László Andor

Bída antipopulismu

Noc před tím, než Ágnes Hellerová přišla o život na jezeře Balaton, odvysílalo Klubrádió s devadesátiletou maďarskou filozofkou zuřivý rozhovor. Hellerové se kromě mnohých dalších otázek ptali na evropské populisty. Trvala na tom, že taková otázka je sama o sobě špatná, protože takovým politikům by se nemělo říkat populisté, ale etnonacionalisté.

Jen pár dní předtím se Paul Krugman rozhodl vyzvat k objasnění politické situace v USA po strašlivém incidentu, kdy Donald Trump a jeho publikum požadovali, aby se čtyři kongresmanky, představitelky etnických menšin, vrátily do svých domovských zemí. Podle Krugmana „by toto měl být okamžik pravdy pro každého, kdo popisuje Trumpa jako populistu‘ nebo tvrdí, že jeho podpora je založena na ekonomické úzkosti‘. Není to populista, ale bílý supremacista. Jeho podpora nespočívá v ekonomické úzkosti, ale v rasismu.“

Cas Mudde, přední odborník na populismus, v ten samý týden tweetoval: „V době, kdy tři z pěti největších demokracií mají krajně pravicové politické vůdce a levicový populismus se stal v téměř celém světě irelevantním, je nejvyšší čas být konkrétnější a přesnější v naší terminologii. Trump není primárně populista, ale nativista/rasista.“ Mudde tvrdí, že na slovech záleží, a proto si musíme být vědomi užívaného slovníku.

Konceptuální bída: nahrazování a zneužívání

Nevhodné používání slov „populistický“ a „populismus“ se nestalo problémem zničehonic v roce 2019. A odborníci, kteří zkoumají většinu, ne-li všechny politické procesy naší doby optikou populismu, nás nepřivedli ani k lepšímu porozumění problémům ani k účinným anti-populistickým strategiím. Tento neúspěch napovídá, že se do jedné ohrádky dostalo příliš mnoho věcí a hranice skupiny, které se říká populistická, jsou často nahodilé.

Diskurs o populismu zůstává na povrchu a zaměřuje se na styl, náhled a vzhled. To vede nejen k nadužívání konceptu, ale také k setření rozdílů mezi různými politickými charakteristikami, jakými je např. krajní pravice a radikální levice – které jsou jinak úhlavními nepřáteli.

Chudnout slovní zásoba začíná ve chvíli, kdy zapomínáme na pojmy jako „demagog“ nebo „demagogie“. Politik, který usiluje o podporu tím, že osloví touhy a předsudky obyčejných lidí, než aby použil racionální argumenty, je demagog. Ale v současném diskursu se místo toho velmi často použije slovo populista.

„Populismus“ se šíří částečně proto, že někteří nenašli správné slovo, ale také proto, že někteří další úmyslně vybrali eufemistický výraz, který otupil hrany debaty, aby se vyhnuli popuzujícím závěrům. Tento opatrný přístup také vede k nadužívání „populismu“. Kvůli tomu nemluvíme dost o nacionalismu, autoritářství, (post- a neo-) fašismu a krajní pravici.

Bída začíná u slovní zásoby a vede až k obtížím s reakcemi na populismus. Pokud je populismus nebezpečný, museli bychom se proti němu postavit. Ale pokud ho definujeme jako antielitismus (bez dalšího objasnění role sociálních struktur), proč by měl být nebezpečnější než samotné elitářství? Otázka tedy zní, zda lze celou tuto dichotomii odmítnout. Abychom to zjistili, potřebujeme nejprve šířeji prozkoumat samotný koncept a jeho kontext.

Chybějící předměty: historie a ekonomie

Nadužívání „populismu“ dnes také znamená zneužívání pojmu, který je spojen se specifickou tendencí v politických dějinách. Populistické hnutí v USA v 19. století bylo politicky orientovanou koalicí agrárních reformátorů na středozápadě a jihu, která obhajovala širokou škálu ekonomických a politických právních předpisů s kulturně konzervativním, ale sociálně-ekonomicky progresivním pohledem.

Dalším důležitým případem „populistické“ politické tendence byla peronistická Argentina, která se inspirovala Mussoliniho Itálií. Ačkoliv Juan Peron nevybudoval fašistický stát, tento vliv je nepopiratelný. Předperonistická Argentina však byla zasažena velkou hospodářskou krizí a tehdejší konzervativní vláda chránila bohatství bohatých, ale nedělala nic, aby zmírnila utrpení chudých lidí. Vytrhávání věcí z kontextu otevírá možnosti používat populismus jako eufemismus pro fašismus nebo k popisu jeho měkké (ještě nenásilné) formy.

Právě zanedbávání takových historických kořenů umožnuje, aby se dnes populismus stal frází označující všechny typy extremistického nebezpečí. Například Jan-Werner Müller tvrdí, že jádrem populismu je odmítnutí pluralismu. Populisté budou vždy tvrdit, že jen a pouze oni zastupují lidi a jejich skutečné zájmy. Müller také navrhuje něco jako železný zákon populismu: že pokud mají populisté dostatek moci, nakonec vytvoří autoritářský stát. Je však zjevné, že ani původní populisté (američtí agrární reformátoři), ani někteří jejich současní zástupci (např. Hnutí pěti hvězd v Itálii) nemají ani anti-pluralistický, ani autoritářský program.

Na druhou stranu, všechny klasické příklady populismu i jeho současní představitelé nacházejí velmi důležité hnací síly v hospodářství: nerovnoměrný rozvoj, kapitalistické krize a deprese, které vedou k rostoucí nerovnosti. Odkrytí tohoto rozměru ať už na klasických nebo současných příkladech není snadné kvůli propasti mezi ekonomy a politickými komentátory. Dani Rodrik je jedním z těch, kteří vynakládají úsilí, aby tuto propast překonali, a upozorňují na množství literatury, která dokazuje kauzalitu mezi obchodními šoky (např. pronikáním čínských produktů) a vzestupem tzv. populistických tendencí v Evropě i Americe.

Pokud je ekonomika přinejmenším stejně důležitá jako kulturní otázky, musí se toto ponaučení odrážet i v antipopulistických strategiích. Jak říká Rodrik: „Ekonomická řešení nerovnosti a nejistoty jsou prvořadá.“ To rozhodně platí pro dnešní EU, kde hospodářské a sociální nerovnováhy, zejména v době krizí, vyvolávají nacionalistické nálady a vytvářejí nebo posilují politické síly, které jsou označovány jako populistické.

V našem evropském kontextu se nacionalismus jeví jako náhradní možnost proti neodmyslitelným nerovnováhám a politickým selháním integrace EU. Například šovinismus v sociální oblasti jako specifická forma ekonomického nacionalismu se stal významným faktorem zejména, i když nikoli výhradně, v bohatších zemích, kde se živí odporem proti volnému pohybu pracovních sil a evropským směrnicím, které zaručují stejná práva.

„Trump a brexit“

Současný populismus byl dlouhou dobu vnímán jako znepokojivý, nikoliv však rozhodující politický problém. K průlomu došlo v roce 2016, kdy se populismus zřetelně přesunul z okraje do středu, a tento šok dal vzniknout podvojnému konceptu „Trump a brexit“. Uživatelé tohoto vzorce jsou obvykle bezradní ohledně původu těchto zjevně deviantních tendencí. Je to jazyk centristů, kteří byli „dostiženi realitou“ a namísto toho, aby přemýšleli o mezích vlastního centrismu, se zatvrdí a zformulují ideologii mainstreamismu.

Centristé typu „Trump a brexit“ jsou obzvlášť zmateni fenoménem, kdy v podstatě pravicový politický projekt získává podporu mezi tradičně levicovými voliči. To však zdaleka není jev nový, a to ani v USA, ani ve Velké Británii. Fenomén voličů z pracující třídy přecházejících k republikánskému prezidentskému kandidátovi nebo ke konzervativcům bylo možné pozorovat v USA již v roce 1980 a ve Velké Británii v roce 1979. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová byli ve své době často charakterizováni jako populisté. V druhém případě to souviselo s pojmem „lidového kapitalismu“ (např. vytvořením dojmu, že rozšířením vlastnictví akcií a privatizací obecních domů lze odstranit rozdíl mezi těmi, kdo vlastní majetek a kdo pracují pro druhé).

Jelikož studiím populismu v Evropě i USA mají sklon dominovat liberálové, takto zastřešené diskuse často liberální nebo neoliberální populismus přehlížejí. Liberálové (nebo neoliberálové) si tak například stěžují na byrokracii a skrývají svou deregulační agendu za obecnou a skutečně populistickou kritiku byrokratů. Ronald Reagan byl mistrem právě takového deregulačního populismu, který byl prezentován jako osvobození, ale v podstatě výrazně zvyšoval sociální nerovnost.

Rovněž je třeba studovat příklady z USA a Velké Británie posledních čtyřiceti let, abychom pochopili, jak nutnost řešit ekonomické nerovnováhy (zejména schodky) a relativní ekonomický úpadek vytváří různé podoby nacionalismu, včetně hospodářského. „Znovu udělat Ameriku skvělou“ je v podstatě heslo nacionalistické, nikoliv populistické. Také oddělení Velké Británie od kontinentální Evropy a brexit byly zapříčiněny anglickým nacionalismem, nikoliv populismem. Na druhou stranu, je-li k tomu důvod, musíme se stát alarmisty. A v USA ti, kdo se opravdu chtějí chovat jako alarmisté, píší o fašismu a zdůrazňují, že návrat k temným kapitolám dějin není vůbec nic nemožného.

Past mainstreamismu

Konzervativní i progresivní modernizátoři na konci 20. století vytvořili vlastní verzi politických kříženců, jejichž cílem bylo zmenšit prostor pro alternativy. Progresivní centrismus se spoléhal na umění triangulace (vytváření nové levice z prvků staré levice a nové pravice), které nakonec dovedlo sociální demokraty ke ztrátě vlastního charakteru a někdy i páteře. Tím se vytvořil prostor pro různé další strany, aby je nahradily.

Centrismus může být taktikou různých politických tendencí, včetně sociální demokracie. Antipopulismus však proměňuje mainstreamismus v ideologii a podporuje ignoranci ekonomiky (především: příčin a důsledků nerovnosti) v oblasti teorie a nutnost nabídnout alternativy v praxi. Nebyli to současní populisté, ale Margaret Thatcherová na počátku 80. let 20. století, která se proslavila slovy „neexistuje žádná alternativa“.

Antipopulismus vytváří ostrou hranici mezi těmi, kdo jsou populisté, a těmi, kdo nejsou. V evropském kontextu vytváří dojem, jako by krajní pravice byla problémem, zatímco středopravice jím nebyla, a jako by neexistovala souvislost mezi krajně pravicovou politikou a středopravicovou politikou. To může také vést k falešnému závěru, že progresivisté mají se středopravicí a neoliberály společný zájem (nebo dokonce misi) na obraně nějakého druhu hlavního proudu, který nejčastěji pozorovatelé populismu dále nespecifikují.

Antipopulismus tak pomáhá proměňovat sociální demokraty v mainstreamisty (obránce statutu quo ex ante), než aby je povzbuzoval k tomu, aby vykonávali svou práci a nabízeli alternativu k neoliberalismu a pravému středu. Na praktické politické úrovni otevírá dveře makronismu (tj. víře, že se progresivisté mají integrovat do širokého, proevropského, ale v podstatě technokratického a elitářského Macronova tábora a že vynětí krajní pravice vyžaduje upuštění od sociálního programu).

Mainstreamismus proto vytvořil synonymum pro nálepku „populistický“, a to „iliberální“. Ta má přidanou hodnotu, protože spojuje problematické evropské případy s neevropskými nebo poloevropskými systémy, které jsou považovány za hybridní, což nejčastěji znamená autoritářský vnitřek s demokratickou fasádou. Na druhé straně někteří iliberálové, jako je Orbán, mohou tento koncept snadno obrátit a touto kvalifikací se pyšnit, protože liberalismus jako politická tendence je v Evropě v posledním století menšinovým proudem. Takže stát proti němu nutně nemusí být nic antidemokratického, ale jen jiná forma demokracie.

Jedno slovo nemůže říct všechno

I když „populismus“ není jako koncept vůbec irelevantní, jeho nadužívání se dnes jeví jako známka intelektuální lenosti. Pro důkladnou politickou analýzu potřebujeme širší slovník a specifické jevy musíme nazývat jejich pravými jmény. Nikdo zatím pořádně nevysvětlil, proč by se nacionalistické, autoritářské, krajně pravicové a neofašistické tendence neměly nazývat nacionalistickými, autoritářskými, krajně pravicovými nebo neofašistickými, ale místo toho populistickými.

V evropském kontextu musíme rozlišovat mezi těmi, kteří trvají na návratu k národnímu rámci (zejména mezi pravicí), a těmi, kteří dávají přednost hlubší a rychlejší integraci a solidaritě jako řešení (zejména mezi levicí). Na pravici musíme rozlišovat mezi euroskeptiky a eurofoby, a stejně tak je potřeba přiznat existenci protiunijního levicového nacionalismu.

Nacionalismus může nabírat na síle, což vždy zvyšuje riziko násilí a konfliktu. Vše dohromady označovat za „populistické“ nám však nepomůže pochopit závažnost hrozeb pro demokracii a lidská práva. Antipopulisté často chtějí být alarmističtí, ale používáním eufemismu namísto skutečných pojmů dosahují opačného účinku tím, že oddělují současné krajně pravicové tendence od jejich kořenů.

Zkoumat nejen styl, ale i podstatu vyžaduje věnovat pozornost historickému pozadí a ekonomickým základům. Méně morfologie a více politické ekonomie pomůže progresivistům lépe analyzovat nacionalistické a krajně pravicové tendence a vytvořit účinnější strategie proti pravicovému extremismu ve jménu lidskosti, rovnosti a solidarity.

Z anglického originálu publikovaného v magazínu www.ips-journal.eu přeložil Martin Babička.

László Andor (1966) je maďarský ekonom, v minulosti evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a začlenění, od roku 2019 generální tajemník Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS). Text vychází s podporou Masarykovy demokratické akademie (www.masarykovaakademie.cz).

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

László Andor

Bída antipopulismu

Konceptuální bída: nahrazování a zneužívání

Chybějící předměty: historie a ekonomie

„Trump a brexit“

Past mainstreamismu

Jedno slovo nemůže říct všechno

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu