zjednodušovat dialog s širokou veřejností. Elfriede Jelineková často sarkasticky reaguje i na zcela aktuální politická témata, takže ji její nepřátelé už dávno zařadili do kategorie „znečišťovatel vlastního hnízda“ (Nestbeschmutzer). Tento rakouský termín by se dal přeložit i jinak a lépe, čtenář si další varianty nepochybně doplní sám.

Hlavním jablkem sváru v případě letošního laureáta jsou jeho postoje k aktérům občanské války na území bývalé Jugoslávie. Peter Handke zařazuje mezi hlavní účastníky hrůzného konfliktu i celosvětovou veřejnost, která – dle jeho názoru – téměř vše hrubě zjednodušuje. Elfriede Jelineková, jako jedna z mála, se jednoznačně staví na Handkeho stranu. Tvrdí, že cenu si nepochybně zasloužil, a to mnohem dřív než ona sama. Současně upozorňuje na princip udělování Nobelovy ceny v této kategorii. Cena se uděluje za literaturu, ne za politické postoje.

Vsuvka osobní

Když v roce 1984 Nobelovu cenu obdržel Jaroslav Seifert, měl jsem z toho velkou radost a nebyla to pouze radost z úspěchu oblíbeného básníka, přinášelo to i jisté politické naděje. Podobné pocity měli myslím i mnozí jiní. Současná kulturní i politická situace je zcela jiná. Pochopit tvorbu a politické postoje Petera Handkeho je složité. Literární a divadelní vědkyně Pia Jankeová píše, že hlavním Handkeho tématem je otázka, jak řeč (jazyk) formuje povědomí.

To, že zrovna já píšu o nositeli Nobelovy ceny za literaturu, mi připadá poněkud legrační. Utěšuji se mimo jiné tímto tvrzením: pokud se jakýkoliv tvůrce objeví se svým dílem na veřejnosti, má právo reagovat každý. Hlavním impulsem mi byla většinová tvrzení médií, která stavějí Petera Handkeho do role sympatizanta s režimem Slobodana Miloševiče, případně z něj dělají obhájce masakru v Srebrenici. I mně, jen malému znalci díla laureáta, to připadalo neuvěřitelné. Až na malé výjimky se jednalo o jednostranně zaměřené komentáře bez jediného autentického, z kontextu nevytrženého citátu. Minimálně to by si významný autor dle mého názoru zasloužil. V následujících dnech jsem navštívil knihkupectví a stal jsem se majitelem dvou knih Petera Handkeho.

Rekapitulace

Peter Handke se se Slobodanem Miloševičem osobně stýkal a navštívil ho i ve vězení v Haagu. V roce 2004 byl požádán, aby vystoupil jako jeho svědek obhajoby, což však spisovatel odmítl učinit. Miloševičova pohřbu se původně zúčastnit nechtěl, na pozvání rodiny však přijel. Handke zdůrazňuje, že se nejednalo o oficiální stranické pozvání, nýbrž o iniciativu privátní. Masakr v Srebrenici Handke v roce 2006 jednoznačně odsoudil a označil ho za nejhorší zločin proti lidskosti po druhé světové válce.

Výňatek z knihy, trilogie Blouznivcovo loučení, Zimní cesta a Letní dodatek:

Přece nechceš taky ještě zpochybňovat masakr v Srebrenici?“ řekl k tomu S. po mém návratu. „Ne,“ řekl jsem. „Musím se ale ptát, jak takový masakr vysvětlit, když začal, jak se uvádí, před zraky světové veřejnosti a k tomu ještě po třech letech války, když už prý všechny strany, ba i váleční psi byli smrtelně unaveni. A přitom se to nazývá organizovanou, systematickou, dlouho plánovanou popravou. Proč taková tisícinásobná vražda?“

Co bylo důvodem? K čemu? Proč místo výzkumu příčin („psychopati“ – to nestačí) opět nic než nahá, chlípná, pro trh určená fakta a prodej falešných informací.

Překlad rukopisu řeči Petera Handkeho na pohřbu Slobodana Miloševiče dne 18. března 2006 včetně jeho poznámky v závorce:

Býval bych si přál nebýt zde v Požaravaci jakožto spisovatel sám, nýbrž po boku nějakého jiného literáta, třeba Harolda Pintera. On by potřeboval silná slova. Já potřebuji slabá slova. Ale to slabé má oprávnění tady dnes být. Je to den nejenom pro silná, ale také pro slova slabá. (Od tohoto okamžiku jsem hovořil srbochorvatsky – sám sepsal! – dodatečně přeloženo nazpět.) Svět, takzvaný svět ví všechno o Jugoslávii, o Srbsku. Svět, takzvaný svět ví všechno o Slobodanu Miloševičovi. Takzvaný svět ví pravdu. Proto je takzvaný svět dnes nepřítomen, a nejenom dnes, a nejenom tady. Takzvaný svět není svět. Vím, že nic nevím. Já pravdu nevím. Ale já se dívám. Slyším. Cítím. Já si pamatuji. Ptám se. Proto jsem dnes přítomen, nablízku Jugoslávii, nablízku Srbsku, nablízku Slobodanu Miloševičovi.

Otázky

Požádal jsem o konzultaci kamaráda (a také přítele Listů), historika Gerharda Zeillingera. Na přímou otázku, zda si Peter Handke dle jeho názoru Nobelovu cenu zasloužil, odpověděl jednoznačně kladně. Gerhard, který mnohé Handkeho knihy přečetl, ho označil za žijícího klasika Goethovského typu. Z původního rebela, autora románové prvotiny Sršni, zfilmovaného románu Strach brankáře při penaltě či divadelního experimentu Spílání publiku, se stal mezinárodně uznávaný autor. Gerhard poukázal i na to, že Peter Handke lituje rozpadu Jugoslávie. Demokratizace, nikoli rozpad státu a navíc za tak krvavých okolností, by byla nepochybně lepší variantou. Monarchista nejsem, přesto by se dalo něco podobného tvrdit i o rozpadu Rakouska-Uherska. Jedno z témat naší debaty bylo i to, zda je možné oddělit autora (respektive občana) a jeho dílo. U mnoha tvůrců, myslím si, je to jediná možnost. Příkladů z literatury, hudby či z výtvarného umění najdeme bohužel nemálo.

Peter Handke patrně nečekal, jaké komplikace mu „jugoslávské angažmá“ přinese. Dá se předpokládat, že by Nobelovu cenu získal již o několik let dřív. Jeho chování a hněvivé reakce na veřejnosti, například při tiskových konferencích, dokazují, že z někdejšího rebela se poklidný na vavřínech usínající veterán nestal. I na oprávněné dotazy odpovídá často vztekle, případně doplní radu, kam si má tazatel otázku uschovat. Naproti tomu zcela oprávněně požaduje, aby si dotyční nejdříve pořádně přečetli, co napsal, a teprve pak se ptali. Na otázky mnohokrát odpovídá otázkou. Stejný princip je i přirozenou součástí jeho tvorby.

Martin Burian

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Nobelova cena bez jásotu

Vsuvka osobní

Rekapitulace

Otázky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu