Pavel P. Kopecký

Bolívie: svoboda, nebo civilizační obrat?

V loňském testu obecných studijních předpokladů Masarykovy univerzity lze číst otázku, jestli „Fidel Castro, Evo Morales a Hugo Chávez jsou nebo byli prezidenti zemí Karibiku nebo Jižní Ameriky“. Nově je dotaz nepřesný, u všech tří už platí pouze „byli“. Minulý čas. Dva ze zmíněných státníků, Castro a Chávez, stanuli na pravdě boží a před soudem dějin. Morales zmizel v mexické emigraci, která mu prý, alespoň tak to říká médiím, zachránila život.

Jeho odstavení od moci znamená důležitý obrat, jenž v něčem evokuje Bolsonarovo vítězství v sousední Brazílii, ale též úspěch Trumpův. Jde o jakousi „vzpouru bílého muže“, pokus o určitý konzervativní obrat, návrat ke starým poměrům. Odklon od zásadních reforem a tendencí, jež stále více narušují někdy až staleté veřejné pořádky.

V samotné Bolívii některé kruhy těžce snášely, když do čela státu pronikl první demokraticky zvolený politik indiánského původu. Nota bene z horského prostředí chudých chovatelů lam. Nemohl mu u nich nijak posloužit ani fakt, že prosazoval znárodňování domácích surovinových zdrojů, z nichž byly financovány projekty k úspěšnému potlačení chudoby (její index se snížil o 25 %) či předtím nemalé negramotnosti. Spolu s legalizací pěstitelů koky i ústavním přiznáním práv desítkám domorodých kmenů to byl jasný signál, že s dosud ostrakizovanými domorodci – včetně žen – Morales seriózně počítá. Stejně jako s ochranou jejich přirozeného prostředí. S několikanásobnou revolucí.

Inkriminovaný subkontinent obecně zažívá zvláště v posledních desetiletích překotný vývoj. Složité předivo událostí bylo a je do značné míry akcelerováno třeba tím, že již delší dobu nelze jednoznačně hovořit o „zadním dvorku USA“. Západ vyklidil mnohé tamější pozice. Na jeho úkor se od 90. let prosazuje – kdo jiný, než především stále sebevědomější Čínská lidová republika. Po světě nepřestajně hledající suroviny, odbytiště nebo vhodná místa k vybudování základen. K tomu se zpočátku (také například v Africe) opatrně prodírala prostřednictvím licoměrné agitace o „jedné krvi“ Číňanů a místních. Jelikož měli zakusit obdobný kolonialistický útlak Evropanů. Dnes ale, vydatně posílena, jedná už nezřídka „tradičně“, v duchu určitých kolonialisticko-rasistických manýrů.

Tyhle i další pozoruhodné proměny Latinské Ameriky ovšem automaticky neznamenají, že by přicházel rychlý všeobecný pokrok nebo že by přestaly existovat některé příslovečné regionální atributy. V první řadě sklony ke společenskopolitické a ekonomické nestabilitě. Leckdy provázané s obrovskou korupcí (kvůli ní dlel ještě před pár dny za mřížemi brazilský exprezident Lula da Silva), s nezdravou personalizací politiky, případně (krvavým) autokratickým vládnutím. To se v historii nevyhnulo snad žádné místní zemi, což znalci poměrů postihují mimo jiné přenesením tradic z formování španělské státnosti. Zajímavá je přitom také skutečnost, že některá jihoamerická zřízení přijímala s otevřenou náručí nacistické válečné zločince, aby se v nich usadili a investovali své židovské zlato a bohaté zkušenosti.

Mimořádně nechvalně proslulou se zejména stala s pomocí CIA nastolená vláda vojenské junty generála Pinocheta v Chile, kde právě nyní hoří barikády a probíhají obrovské demonstrace; motivované rovněž voláním po změně ústavy z epochy vražedné diktatury.

Augusto Pinochet (1915–2006), prapůvodní pověstí levicový (!) důstojník, jehož otevřeně obdivovali i nejmenovaní budovatelé polistopadové české demokracie, vydržel po násilné smrti předchůdce Salvadora Allendeho (1908–1973) u moci až do devadesátých let. Díky podpoře „starých přátel“ nebyl nikdy za své zločiny ani souzen. Pod soudobými ochrannými křídly mocných spojenců, aniž bych chtěl obě postavy bezprostředně srovnávat, se zase drží venezuelský prezident Nicolás Maduro. Pevně opřený o loajální armádu i další silové složky.

O poznání těžší to má, jak shora zmíněno, jeho bývalý (?) bolívijský kolega Evo Morales, jemuž se hrubě nevyvedl už samotný začátek čtvrtého volební období, spojeného, nutno přiznat, se zjevně protidemokratickými praktikami. Krom bezprostředně předcházejícího skrutinia jde hlavně o všelidové hlasování z února 2016, z něhož vzešlo rozhodnutí, že stávající „první občan“ nesmí post znovu obhajovat. Nehodící se rozhodnutí lidu se obešlo za pomoci pochybných právních kliček, což o tři roky později podtrhlo vážné podezření na neférové sčítání hlasů.

Především armáda (ale nakonec i odbory) donutila Moralese k rezignaci, načež – nikoliv bez obtíží – ulétl za hranice. Vedle něj odstoupili z funkcí též další významní moralesovci. Jedni tuto dramatickou situaci popisují jako obnovu, neřkuli uzdravení demokracie, on sám se svými četnými stoupenci hovoří o ozbrojeném převratu. Přičemž se zdá, že jeho pohled na věc, navzdory všem zmíněným okolnostem, je patrně bližší pravdě.

V exilu, kde Moralese přivítal sám mexický prezident, se tento svržený milovník koky, kopané a znárodňování spoléhá na podporu spřízněných režimů. Přičemž přinejmenším navenek nechce ani slyšet, že by nebyl legitimní hlavou státu. Dle říjnových voleb, jež bezmála „dostal“ k šedesátým narozeninám, až do roku 2025.

***

Co se stane dál? Je to čímsi podobné poměrům Blízkého východu, klid leží ve hvězdách. Stát pojmenovaný dle věhlasného (a diktátorsky smýšlejícího) povstalce Simóna Bolívara, mimochodem idolu zemřelého generála Huga Chavéze, vznikl z revolucí. Nejrůznější revoluce, převraty a společenský neklid obecně procházejí prakticky celou jeho existencí. Například jen několik málo let před nástupem socialistického selfmademana Moralese do čela Bolívie (r. 2006) zasáhla její armáda zcela bezohledně vůči protivládním demonstracím. Střelba ostrou municí do protestujících tehdy způsobila těžké ztráty na životech. Což spolu s dalšími zážitky (rasově) šikanovaného aktivisty z bídného prostředí patrně způsobilo, že první domorodý předák státu neměl k pravidelným ozbrojeným složkám zdaleka tak blízký vztah jako někteří jeho ideologičtí souputníci.

Osudově se mu to vymstilo právě v reakci na zmanipulovaný výsledek prezidentského klání, po němž se zvedla vlna odporu. Mnozí stoupenci dosavadních poměrů, nezřídka chudí Indiáni, jejichž životní úroveň se díky rozsáhlým sociálním programům pozvedla, však samozřejmě zpochybňují nově rozdané karty. Organizují protesty, k jejichž potlačování byla zastupující prezidentkou Jeanine Aňezovou zmocněna – ano, armáda. Nejspíše „v souladu“ s tím, co zastupující hlava země úvodem mandátu prohlásila: „Bible se vrací do vládního paláce.“

K zasahujícím vojákům se připojují nejrůznější pravicově radikální bojůvky. Přibývá mrtvých a nápadné je na slíbené cestě k brzkým předčasným volbám i to, že místo aby stávající představitelé Bolívie konfliktní atmosféru spíše tlumili a zklidňovali, nastolují opačný kurs. Zavedli opatření, jež mohou vypadat až jako restaurace předmoralesovských poměrů. Tedy dost možná jako nejtěžší cesta k obnovení smíru a svobody.

Poslední zprávy sice nakonec hovoří o snaze protivných stran dojednat předčasné volby, nicméně jedno je jisté – Morales v nich kandidovat nesmí a jeho (dnes tak široce oblíbené) obvinění z terorismu staženo nebude. Kostky jsou vrženy.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Bolívie: svoboda, nebo civilizační obrat?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu