Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Michał Syska: Jak poskládat levicový elektorát?

Michał Syska

Jak poskládat levicový elektorát?

Univerzální výzva a polské příklady

Levice se vrátila do polského parlamentu po čtyřletém vyhnanství nejen v proměněné sestavě, ale také s novým elektorátem. Díky umírněnému a obecnému volebnímu sdělení se pod společnou střechu vešly elektoráty všech tří formací, které vytvořily společný volební výbor. Našli se pod ní tzv. postkomunističtí voliči, jejichž vazba k Svazu demokratické levice (SLD) je daná vztahem k minulosti. Připojili se k nim zastánci feministických, antiklerikálních a LGBT postulátů sympatizující se stranou Jaro i levicoví intelektuálové ztotožňující se se stranou Spolu. Levice získala mnoho příznivců v největších městech, ve kterých SLD coby historická strana polské levice od roku 1989 vždy dosahovala jen na výsledky pod celostátním průměrem. Významnou část elektorátu levice tvořili lidé, kteří před čtyřmi lety podpořili [neoliberální strany – pozn. red.] Moderní a Občanskou platformu.

Voliči levicového bloku z posledních voleb se významně odlišují od klasického elektorátu historických sociálně demokratických stran, jejichž bastionem byla centra pracovníků v průmyslu. Jen kolem 7 procent dělníků uvěřilo tercetu Czarzasty – Biedroń – Zandberg [trojici předsedů výše zmíněných levicových stran – pozn. red.], zatímco Právu a spravedlnosti (PiS) dalo své hlasy bezmála 60 procent této části společnosti. Levice naopak získala nadprůměrnou podporu mezi řediteli a specialisty (téměř 16 procent) a celkem vysokou mezi podnikateli (kolem 12 procent). Vezmeme-li v úvahu vzdělání hlasujících, pak platí, že čím bylo vyšší, tím vyšší byla podpora levice.

Dnes je to Právo a spravedlnost, kdo se v očích hůře situovaných obyvatel středních a menších měst zdá být garantem zlepšení jejich materiální situace a životní stabilizace. Je tedy elektorát polské levice jakousi zvláštností? Ne. Ukazují se na něm problémy, se kterými se potýká levice v celé Evropě.

Pravicový populismus láká levicové voliče

Jean-Marie Le Pen vstupoval do politiky v padesátých letech minulého století v protidaňovém hnutí francouzského knihkupce Pierra Poujada (Listy 5/2003). V roce 1972 založená Národní fronta propojila jeho požadavky s odporem k dekolonizaci a silnou antikomunistickou rétorikou. Svobodná strana Rakouska vznikala na základech nacionalismu a neoliberalismu. Švýcarská Lidová strana, dánská Lidová strana nebo norská Pokroková strana byly ve svých počátcích hnutími odporu proti daním z příjmů.

Západoevropské pravicově-populistické strany byly formacemi střední třídy, drobné buržoazie, malého byznysu, úředníků a zemědělců. Největší podporu získávaly na venkově, v méně industrializovaných regionech, v menších a středních městech. Agenda útočící na základy sociálního státu neumožňovala překročit hranici několikaprocentní voličské podpory.

Vše se změnilo v posledních dvou desetiletích, když se populisté postavili proti imigraci a globalizaci. V té stejné době si sociálně demokratické strany osvojily pod heslem Nové třetí cesty tržní dogmata a smířily se s logikou neoliberální globalizace. Deindustrializací poškození dělníci v západoevropských regionech – tvořících do té doby bastion sociálních demokratů nebo komunistů – začali podporovat populisty, kteří se z libertariánských krotitelů vysokých daní a rozrůstající se sociální politiky změnili – přinejmenším deklaratorně – na ochránce sociálního státu.

V roce 1986 jen 10 procent voličů rakouské Svobodné strany tvořili dělníci, o třináct let později už jich byla polovina. Strana pokroku získává největší podíl hlasů nekvalifikovaných dělníků ze všech politických stran v Norsku.

V roce 1995 tvořili bývalí voliči Françoise Mitteranda jednu třetinu voličů Le Pena v prezidentských volbách (ti voliči si vysloužili i vlastní pojmenování: gaucho-lepénisme nebo ouvriéro-lepénisme). Tuto změnu politických preferencí popsal na příkladu vlastní rodiny sociolog a filozof Didier Eribon. V knize nazvané Návrat do Remeše (Listy 1/2019) ukazuje, že o hlasování na levici (v tomto případě na kdysi živou Komunistickou stranu Francie) rozhodovala třídní identita dělníků. Když společně s globalizací, deindustrializací a programovým úpadkem levicových uskupení začala slábnout, na hřiště vstoupila krajní pravice s vlastní, nacionalistickou identitní nabídkou.

Paul Mason, britský novinář a autor knížky Postcapitalism. A Guide for Our Future také upozorňuje na otázku identity v kontextu přesunu dělnických hlasů ke krajní pravici. Píše:

„Ve Velké Británii neoliberalismus naprosto rozbil sebeorganizaci lidí práce, rozbil společenství, zpřetrhal vazby mezi lidmi. Zůstalo jim náboženství, etnická příslušnost a zbytky maloměšťácké identity. Na tomto základě vyrostl brexit a xenofobní, rasistická a nacionalistická strana UKIP.“

Nové dělící linie

Proměny politických stran a přesuny voličstva, které jsme zde popsali, jsou zjednodušením proměny základních socio-politických dělení v zemích Západu. Soupeření pravice versus levice, soustředěné kolem otázky rozdělení bohatství a role státu v hospodářství, je vytlačováno kulturním dělením na kosmopolitní, změnám otevřené a individualistické liberály žijící ve velkých městech a komunitaristy očekávající státní protekcionismus.

David Goodhart ve slavné kníže The Road to Somewhere. The New Tribes Shaping British Politics píše o rozdělení na Anywheres a Somewheres. Ti první vyrazili z rodných míst na dobré univerzity, a když získali vzdělání, dělají profesionální kariéry v Londýně nebo za hranicemi. Jsou liberálně orientovaní, otevření a dobře postavení. Autonomii a seberealizaci stavějí nad společenství a tradici. Hlasují pro labouristy, liberály nebo zelené. Naopak Somewheres se nevykazují vyšším vzděláním, žijí v menších městech, mají za důležité rodinné hodnoty, stabilitu, bezpečnost a přináležitost ke společenství. Hlasují pro konzervativce anebo protievropský UKIP (část z nich jsou bývalí voliči Strany práce). A cítí, že liberální a kosmopolitní hodnoty jim jsou vnucovány vládními, hospodářskými, kulturními a mediálními elitami, v nichž jsou Anywheres přereprezentováni.

Lídr labouristů Jeremy Corbyn zkouší postavit most mezi oběma těmito skupinami. Díky výrazně levicové agendě v sociálních a hospodářských otázkách se mu podařilo v parlamentních volbách v roce 2017 získat hlasy mladých voličů ze skupiny Anywheres a znovuzískat mnoho hlasů voličů z dělnické třídy (Somewheres), kteří dříve hlasovali na UKIP. Ani tak ale modré límečky nejsou tak významnou skupinou mezi voliči Strany práce, jako tomu bylo ještě v 90. letech minulého století.

Problematickou otázkou pro sociálně demokratické strany v západní Evropě je migrace. Část jejich voličské základny se obává mzdového dumpingu v souvislosti s příchodem zahraniční levné pracovní síly. Nadto jedním ze zdrojů legitimity sociálních států byl pocit sounáležitosti opřený na společných hodnotách, díky čemuž bylo snazší očekávat solidární přístup. To, že nedošlo k úspěšné integraci imigrantů v západních společnostech, vede k tomu, že je obtížnější akceptovat podporu lidem nesdílejícím společné hodnoty.

Příkladem reakce na tento jev je strategie dánské sociální demokracie, jejíž mladá lídryně Mette Frederiksenová v letošní volební kampani představila restriktivní imigrační program. Umožnilo jí to získat početnou skupinu voličů, kteří v posledních volbách přenesli své sympatie na populisty z dánské Lidové strany. Na druhou stranu ale sociální demokraté ztratili část voličů ve prospěch k migraci otevřenějších menších levicových uskupení.

Restriktivnější přístup k imigraci měl být i základem nové levicové strany za našimi západními hranicemi. Skupina aktivistů a intelektuálů pod vedením Sáry Wagenknechtové, lídryně strany Levice vzniklé z postkomunistické PDS a odpadlíků ze Sociálně demokratické strany Německa, zkoušela v loňském roce založit novou formaci nazvanou Aufstehen (Listy 5/2018). Jejím cílem mělo být odebrání voličů krajně pravicové Alternativě pro Německo, která se z neoliberálního hnutí proti euru proměnila v antiimigrační stranu lovící také hlasy dělníků. U proklamace ale zůstalo.

Jazyk polské levice

Při všech rozdílech mezi polskými a evropskými politickými reáliemi (imigrace například v Polsku není ústředním tématem veřejné debaty) je podstata výše popsaného společenského dělení v Polsku podobná, přičemž demarkační linie probíhá mezi Právem a spravedlností a liberálními a levicovými stranami. Je šance ji překročit? Může se dnes levice úspěšné utkávat se stranou Jarosława Kaczyńského o voliče s nižším vzděláním a nižším postavením?

Řada zastánců souhlasné odpovědi radí, aby levice ve své agendě pomlčela o právech žen, sexuálních menšin nebo oddělení církve od státu. To by mělo usnadnit přístup ke zmíněným voličským skupinám, které se údajně vyznačují společenským konzervativismem a náboženským tradicionalismem. Problém levice ale nespočívá ve výběru bodů programu, ale především ve způsobu jejich komunikace.

Goodhart dokládá, že britští Somewheres (zvláště mladší) akceptují požadavky rovnosti, ale současně jsou sžiti s rodinnými hodnotami a nelibě nesou náhlé změny ve strukturovaném světě. Podobné platí v Polsku o dlouhé tradici takzvaného lidového antiklerikalismu, když voliči z pracující třídy nejenže neodmítají práva žen anebo osob stejného pohlaví, ale část (mladší) žije v neformálních svazcích. V té skupině je také silně zakořeněna etika péče. Svou nechutí k náhlým změnám způsobu života se podobají Somewheres.

Když ale tito voliči slyší hlasy části feministek, že „potrat je ok! (heslo z triček nošených celebritami) a jde jednoduše o lékařský zákrok podobný vytržení zubu, tak se uzavírají před jakoukoli levicovou argumentací, pokud jde o právo na plánované rodičovství, protože si ji zařadí tak, že je v rozporu s jejich morálním systémem. Zůstanou naopak otevření na pravicové proti-vyprávění o „ideologii genderu“ údajně ohrožující rodinné hodnoty. Levice se musí vyvarovat rétoriky, kterou používají jí blízká aktivistická prostředí, a formulovat sdělení o přerušení těhotenství v souladu s otázkou péče o zdraví a bezpečí našich sester, dcer a vnuček. Byla by úspěšnější v přesvědčování, kdyby se odvolávala na hodnoty lidové vrstvy (starost o rodinu).

Podobně je to s právy sexuálních menšin. PiS svým voličům podsouvá vyprávění o „ideologii LGBT“ ohrožující údajně jejich dosavadní styl života, a pochody hrdosti představuje jako manifestace, kterými si tato ideologie přivlastňuje další oblasti veřejného života. V takovéto symbolické kulturní válce má levice velmi omezené možnosti rozšiřovat svou společenskou podporu. Musí tedy mluvit o zrovnoprávnění osob LGBT jazykem rodinných hodnot, a ukázat, že civilní svazek jednopohlavních párů je ve skutečnost úplným naplněním těchto hodnot. Ve veřejné debatě může levice svůj návrh zákona o registrovaném partnerství představit jako Pakt pro rodinu. V otázce práv žen i osob LGBT jde o to, aby si voliči z lidových vrstev mohli uvědomit shodu mezi postuláty levice a vlastními morálními hodnotami. Jinak budou s levicovou agendou pracovat jako s pokusem elity vnutit jim cizí kulturu.

I nejaktuálnější dnešní otázka, tedy klimatické změny, vyžaduje účinnou komunikační strategii pokrokových prostředí. V otázce klimatické politiky pravicoví populisté, včetně PiS, utvářejí svůj obraz ochránců státních hospodářských zájmů, zájmů „obyčejných lidí“ a národní suverenity. Otázka ochrany přírody může tedy být dalším prvkem posilujícím výše popsané dělení na liberální a kosmopolitní modernizátory a ty, kdo v globalizaci prohrávají.

Levice proto ve svém vyprávění musí zdůrazňovat, že základem klimatické politiky je spravedlivá energetická transformace spojující technologické a hospodářské změny se zásadou inkluze a společenské spravedlnosti. V tomto vyprávění musejí být negativními hrdiny byznysové lobby, které blokují potřebné reformy, a ne pracující (například horníci) energeticky náročných a znečišťujících hospodářských odvětví. Ve stručnosti: Odpovědná levice neříká „zavřeme doly“; odpovědná levice říká „vytvoříme dobře placená a bezpečná pracovní místa v nových, zelených hospodářských odvětvích přinášejících blahobyt všem“.

Levicové společenství

Mark Lilla ve slavném eseji The Once and Future Liberal: After Identity Politics ukazuje, že americká levice v minulosti (Rooseveltův New Deal) byla s to vyhrávat volby, držet stabilní většinu, budovat instituce a měnit společnost, protože svůj voličský apel směřovala širokému společenství, odvolávala se v něm k pocitu občanských vazeb a politického národa. Zdroj slabosti Demokratické strany v posledních desetiletích profesor Kolumbijské univerzity vidí v tom, že se stala slepencem hnutí ve prospěch různých konkrétních skupin (etnických a sexuálních menšin, žen atd.). Otázky identity nahradily velkou vizi budoucnosti, ve které by naději na lepší život viděla většina společnosti.

Politika identity je výrazem, ale není přesvědčováním: nepřesvědčuje nové příznivce a nedovoluje vyhrávat volby. Lilla, s odkazem na případ brutality americké policie vůči Afroameričanům, píše, že není a nikdy nebude černošským řidičem, takže potřebuje „nějaký klíč, aby se s ním mohl identifikovat“, aby se ho zkušenosti takového řidiče mohly jakkoli dotknout. Klíč vidí v ideji občanství, která je v americké tradici zakořeněná. A dodává, že čím více budou zvýrazňovány identitní rozdíly mezi ním a pomyslným řidičem, tím méně je pravděpodobné, že špatné chování k Afroameričanovi vyvolá rozhořčení u bílého učitele. Chybějící pocit osudového společenství vede k rozbití elektorátů, volebním prohrám a v důsledku k dalšímu rasistickému chování bezpečnostních sborů. Politika identit – kromě svědectví – nepřináší žádnou skutečnou změnu.

V Polsku, kde je pokušení provádět politiku identit mezi pokrokovými silami velké, by takovým klíčem – analogickým k americké ideji občanství – mohlo být redefinování pojetí národa, který je z historických důvodů centrálním pojmem společensko-politického slovníku, levicí. Narace opřená o spojení národa s pokrokovými hodnotami (otevřeností, tolerancí, solidaritou a společenskou spravedlností) by mohla být můstkem spojujícím různé voličské skupiny. Nadto by byla zakořeněná v reálných historických zkušenostech (Tadeusz Košciuszko, levicové tradice boje za nezávislost, revoluce 1905, socialisté Stefan Okrzeja i Józef Mirecki-Montwiłł, volební právo žen a národnostních menšin v roce 1919, Maria Kelles-Krauzová jako první žena na čele městské rady atd.). Důležité přitom je, že takovéto vyprávění by umožnilo velké části společnosti cítit hrdost na minulost své země, což je dnes jedním z hlavních zdrojů atraktivity pravicové historické politiky.

Před volbami agentura Kantar provedla pro deník Gazeta Wyborcza průzkum, ze kterého vyplynulo, že lidé počítající s tím, že volba dané strany povede ke zlepšení jejich vlastní materiální situace a materiální situace jejich rodiny, měli největší podíl ve voličské základně PiS (38 procent) a nejméně početnou skupinou byli mezi voliči levice (12 procent). Výzvou pro pokrokové lídry na nejbližší čtyři roky je obrátit tento trend a budovat širokou podporu pro prospolečenskou agendu. Zda v parlamentní (a mimoparlamentní) reprezentaci levicových prostředí jsou politici schopní komunikovat politický program jako prospívající většině společnosti, vzdálení tomu, aby připravovali ideologické testy možným voličům levice? Máme čtyři roky, abychom se o tom přesvědčili.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Michał Syska (1980) je ředitelem Centra společenských věd Ferdinanda Lassalla ve Vratislavi, autorem knižního politického eseje Antidotum (Listy 3/2019).