Josef Kuthan

Úvahy o vědě a výzkumu

Všechny polistopadové vlády mají ve svém programu a rozpočtu složku „Věda a výzkum“. Odpovědní ministři neopomíjejí vyžadovat odpovídající finance, obvykle jako jeden z prostředků pro vyrovnání úrovně života nejvyspělejších západních států. Dnes víme, že se to trvale nedaří, a vyvstává otázka, zda příčina spočívá právě jen v nedostatečných financích, či v chybném zaměření a rozložení vědy a výzkumu, případně v obojím. V tomto pojednání bych rád vyslovil názor, že jednou z příčin nízké efektivity v této oblasti může být také chybné chápání vztahu samotné vědy k výzkumu a v nepřiměřených badatelských a výzkumných kapacitách.

Vztah vědy a výzkumu

Věda často sice souvisí s výzkumem, ale nemůže být s ním ztotožňována. Existují její různé definice, ale pro účely tohoto textu se spokojím jen s charakteristikou, že hledá zcela nové jevy a souvislosti v objektivní realitě, které nejdříve empiricky řadí v hypotézy a ty posléze racionálně přetváří v platné teorie. Vedle nezbytného zápalu a oddanosti vědecké práci je nahodilost stejně úspěšná jako intuice badatele a jejím jediným ohraničením je oblast, ve které se právě odehrává. Nemůže předem předvídat a tím i garantovat výsledek bádání, pokud je objev skutečně původní, a nikoliv jen kombinací dřívějších znalostí.

Podporovat svobodu a rozvoj vědeckého bádání prostřednictvím různých grantů je již svojí podstatou neopodstatněné, protože k jejich udělování je zapotřebí především formulovat cíl a použitelné dopady. S přihlédnutím k lokálním možnostem a dosavadní odborné prestiži by měla být proto věda trvale financována prostřednictvím státních pracovišť, jejichž je základním posláním. O dislokaci mezi jednotlivé badatele by měly rozhodovat podle vnitřních pravidel zde působící vedoucí vědecké osobnosti. Praktický přínos vědeckých objevů ani návratnost vynaložených finančních prostředků nemohou být nikdy předem zaručeny. Proto by měla být také u nás celospolečenská užitečnost a opodstatněnost existence vědeckých pracovišť všeobecně chápána jako stálá centra přípravy vysoce kvalifikovaných odborníků v jednotlivých oborech. Státem podporovaná věda má proto dle mého soudu své plné oprávnění především jako součást vysokoškolského vzdělávání, a nikoliv jako nezbytné poslání mimoškolských institucí. Výjimkou mohou být ústavy výlučně zaměřené na výzkum v nově vznikajících mezioborových oblastech a/nebo vědecká centra schopná soustřeďovat ve vhodné lokalitě nákladná přístrojová zařízení vymykající se možnostem jednotlivých vysokých škol.

Na rozdíl od vědy v uvedeném pojetí je výzkum jen tvůrčím rozvíjením známých poznatků, a proto nejen může, ale také by vždy měl formulovat cíle, které hodlá dosáhnout. To neznamená, že ve svém průběhu nenarazí na hluchá místa ve vědění a pak také odhaluje a stimuluje předem neočekávané směry vědeckého bádání. Financovat výzkum prostřednictvím vypisovaných grantů je proto zcela opodstatněné. Je tím zaručováno, že v neúspěšném či materiálně neopodstatněně náročném výzkumu nebude pokračováno a finanční prostředky nejsou nadále vynakládány neúčelně.

V průběhu cílené výzkumné činnosti se její charakter logicky mění. Prvou její etapu lze oprávněně označovat jako základní výzkum, protože se v ní ověřují prvotní výchozí předpoklady použitelnosti vybraných znalostí. Pokud jsou výsledky pozitivní, obvykle by měla také nastat druhá etapa označovaná jako aplikovaný výzkum, kde se všechny zbývající duchovní i materiální prostředky věnují již uskutečnění praktických a užitečných dopadů. Pozoruhodné je, že v zákoně o Akademii věd ČR č. 283/1992 Sb., novelizovaném v roce 2005, není rozdíl mezi těmito etapami výzkumu zcela srozumitelně definován.

Věda a výzkum v současném světě

Každý, kdo se hlouběji zajímá o historii různých oblastí vědy, dojde nepochybně k závěru, že největší část stěžejních vědeckých objevů a originálních poznatků pochází v moderní době od univerzit a jiných státem podporovaných vysokých škol. Na objevování nových jevů a skutečností v jednotlivých oborech lidského poznání se podíleli převážně vysokoškolští učitelé i jejich studenti v průběhu a dovršování výuky. Nejvýznamnější světové univerzity jsou dodnes centry rozvoje vědy přinejmenším od dvacátého století. Jsou podporovány z veřejných prostředků především proto, že kontinuálně produkují nové specialisty ve všech potřebných oblastech nezbytných pro rozvoj moderní společnosti.

Důležitým faktorem pro vytvoření příznivé lokální atmosféry pro vědeckou tvůrčí aktivitu je dynamická personální obměna mladších řešitelů jako přirozený důsledek přecházení studentů do jednotlivých etap vysokoškolského studia, od stupně bakalářského až po doktorandský. Nejnadanější jednotlivci se pak podílejí na výuce jako začínající pedagogové, nejčastěji jako odborní asistenti, a jejich pohled na vystudovaný obor se ještě prohlubuje. Někteří přecházejí formou stáží na jiná univerzitní i mimoškolská pracoviště, kde pokračují ve vědecké a/nebo výzkumné kariéře. Stálicemi v tomto nesterilním pracovním prostředí by měly být dle mého soudu vždy jen profesoři, kteří úspěšně rozvíjejí svůj obor a jsou schopni novými poznatky trvale doplňovat disciplínu, kterou sami přednášejí.

Absolventi vysokoškolské výuky se posléze stávají páteří ekonomické a intelektuální úrovně daného státu, který ve vlastním zájmu by měl finančně i materiálně zajišťovat vlastní vysoké školy. Mezinárodní prestiž takzvané národní vědy ve smyslu významných objevů a vědců působících na území daného státu je objektivním kritériem podpory vědy ze strany politických orgánů.

Vedle vysokých škol se základnímu i aplikovanému výzkumu věnují i mimoškolské instituce ve státním i soukromém sektoru. Příkladem jsou bohatě financovaná víceoborová vědecká a výzkumná centra CERN ve Švýcarsku, NASA v USA, CNRS ve Francii a v Německu také výzkumné ústavy společností Helmholtz a Maxe Plancka. V soudobém globalizovaném kapitalismu je postavení velkých mamutích výrobních podniků už nemyslitelné bez vlastních výzkumných a vývojových center. Přijímají do nich také absolventy vysokých škol, kteří prošli vědeckou výchovou. Je ale logické, že u nich nepreferují nové objevy, ale využití všech dosavadních vědeckých znalostí ve výzkumu a vývoji směřujícím k intenzifikaci a zkvalitnění vlastní produkce. Ukazuje se, že tento přístup sehrává stěžejní roli i v rozvoji ekonomiky států, na jejichž půdě taková výzkumná a vývojová pracoviště působí.

Prozíraví politici i manažeři průmyslu a zemědělství by ale neměli ztrácet se zřetele, že zdrojem skutečných převratů ve způsobu života soudobé civilizace nebývá jen základní a aplikovaný výzkum, ale zcela nové vědecké poznatky. Cesta k nim vždy byla a bude v podpoře skutečným vědcům a pracovištím, na kterých působí. V historii tuto roli zaujali různí mecenáši. Proslulou osobností je v tom ohledu objevitel dynamitu Alfred Nobel, který v udělování svých cen hodlal materiálně podpořit skutečné vědce. Na tom nemění nic ani skutečnost, že udílení Nobelových cen se rozšířilo i do jiných oborů a mimo vědu.

Na západ od našich hranic je věda účelně pěstována na mimoškolských pracovištích jen v těch případech, kdy potřebné náklady přesahují možnosti jednotlivých univerzit nebo vlastního státu nebo jde o víceoborový výzkum vymykající se užšímu zaměření pracovišť vysokých škol vyplývajícímu z členění výuky. Na východ a jih od našich hranic přetrvávají systémy ústavů státem financovaných Akademií věd, do nichž je převáděna významná část kapacit vědy a základního výzkumu, většinou dokonce ve shodné oborové struktuře jako u vysokoškolské výuky. Naproti tomu Akademie věd ve vyspělých západních státech, často nevládní instituce, se soustřeďují na vydávání odborných časopisů a publikací, dále na organizaci oborových skupin, pořádání sympozií, diskusních fór a propagaci vědy, aniž se institucionálními způsoby vměšují do vysokoškolské výuky ve svých vlastních zemích. Pokud disponují dostatečnými finančními zdroji, podporují také různé stipendijní pobyty pro mladé vědce. Být řádným nebo zahraničním členem takové akademie není obvykle spojováno s materiálními či finančními požitky, ale zato je v odborných kruzích zpravidla vysoce ceněno.

Proslulá je v tomto ohledu Královská švédská akademie věd, která převzala ze zmíněného odkazu Alfreda Nobela na svá bedra nominace a udílení Nobelových cen za fyziku a chemii, zatímco tuto cenu za fyziologii nebo lékařství uděluje švédská lékařská fakulta Institut Karolinska. Na tom nic nemění ani udělování dalších Nobelových cen a tzv. anticen za jiné obory a někdy problematické přínosy. S ohledem na převážně kolektivní charakter soudobých vědeckých a výzkumných aktivit je jejich soudobá podoba spíše jen prestižním vyznamenáním těm nejvýznamnějším a nejvlivnějším než původně Nobelem zamýšlená finanční podpora pro pokračování v jejich další tvůrčí práci.

Věda a výzkum v České republice

Jedním z důvodů pomalého a nedostatečného pronikání výsledků vědy do výroby nejrůznějších produktů s vysokou přidanou hodnotou v České republice a tím i do běžného života našich občanů spatřuji ve zcela vžitém ztotožňování vědeckého bádání se základním výzkumem, u něhož se navíc nereálně slibuje, a často dokonce předpokládá rychlé využití v praxi. Mají na tom často vinu nejen veřejné sdělovací prostředky, ale také nejrůznější vládní i parlamentní tiskoviny, a někdy dokonce i nevhodně formulované odborné publikace zobrazující jen subjektivní názory některých vědců. Mylné zbožňování základního výzkumu u některých akademiků navíc souvisí s podceňováním jeho nezbytné vazby na výzkum aplikovaný. Práce vědecká a výzkumná by měly mít také u nás stejnou prestiž a veřejné ocenění jako umělecká činnost, protože jde o tvůrčí aktivity nezbytné pro rozvoj společenské kultury. Podobně jako u umělců vyžadují poněkud odlišná nadání a osobní dispozice. Tvůrčí pracovník bývá zde již svým charakterem obvykle buď typický „vědec“, nebo „výzkumník“. Vzácné bývají osobnosti se schopností dosahovat srovnatelných úspěchů ve vědě i výzkumu.

Podobně jako v jiných socialistických státech byl vývoj naší vědecko-výzkumné základny také poznamenán přesunem značné části personálních a materiálních kapacit z vysokých škol do Československé akademie věd ČSAV vzniklé v roce 1952 a konstituované podle sovětského vzoru systémem vlastních akademických ústavů, z nichž ty na území dnešní ČR přešly do svazku České akademie věd ČAV v roce 1992. Ústavy ČAV dnes pokrývají velkou část naší vědy i základního výzkumu, ale podle mého názoru jen v nedostatečné míře výzkum aplikovaný. Jejich vztah k vysokým školám prošel rozporuplným vývojem, který zřejmě stále hledá smysluplné naplnění.

Nelze opomenout některé historické aspekty. Ze strany ortodoxních antikomunistů i technokratů jsme zažili neuvážené pseudorevoluční snahy celou tehdejší ČSAV jako nepřijatelný sovětský vzor resp. neefektivní instituci zrušit. Naštěstí tyto záměry nenalezly u většiny našich polistopadových politiků pochopení a po léta budované akademické ústavy se svým reprezentativním personálním i přístrojovým vybavením nebyly vhozeny v plen jejich potenciální privatizaci. Nepopíratelnou zásluhu na udržení vědecké úrovně a mezinárodního postavení ČSAV měli shodou okolností naši chemici, po odchodu spoluzakladatele a pozdějšího předsedy ČSAV profesora Františka Šorma její polistopadoví předsedové profesor Otto Wichterle a profesor Rudolf Zahradník. Nemohu se ale ani dnes ubránit dojmu, že pod tlakem zmíněných likvidačních snah chyběla oběma spíše odvaha než porozumění překonat z předlistopadové éry jednostranné státní preference akademických ústavů ve vztahu k vysokým školám shodného zaměření. Týká se to nejen úlohy ČAV jako arbitra „pro měření badatelské kvality a produktivity“ (Zahradník, 2000) a výlučného reprezentanta vědy na území České republiky, ale hlavně udržení výhodné přímé vazby na státní rozpočet.

Jeden z dalších předsedů ČAV, opět chemik Jiří Drahoš byl nucen ale čelit kritickému postoji tehdejšího předsedy vlády Jiřího Rusnoka, pokud jde o rozsah činnosti a efektivity samotné ČAV. Hlavně zásluhou veřejných sdělovacích prostředků byla dle mého soudu promarněna možnost smysluplné a užitečné diskuse představitelů státní moci, průmyslových kruhů a významné části naší vědecko-výzkumné základny. Vše nakonec vyústilo v neplodnou hysterii hrozící prý likvidovat u nás vědu jako takovou a obviňování premiéra, že „opakuje nesmyslnou rétoriku některých průmyslových lobbistů“ (Drahoš, 2013). Bohužel unikalo pozornosti, že při určování směrů výzkumu v ústavech ČAV by měly být jedním z kritérií také zájmy a potřeby našeho průmyslu a zemědělství.

Předlistopadová vědecká elita neveřejně vybíraného sboru „akademiků“ a „členů korespondentů ČSAV“ byla očištěna od „exponentů komunismu“ a od roku 1994 se ocitla z iniciativy opět chemika Otto Wichterleho v Učené společnosti České republiky USČR jen volně přidružené k ČSAV (nyní k ČAV) a hlásící se také k odkazu Královské české společnosti nauk z roku 1784. Její status má proto také znaky spolkového uspořádání, počet jejích řádných členů je limitován „magickým“ číslem 111 a vedle jejich odborné prestiže je u nich vyžadována „morální integrita“. Máme co činit s jistým paradoxem, kdy činnost USČR odpovídá tradičním aktivitám Akademií věd západního typu bez vlastních ústavů, ale státem financovaná ČAV je typu východního s více než padesáti ústavy (v podstatě zděděnými ze socialistického režimu) a na činnost USČR jen pravidelně přispívá. Podle mého názoru tato situace komplikuje možnosti samotné ČAV jmenovat své řádné, mimořádné a zahraniční členy způsobem obvyklým u většiny zahraničních akademií věd a patrně na toto své morální právo již rezignovala.

Vztahy vysokých škol a ČAV

U polistopadových představitelů ČAV chyběly podle dostupných informací hlubší úvahy o vytváření harmonických a oboustranně výhodných vztahů s vysokými školami. Po zrušení zmíněných předlistopadových titulů „akademik“ a „člen korespondent ČSAV“ se ale enormně zvýšil zájem pracovníků ústavů ČAV o pedagogické tituly „profesor“ a „docent“ (viz Listy 4/2018, str. 32–37), což je dle mého soudu důsledek přirozené inklinace provozovat vědu a výzkum současně s výukou vysokoškolských studentů. Orgány ČAV na tuto snahu svých zaměstnanců ale reagují vyžadováním akreditací zejména pro doktorandský stupeň studia, což jim Akreditační úřad blahovolně povoluje, aniž by přihlížel k oslabování výzkumné kapacity příslušných vysokých škol, na jejichž bedrech ale leží zřejmě méně atraktivní bakalářské a magisterské studijní stupně. Výsledek je jednoznačný: vědecká i výzkumná činnost na našich vysokých školách je odlivem části doktorandů oslabována ve prospěch externích profesorů a docentů užívajících si „klidu“ a jistější existence v lépe financovaných ústavech ČAV. Dřívější sovětský model byl vlastně transformován do terminologie přijatelnější pro liberální stát. Paradoxně je tento přežívající stav některými představiteli ČAV označován jako významná pomoc vysokému školství.

Na druhé straně je nutno přiznat, že vstup všech ústavů ČAV do naší vysokoškolské soustavy by posílil význam vyučovaných oborů opírajících se o vědu. Polistopadový vývoj zvýšil v důsledku tolerantnějších požadavků společnosti zaručující svobodu myšlení také angažování vysokých škol v oborech, které se skutečnou vědou nemají nic společného nebo jsou s ní dokonce v rozporu. Vzdělanostní spektrum našich nastupujících generací by se tak vlivem ČAV ještě více posunulo k úrovni právě dosažitelného stupně lidského poznání. K tomu je na místě připomenout, že soukromé vysoké školy vzniklé v polistopadovém období hrají jen doplňující úlohu v rozšiřování odborné vzdělanosti založené na vědeckém poznání.

Během své vědecky aktivní kariéry jsem úspěšně spolupracoval s mnoha kolegy z ČSAV a měl příležitost porovnávat klady a omezení, které nám příslušnost k odlišným institucím zabývajícím se vědou a výzkumem přinášely v pozitivním i negativním smyslu. Často jsem přemýšlel o námětu, který se může sice zdát okamžitě neuskutečnitelný, ale přece jen za hodný pozornosti: Pokud se ČAV hodlá trvale opírat o širší využívání studentů ve svých pracovních kolektivech, měla by postupně převzít celý profil vysokoškolského studia od bakaláře až po doktoranda. Její ústavy by se staly de iure další naší univerzitou s již vybudovanou nespornou mezinárodní vědeckou prestiží, již dnes de facto disponují jmenovanými profesory a docenty i náležitým vybavením. Stávající organizační struktura ČAV by současně plnila funkci obdobnou západním akademiím a provozování vysokoškolské výuky, vědy a výzkumu by přenechala novému „rektorátu“. Pokládám také za možné, že některý periferní ústav ČAV by se mohl spojit s některou ze stávajících mimopražských vysokých škol.

Přikláním se také k již dříve zveřejněným názorům různých expertů, že problém odlišného financování by mohl být vyřešen zařazením ČAV a vysokých škol do jediného rezortu nebo položky státního rozpočtu, což by také odpovídalo častému způsobu financování vědy ve vyspělém zahraničí. Na jeho půdě by bylo také umožněno objektivnější porovnávání a vyrovnávání státních dotací na vědu a výzkum, než je tomu dnes u stávajícího přinejmenším dvojího financování. Námitky potenciálních likvidátorů ČAV by tak padly definitivně pod stůl.

Věda a výzkum v naší chemii

Všechny výše zmíněné souvislosti s provozováním vědy a výzkumu v České republice se necítím být povolán dokládat v celé šíři exaktních a humanitních oborů. Pokusil bych se je alespoň zčásti ilustrovat ve svém bývalém profesionálním zaměření. Přínosy vědě se v tomto oboru uskutečňují prostřednictvím takzvaných čistých chemií (anorganické, analytické, organické, fyzikální, kvantové, jaderné apod.) a aplikovaných chemií (astrochemie, agrochemie, biochemie, hydrochemie, geochemie, elektrochemie, chemie atmosféry apod.). Základní a hlavně aplikovaný výzkum je základem takzvaných chemických technologií (anorganických materiálů, organických látek, paliv a vody, barviv, plastů apod.) spolu s vazbou na speciální aplikace (chemické inženýrství, konstrukce chemických zařízení, automatizace chemických výrob apod.). Tomuto členění odpovídá i vysokoškolská výchova chemiků a s nimi kooperujících specialistů od provozních inženýrů až po výzkumné pracovníky a vědce.

Není nesnadné doložit, že chemie patří mezi obory, v nichž Češi a Slováci významně přispěli k rozvoji lidského poznání, vědy a techniky. O to méně se těší všeobecné vážnosti v naší širší veřejnosti, která chemii často nespravedlivě spojuje jen se znečišťováním životního prostředí a ohrožováním zdravé výživy. Mezi nejvlivnější chemické osobnosti za první republiky v Praze patřili vysokoškolští profesoři Emil Votoček a Jaroslav Heyrovský, z nichž prvý se proslavil systematickým bádáním v oblasti sacharidů na tehdejší pražské Chemicko-technologické fakultě ČVUT a druhý byl při svém působení na Karlově univerzitě v Praze a později ve Vídni objevitelem nové analytické metody polarografie. Za objev získal teprve až po skončení druhé světové války Nobelovu cenu za chemii. Uzavření vysokých škol německými okupanty přerušilo také další rozvíjející se oblasti chemické vědy a výzkumu na českých vysokoškolských katedrách a laboratořích.

Pro moji vlastní specializaci (organickou chemii) mělo například velký význam, že se za Protektorátu v jedné závodní vysočanské laboratoři v Praze podařilo před okupanty skrýt pokračující vědecké bádání profesora Rudolfa Lukeše z bývalého Votočkova pracoviště a zachovat tak kontinuitu vědecké práce až do let po osvobození. Tento zanícený a neobyčejně duchaplný badatel nejen pozvedl obor přímé syntézy organických sloučenin na světovou úroveň, zvláště v oblasti směřující až k umělé přípravě alkaloidů, ale vychoval také velký počet svých následovníků a spolupracovníků, z nichž bych upozornil hlavně na dva. Profesor Otto Wichterle založil na poválečné Vysoké škole chemicko-technologické v Praze nový obor makromolekulární chemie. V základním i aplikovaném výzkumu se zasloužil o originální materiál silon vznikající jednosložkovou polymerací kaprolaktamu a vyrobil měkké oční čočky z nových hydrofilních polymerů. Profesor František Šorm jako vedoucí katedry organické technologie na téže vysoké škole nejdříve moderněji zaměřil své pracoviště na výrobu bioaktivních sloučenin. Později se stal spolu s profesorem Zdeňkem Nejedlým de facto spoluzakladatelem Československé akademie věd, a zřejmě proto svoji alma mater opustil. Oborové členění nehumanitních akademických ústavů, které bylo prvému předsedovi ČSAV Nejedlému příliš vzdálené, vytvářel ve skutečnosti jeho místopředseda Šorm v podstatě podle oborů přednášených na vysokých školách.

Vznikly tak například akademické ústavy anorganické chemie, organické chemie a biochemie, fyzikální chemie vesměs paralelní s tradičními katedrami na vysokých školách. Z nich pak přecházeli někteří vysokoškolští učitelé na akademické ústavy, kde měli lepší podmínky pro vědeckou a/nebo výzkumnou činnost. Přinejmenším v chemii byly tak vysoké školy personálně výrazně poškozovány a oslabována jejich orientace na provozování vědy. Později, zvláště v době politických čistek na vysokých školách, našli někteří nepohodlní učitelé práci v akademických ústavech.

Profesor Šorm projevil i jako pozdější předseda ČSAV dle mého soudu výrazné koncepční schopnosti, a pokud je mi známo, nezneužíval svého postavení předsedy ČSAV a člena ÚV KSČ k likvidaci nebo omezování konkurentů či kolegů s odlišnými politickými názory. Pro profesora Lukeše založil menší akademickou Laboratoř heterocyklické chemie na VŠCHT v Praze, pro profesora Wichterleho po jeho nuceném odchodu z této vysoké školy Ústav makromolekulární chemie ČSAV a pro profesora Heyrovského Polarografický ústav ČSAV. Jako ředitel nově založeného Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV se zaměřil převážně na základní výzkum v oblasti chemie přírodních látek. Rozhodl se také široce vědecky angažovat zhruba v Lukešově duchu, ale tím vlastně završil osudný přesun těžiště chemické vědy z vysokých škol na mimoškolská akademická pracoviště.

Přednostní nasazení materiálních a personálních kapacit do chemických ústavů ČSAV však nevedl zejména v aplikovaném výzkumu k výraznějším výsledkům ve srovnání s vysokými školami působícími ve stejných či podobných specializacích a obvykle v mnohem skromnějších podmínkách. Přechod od základního výzkumu až k etapě umožňující výrobu léčiv proti zhoubné chorobě AIDS se zdařil na mimoškolském pracovišti teprve v podmínkách polistopadové tržní ekonomiky neobyčejně pracovitému a nadanému profesoru Antonínu Holému, který nejlépe využil Šormem založenou strategii Ústavu organické chemie a biochemie ČAV v Praze. Stal se tak uznávanou osobností a v jeho odkazu se snaží kráčet také mladší generace, která se ale snad již zbavuje iluze, že špičkovou chemickou vědu lze nejlépe rozvíjet jen mimo samotnou vysokoškolskou výuku.

Závěry

Věda a výzkum by neměly být zabezpečovány souhrnně. Věda si zaslouží trvalé financování pracovišť, na kterých se provozuje. Výzkum jakéhokoliv druhu by měl být financován prostřednictvím grantů a jednorázových podpor. Za jednu z podmínek pro další příznivý rozvoj ekonomiky a kultury života v České republice považuji trvale pěstovat vědu především jako součást výuky na vysokých školách. Česká akademie věd ČAV by měla, dle mého soudu, hledat smysluplnější zakotvení svých aktivit ve vztahu ke školskému systému a vedle základního výzkumu se mnohem více zaměřovat i na výzkum aplikovaný. Pokud budou v dohledné době výsledky naší vědy a výzkumu vyvolávat každoroční zájem nobelovských komitétů a podobných oceňovatelů významných přínosů k lidskému poznání a novým technologiím, bylo by to pro mne jako tradičního skeptika znalého místních poměrů velké překvapení. Ale upřímně: rád bych se v tomto svém neradostném stanovisku s velkým uspokojením přece jen zmýlil. V tomto století mně již nebylo umožněno aktivně působit ve svém oboru, necítím se proto oprávněn objektivně posuzovat úroveň našeho soudobého postavení v mezinárodním měřítku, ale tím více alespoň emocionálně fandím aktivním generacím zejména našich chemiků, aby nezklamali naděje, které do nich alespoň větší část naší veřejnosti vkládá. Pro nikoho z nich není a priori uzavřená cesta i k těm nejprestižnějším oceněním.

Za kritické připomínky k rukopisu a cennou diskusi k problematice vztahu vědy a výzkumu děkuji

Ing. Antonínovi Branžovskému, trvalému příteli a spolužákovi z Nerudova gymnázia v Praze

v letech 1952–57.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kuthan

Úvahy o vědě a výzkumu

Vztah vědy a výzkumu

Věda a výzkum v současném světě

Věda a výzkum v České republice

Vztahy vysokých škol a ČAV

Věda a výzkum v naší chemii

Závěry

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu