Jan Novotný

Země naděje?

Stát Bosna a Hercegovina mě překvapil už při prohlížení mapy. Jeho území je dnes pokryto Federací Bosny a Hercegoviny obývanou převážně muslimskými Bosňáky a katolickými Chorvaty, a Republikou srpskou (sic!), kde převažují pravoslavní Srbové. Mezinárodní arbitráž rozhodla, že oblast Brčko, jež vypadá na mapě jako sponka mezi dvěma křídly Republiky a dvěma křídly Federace, bude spadat pod správu celého státu. Federace má kromě křídel další oddělenou oblast, takže území státu je „šestičetné“. Bizarnosti mapy odpovídají politické detaily: stát řídí tříčlenné prezidium – Bosňák, Chorvat a Srb –, jehož předseda se střídá po osmi měsících. Na základě mírových dohod z Daytonu výraznou roli v politickém systému země hraje Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu, jehož volí mezinárodní Rada pro implantaci míru. Tuto funkci po dva roky velmi úspěšně zastával slovenský diplomat Lajčák. Už pouhá existence úřadu Vysokého představitele napovídá, že válka, která si vyžádala na 100 000 životů, není dosud zcela uzavřenou minulostí. V Sarajevu ji připomínají zejména muzeum genocidy a tzv. tunel spásy. Během obléhání města trvajícího 1429 dnů (déle než blokáda Leningradu) obyvatelé tajně prokopali pod letištěm tunel, aby umožnili zásobování města. Údajně tak pronesli na 20 milionů tun potravy a „červí dírou“ se protáhlo na milion osob. U vstupu do tunelu je muzeum, kde běží filmové záběry hořícího Sarajeva, v němž byla za války zničena čtvrtina budov. Dírky po kulkách v omítce jsou na některých budovách ponechány jako varování, stejně jako barevně označené trhliny po granátech v dlažbě – sarajevské růže.

Město si prohlížíme z hory Trebević. Leží v hlubokém říčním údolí a táhne se jím jako jitrnice. Upoutají nás útvary rozeseté po celém městě a na první pohled připomínající tovární komíny – jsou to však věže minaretů. Pod námi jsou i katolické a pravoslavné kostely a synagoga. Město, v němž Principovy výstřely uvedly Velkou válku, má stále potenciál stát se městem míru. Paradoxně občanská válka skončila tím, že novému státu zůstal k řešení mezietnický problém celé bývalé Jugoslávie.

Pokud se dá po krátkém pobytu a letmých kontaktech s lidmi soudit, obyvatelé Bosny nepatřili k šiřitelům nacionálních ani náboženských vášní. Gavrilo Princip mezi ně přišel ze Srbska. S uznáním vzpomínají na to, že infrastruktura města byla vybudována za vlády habsburské monarchie. Ze všech kopců viditelná radnice je dílo českého architekta Karla Paříka. Uznání patří dosud i Titovi, protože pečoval o hospodářské zvelebení Bosny a dokázal svou autoritou udržet blahodárný mír.

Divem přírody, který by neměl návštěvník Sarajeva opominout, je Vrelo Bosne. Krasová řeka Bosna přichází na svět jako dospělá. Vyvěrá mohutnými prameny na úpatí hory v nádherném přírodním parku, rozlévá se do ramen a po jejich spojení utváří proud, který se průtokem vyrovná Moravě v Olomouci. Mnohem delší řeky, jež mladičká Bosna potkává, se musejí smířit s tím, že soutokem ztratí jméno. Není to jediné velkolepé vrelo v Bosně. Ještě mohutnější řeka Buna vytéká zpod nebetyčné skalní stěny, kde je k ní přilepen starobylý dervišský klášter, a zahajuje svou pouť hřmícím vodopádem. Na rozdíl od Bosny brzy potkává svou přemožitelku, zelenou Neretvu. Z autobusu zahlédneme slavný zřícený most na Neretvě, známý z filmu. K večeru procházíme po neméně slavném mostě v Mostaru. Za války byl poničen nejen pro svůj strategický význam, ale patrně i jako nežádoucí „muslimská památka“. Před patnácti lety byl pietně, z místního kamene, obnoven tureckou stavební firmou. Kéž z mostu, který byl kdysi postaven, aby spojil křesťanskou a muslimskou část města, mohou odvážní mladíci předvádět „skoky dospělosti“ ještě stovky let.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Země naděje?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu