Václav Jamek

Osudy soch aneb Popínavá třtina

Rákos (le roseau), v českém zvykovém podání třtina, se ve francouzské kultuře 17. století objevuje téměř současně u dvou významných autorů, kteří oba ho učinili příslovečným.

Představa rákosu jako ztělesněné slabosti je určitě velmi stará. Montaigne poznamenává o nějakých sedmdesát let dřív než oba naši mistři: pohyb člověka je krokem opilce, je vrávoravý, kolísavý jako v závrati, neupravený; je to komíhání rákosí, které vítr ohýbá náhodně a podle svého vrtochu. (Eseje, III, kap. 9 O marnosti.)

Oba autoři v době rozvíjejícího se klasicismu, vrstevníci Pascal a La Fontaine, nicméně shledávají v údělu člověka jako třtiny také jisté výhody, které mohou být zdrojem naděje. Pascal píše: Člověk je pouhá třtina, v celé přírodě nejslabší, ale je to třtina myslící. (Myšlenky, 347). Výhodou člověka je to, že ví o převaze, kterou nad ním všehomír má, kdežto všehomír neví nic. Metafyzickým trumfem člověka ve vztahu k přírodnímu vesmíru je vědomí.

La Fontaine se drží přírodních skutečností, nahlížených symbolicky. V jeho slavné bajce se dub posmívá třtině, že nic nevydrží, každý vánek ji ohne, kdežto dub stojí pevně i ve vichřici. Třtina počítá rovnou s tím nejhorším uragánem, a odpoví: Já ohnu se, však nezlomím. A život jí dá za pravdu.

Důvěrný vztah mezi Čechy a Poláky je zřejmě celý založen na oné bajce o dubu a třtině. Strategie přežití, kterou zvolili Poláci, je strategie dubu. Češi si vybrali třtinu, která se ohne, přečká, a když vichřice pomine, znovu se vzpřímí. To je také základní důvod, proč jsou si Češi a Poláci navzájem pro smích. Strategie jedněch vypadá v očích těch druhých pošetile fanfarónská (se šavlí v ruce proti raketám by se klidně nechali vyhubit), strategie těch druhých přízemně bázlivá; však se jí také říká Rodná Hrouda. A zkuste ubít nepřítele hroudou.

Dlouhým soužitím s Čechy, k nimž rodem patřím, jsem se poučil o tom, že La Fontaine svému dubu jeden argument odepřel a na jednu možnost zapomněl: vichřice nemusí totiž být úplně nejsilnější, ale může trvat.

Pak se třtině stane to, co se bohužel stalo Čechům: ohnou se, přežijí, ale když vichřice pomine, už se nevzpřímí, nejde to. A tak se dál plazí. (Zatímco dub to nezlomilo.)

Tento poznatek musím po zkušenosti z posledních několika dní ještě rozšířit: ta naše zvláštní třtina, byvši dlouho ohnutá, se sice pořád plazí, ale když narazí na vhodnou oporu, umí se popínat! Nahoře potom vystrčí hlavu a je celá pryč z toho, jak vysoko se vzepjala. A začne z těch výšin hrozně hulákat.

Docela pěknou oporou jsou mj. pomníky, vhodné zejména k našemu popínání hrdinskému. Proto mají Češi na pomníky zvlášť spadeno. Když my se jako národ naštveme, počkáme, až to nepřítel vzdá a nějak se ztratí, potom se hned vrhneme na pomníky a na vývěsní štíty, a těm to nandáme. V tom neznáme slitování.

Je s podivem, že pomník maršála Koněva, který se shodou okolností vypíná kousek od domu, kde bydlím, musel na svůj nejzadnější revoluční voj čekat tak dlouho, skoro třicet let! Ale už je to tady, poslední bitva vzplála.

K 21. srpnu 2019 nějaký Nesmiřitelný Bojovník sochu polil červenou barvou, zase. Tentokrát však radnice Prahy 6 řekla, že sochu čistit nebude, nehodlá za to vydávat peníze (typický znak popínavé plazivosti, o níž mluvím). Stejně jako v případě posprejovaného Karlova mostu, o jehož očistě se naši konšelové chtěli nejprve několik měsíců radit, dokud se barva pořádně nezažere, dostavila se i sem skupinka občanů, pravděpodobně komunistická bojůvka, a sochu očistila sama. Mnozí v tom spatřují předzvěst daleko horších teroristických činů.

Tu rozhodla radnice, že bude tu sochu napříště před čímsi chránit, vcukuletu kolem ní postavila trubkové lešení a to potáhla tmavým suknem jako v pohádce o princi Bajajovi. Tentokrát už jí peněz líto nebylo. Jakýsi komunistický aktivista sukno v noci strhl (byl jat a jistě ho čeká zasloužený žalář), radnice se znovu plácla přes kapsu a zavinula maršála Koněva na útraty eráru do dalšího sukna.

O tom, kolik celá ta sranda stojí, svědčí zpráva, že trhlina, kterou v novém sukně učinili další dva mladí komunisté (nebo možná pravoslavní věřící), vyjde na čtyři tisíce. Možná by to bylo levnější, kdyby to paní starostová, věrna staroslavné tradici, přišla prostě zapošít.

Jenže paní starostová musí sedět doma, protože panu starostovi ze skvělé TOP 09 prý někdo hrozí smrtí, pročež musel dostat policejní ochranu, na niž peněz asi také není škoda.

Vzniká tak otázka, zda nebylo jednodušší tu sochu prostě umýt, a když už to občané udělali sami, poděkovat jim a nechat to plavat. S extrémně levicovými teroristickými činy si snadno poradíme, protože to jako obvykle žádné činy nebudou.

Z toho závěr: k osudu soch u nás.

Sochy potentátů, maršálů a mocipánů vůbec mě nezajímají, a protože se stavějí hlavně jim a málokomu jinému, chodím kolem nich většinou bez zájmu, možná s výjimkou soch Masarykových (většinou bohužel špatných). Beru je jako svéráznou dekoraci. Vybíjet si zlost na pomnících je věc, která se dá pochopit v opojení historickým okamžikem. Třicet let poté je na to trochu pozdě (mimochodem, radnice Prahy 6 je od převratu pravicová nepřetržitě) a mstitelé, které to tak dlouho nepřešlo, jsou spíš k politování. Až na to, že dnešní nepřátelské pokřikování z českých zemí na všechny strany a proti celému světu tomu asi přeje.

Na pomníku maršála Koněva mi tedy nijak nezáleží a pro mě za mě by mohl stát jinde, takže ani nevím, proč ne tam, kde je když nemá radnice to srdce, aby ho dala rovnou roztavit, přestože duše po tom touží a čacký lid po tom volá. Žádat, aby si ho Rusové postavili na zahradě velvyslanectví, je trpasličí malichernost. Hlavně když si stěžujeme, jak málo se dbá o pomníky našich legionářů v Rusku. Přihlížet se jistě má i k tomu, že ten pomník je místem setkávání pro skupinu občanů, kteří nám možná nejsou moc sympatičtí, ale právo scházet se s kyticemi květů snad mají. Na místo maršála Koněva by se nicméně dala postavit krásná homoerotická socha švarného rudoarmějce, který bere do náručí a líbá českého odbojáře ta stojí bůhvíproč v parku u stranice tramvají Hlavní nádraží: památku padlých ruských vojáků a ruských obětí ve 2. světové válce je nutno ctít, opovrhovat jimi a snižovat jejich oběť je ubohé, zvlášť od popínavé třtiny.

Také není jasné, proč by zrovna radnice Prahy 6 měla plnit přání čadského lidu. Jen ať si zůstanou pěkně v Africe, kam patří. Co je proti tomu nějaký Koněv. Uprchlíci neprojdou! Vzhůru hleď, třtino cukrová!

Popravdě je přítomnost Koněvovy sochy v Praze zvláštní, uvážíme-li, že sochy českých hrdinů odboje byly už dávno odstraněny. Před časem jsem na svých fotografických procházkách pražskými hřbitovy zašel i mezi vojenské hroby na Olšanech, a žasnul jsem, kde ty sochy jsou: vyhnány mezi hroby padlých sovětských vojáků: Julius Fučík, Jan verma nebo Jožka Jabůrková

Ty sochy stávaly na veřejných prostranstvích, kam pořád patří. Jistě, postavil je komunistický režim a ten protežoval svoje bojovníky a svou historickou pravdu. Jakou historickou pravdu hájí dnešní trhovecká pravice? Tu výnosnou (v jejich slangu: lukrativní). Místo aby k sochám těch, kdo položili život za vlast, přidali sochy těch opominutých z druhého politického tábora, radši odstraní sochy všechny. Vyjde to mnohem levněji, proč by se měli omezovat v rozkrádání eráru kvůli nějakým mrtvolám? Nemá to význam. Nakonec ani ten Koněv.

Nedaly by se z něj aspoň razit padesátikoruny?

Takže asi zbude jen ta dutá sedící figura u Stavovského divadla, protože tak hezky znázorňuje prázdnotu naší současné kultury.

Nicméně přijde-li nakonec Koněvův pomník pryč, snad by mohl být zároveň odstraněn šeredný novogotický monument ze Smetanova nábřeží, kam nechala ODS z Prahy 1 v roce 2003 vrátit legrační jezdeckou sošku Habsburka Františka I., se zdůvodněním, že je čas skončit s ideologickými pohledy na historické památky.

Moc hezky řečeno. Lze tedy najisto počítat s tím, že za 100 až 150 let bude k budově někdejšího ÚV KSČ navrácena socha Klementa Gottwalda, lidově zvaná Tvaroháč, a na Vítězné náměstí socha Vladimíra Iljiče Lenina? Řekl bych, že ano. A samozřejmě socha maršála Koněva.

P. S. Zvlášť pobuřující se mi jeví osud sochy Jožky Jabůrkové, protože to konkrétně znám. Ta socha stávala na rohu Plzeňské a Podbělohorské, poblíž Klamovky, ve vyvýšeném parčíku, blízko zastávky autobusu 217. Po převratu sochu nejen hned odstranili, ale parčík byl obratem ruky zprivatyzírován, nějaký develovepř si to oplotil a místo vyvýšeného parčíku tam vykopal díru. Díra je tam dodnes. Památník Klausovy transformace. Socha Jožky Jabůrkové, jak řečeno, přifařena k hrobům sovětských vojáků na Olšanech.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Osudy soch aneb Popínavá třtina

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu