Vít Havránek o básni Jakuba Řeháka

Básníci a vykladači XVIII

Jakub Řehák

V nepřístupném filmu

Kolonie při okrajích měst rozzáří zlatá pěna
Ve výherních automatech prší vajíčka zbavena skořápek
a lásky
Stolní hry počmárané nezvyklými touhami
Svlečená těla uložená do vyzývavých praček

Dřevěné bedny rozházené na písku
Vítr nás hladí jako neviditelná ruka
Ještě nám zbývá čas než odjedeme
Než otevřeme baterii lahví od vína

Kde leží svobodná země na okraji rosy a ranní trávy?
Rychlík kotví a čeká
Brzy nás odveze
Do zemí pozvolného šera

Přátelé co znamená vápno v uvadajících pohledech?
Co znamená peklo v prstech plných bílé zeleniny?
Ještě jsme ani neuměli mluvit a už jsme se smáli
Na herečku v níž rostla sláma

Budoucnost leží ukrytá v nepřístupném filmu
Hrdinka nás polaská rukou i ústy
Skloněná pod námi jako obyvatelka
Ze které máme strach

***

Práce, kterou dělám, se odehrává na teritoriu, kde se v dočasných synapsích propojují umělecké obrazy, myšlenky humanitních věd a lidské emoce. Je uspokojující, protože každý výkon nabízí předpoklad totální mobilizace nástrojů.

Postřeh první: k četbě této básně nelze použít vizuální představivost. Jak si představit zlatou pěnu na kolonii při okrajích měst, stolní hru počmáranou nezvyklými touhami, svlečené tělo a vyzývavou pračku? Lze vidět dřevěné bedny rozházené na písku. Ale velké bedny, nebo malé bedny, všechny stejné, staré či nové? Tmavé či světlé od obrazů? Nebo zboží? Na písku pláže, pískovny, pískoviště, dolu, v prohlubni nebo pyramidální hromadě? Nejasné vodítko; pro představivost člověka zvyklého na to, že na počátku stojí obraz, je to celé matoucí situace.

Postřeh následující: musí to být báseň, v níž slova za sebou nemají žádné obrazy. Slova mají zvuk, mají významy ustanovené zvykem, opakováním, které tu jsou předmětem odchylování, subjektivního pohrávání si, jež není zlomyslné, systematické, spíš svobodné, a tedy svévolné. Kolem nás se rozprostírá poušť sémantiky.

Vápno přítomné v uvadajícím pohledu. To je ten důvod. Hustá vápenná kaše nahoře, ze které dole odkapává mléčná kapalina. Pohled neexistuje, jen oko a tvář. Natož uvadající pohled. To je ten důvod, proč se nedá z poezie dělat fotografie ani film. Je tu uzavřena ve světě slov, která obrací naruby, stvořena k tomuto účelu. Médium, které vystřeluje posly bez zpráv.

Vít Havránek

Jakub Řehák (1978) je autor tří básnických sbírek, nositel ceny Magnesia Litera. Jako recenzent spolupracuje s časopisy Tvar, A2 nebo Souvislosti. Publikoval také v Listech, v čísle 5/2009 se představil v tehdejší rubrice Básníci a jejich místa. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům pro něj důležitých básníků. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije.

Vít Havránek (1971) je kurátor, teoretik, organizátor, editor. Žije v Praze. Pracoval ve Sbírce moderního a současného umění Národní Galerie v Praze (1996–1998), v Galerii hlavního města Prahy (1998–2002). Od roku 2002 ředitel iniciativy pro současné umění tranzit.cz. Přednáší současné umění na VŠUP.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Vít Havránek o básni Jakuba Řeháka

Básníci a vykladači XVIII

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu