Lukáš Jelínek

Bez převratných událostí

Možná nějaký motýl letos mávl křídly a následky se projeví až v dalších letech. Dnes je česká politika klidná, stabilizovaná, až se zdá, že stát zdárně funguje – skoro coby firma. I v ní jsou leckdy menšinoví akcionáři dobří jenom k dodávání nápadů. Ale když si většinový vlastník dupne, mají smůlu a musejí držet pusu a krok podobně jako ČSSD ve vládní koalici s ANO.

Převratných událostí proběhlo pomálu. Rozhodně k nim nepatří střídání na čele tří parlamentních stran. Marek Výborný zůstal předsedou KDU-ČSL jen osm měsíců. Odchází poté, co ovdověl a musí se starat o tři děti. Aspoň se nemusí zpovídat z neslaných nemastných výsledků. Markéta Pekarová Adamová zase vystřídala Jiřího Pospíšila, jejž TOP 09 už nechce ani za místopředsedu. Nová šéfka má sice šanci zaujmout voliče zejména z řad mladších volnomyšlenkářů, avšak je ve vedení partaje obklíčena nevýraznými konzervativci. Největší prostor k realizaci zřejmě bude mít Vít Rakušan na čele sehraných Starostů a nezávislých.

Opozice se dál předhání v nicneříkajících proklamacích o potřebě se spojit a být alternativou Andreji Babišovi. Když ale přijde řeč na konkrétní věci, jako jsou euro nebo EET, rozezní se babylónská změť jazyků. A jestli je schopna personálních ústupků při skládání kandidátek, si otestuje při přípravě na krajské volby. Dosud se společně vyřádila jen při obstrukcích proti daňovému balíčku, které vyznívaly spíš křečovitě než logicky.

Vládě se mezitím daří uspokojovat zájmy a potřeby voličů. Co na tom, že s nápady přichází sociální demokracie. ANO je buď prezentuje jako splácení dluhu občanům dosud ignorovaným tradičními stranami, nebo je vydává za plod manažerského řízení státu. Rostou důchody, platy státních zaměstnanců, pozvolna i minimální mzda. Zvýšila se rodičovská, investuje se do školství, vyhlásil se boj suchu. Na to, že jsme za půlkou volebního období, je vláda nezvykle populární. Roste obliba premiéra Babiše a ANO v žebříčcích preferencí neklesá pod třicet procent.

Zato se sociální demokracií to je nahnuté, přestože ve vládě byla podstatně viditelnější než loni. Lidé mají pocit, že by to šlo i bez ní. Víc než úspěšných zářezů oranžových ministrů si všímají taškařic Jaroslava Foldyny a Jiřího Zimoly či tanců Lidového domu okolo střídání v resortu kultury. Nebýt vzbuzovaných nadějí, jak do úřadu napochoduje hlavním vchodem Michal Šmarda, nepůsobil by tak rozpačitě následný ústup prezidentu Zemanovi a premiéru Babišovi. Ocenit lze jen jediné: ČSSD po létě uťala diskuse o pobytu v Babišově kabinetu a rozhodla se realizovat výhradně na jeho půdě. Lepší špatné rozhodnutí než žádné.

Ještě předtím ale oranžoví opustili Evropský parlament, čímž navázali na ztrátu komunálních i senátních mandátů. Skórem evropských voleb se ale nemohl chlubit nikdo. ODS a Piráti měli čáku na vítězství. Chyba lávky: opět vyhrálo ANO. Ovšem zůstalo skoro deset procent za sněmovním výsledkem z roku 2017. Hlasy se rozdrolily, což jen umocnilo rozmlžený obraz České republiky v Evropě. Nejedeme v nejrychlejším pruhu integrace, zdráháme se podílet na řešení migrační krize, jsme skeptičtí ke klimatickým plánům EU. Premiér Babiš možná mluví anglicky plynuleji než jeho předchůdce Bohuslav Sobotka, zato je však s to naletět nebezpečnému tureckému prezidentu Erdoganovi nebo sledovat, jak se hatí jeho nerealistické plány na vybudování vesničky pro sirotky v Asadově Sýrii. Nemluvě o pověsti Miloše Zemana coby věrného přítele Pekingu a Moskvy, jenž ignoruje i varovné zprávy Bezpečnostní informační služby.

Oslavy třiceti let od listopadu 1989 byly masivní a důstojné, bez větších vylomenin. Podle očekávání nastavili nejvěrnější zrcadlo společnosti, politice a justici někdejší disidenti – Pavel Rychetský, Petr Pithart, Dana Němcová... Hovořilo se o nezanedbatelných úspěších, zbytečných chybách i promarněných šancích. K hlavním patří nízký respekt k pravidlům, který se odráží v ústavní i ekonomické rovině. Trhací kalendář si z Ústavy opět letos dělal především prezident.

Někdejší prvoplánový antikomunismus byl nahrazen stesky na nízkou míru občanské angažovanosti. Ta však vyplývá z třicetileté absence loajality politických stran k voličům a voličů k politickým stranám. Po většinu z oněch třiceti let jsme se zaklínali demokratickými hodnotami a přehlíželi trhliny způsobené hospodářskou transformací. Nyní zemi řídí síly, které záplatují díry v ekonomice a sociální politice, avšak svrchu se dívají na zásady parlamentní demokracie. I od toho se odvíjí rozdělení tuzemské společnosti na Babišovy četné stoupence a četné odpůrce.

Ti druzí získali čerstvou platformu. Vznik a aktivity spolku Milion chvilek pro demokracii lze označit za největší osvěžení veřejného života v roce 2019. Začalo to na Václavském náměstí, pokračovalo v řadě měst po celé republice a vyvrcholilo v červnu a listopadu na Letné. Když už se na jednom místě sejde dvě stě padesát tisíc lidí, je to událost. Demonstrovat vyžaduje větší nasazení než odpovědět v průzkumu veřejného mínění nebo vhodit lístek do volební urny. Asi proto se uchytila šeptanda o placených demonstrantech. Ne každý si umí představit, že by vyšel do ulic a strávil tam na protestní akci několik hodin zdarma.

Arogantní reakce Andreje Babiše a spekulace „alternativních médií“ význam projektu Milion chvilek pro demokracii posílily. A to přesně v okamžicích, kdy se zdálo, že naivní úsilí organizátorů si zaslouží vyšumět do ztracena. Po obsahové stránce to totiž není žádná sláva. Chtít odchod premiéra Babiše je fajn, ale původní důvod – trestní stíhání – padl. Lze jistě volat i po skalpu ministryně spravedlnosti Benešové. Překvapilo však, že hlasy po jejím odvolání zazněly dřív, než se stačila usadit v úřadu.

Na podzim už byla oslabena personalizace požadavků. Přišel ale druhý extrém: tuze obecný odpor ke střetu zájmů a vzývání demokratických hodnot. Babiš poznamenal, že by petici připravenou spolkem podepsal i on. Větší efekt může mít tlak na opozici, aby se programově i organizačně vzchopila. Od věci není artikulování slabin volebního systému. A nedá se vyloučit, že veřejná podpora posílila pozici veřejnoprávních sdělovacích prostředků a nezávislost státních zástupců a soudců. Namátkou se za sněmovního přispění ČSSD podařilo pohnout s účelově odsouvaným projednáním výročních zpráv České televize.

Co chystají architekti Milionu chvilek pro demokracii na příští rok, je ve hvězdách. Jisté je, že s ultimátem Andreji Babišovi nepochodí a budou muset naplnit slib o kreativnějších výrazech nesouhlasu. Přes roztodivné přešlapy si ale zaslouží uznání už jen jejich rozhýbání občanské společnosti. Plná náměstí bohužel nehnula s protagonisty opoziční smlouvy na přelomu tisíciletí ani s asociálními reformátory v éře Mirka Topolánka a Petra Nečase. Patrně neoslabí ani Babiše, jehož popularita naopak stoupá. Důležité však je samotné prezentování občanů, kteří mají starost o osud a kvalitu demokratického právního státu. Lepší než jít ve stopách Maďarska a Polska je ukázat, že je zde ještě stále dost lidí citlivých na propojování politické, ekonomické a mediální moci.

Žádný strom neroste do nebe. Ani ten Babišův. A kdo je připraven, není překvapen. Občané si to možná uvědomují intenzivněji než politici. Na pozadí krajských a senátních voleb ale může i demokratickým stranám dojít, nakolik je cenné včas prezentovat svoji vizi důstojné a prosperující společnosti i kroky jak k ní dojít. Nemíní snad navždy ustupovat populistům a extremistům. Nevzrušivý rok 2019 nakonec mohl znamenat pověstný klid před bouří.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Bez převratných událostí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu