Petr Kolman

Právo na informace: Hledejme rovnováhu

Jak říká brněnský bavič a herec Miroslav Donutil, pořád se něco děje, proto je dobré být „furt ve střehu“. Hamáčkovo Ministerstvo vnitra předložilo vládě novelu zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy populární „stošestky“.

Jedním z přínosů novely má být nová možnost odmítat zjevně obstrukční žádosti o informace. A že jich dnes je.

Většina neziskových organizací ovšem hodnotí vnitrácký návrh jako skrytou snahu o vytvoření mechanismu, jenž by ochromil občanskou společnost a zabránil lidem v přístupu k informacím a kontrole veřejné moci. Legendární informační bojovník a bývalý politik Oldřich Kužílek dokonce předmětnou novelu označil za „největší zásah do práv občanů na svobodný přístup k informacím od sametové revoluce“.

Na jednu stranu je zapotřebí napsat, že právo na informace je ústavním právem, tedy té nejvyšší právní síly. Nejenže je právem samo o sobě, ale je i pomyslným mostem k právům dalším – například k právu shromažďovacímu, sdružovacímu či volebnímu. Je logické, že pokud chce občan kvalitně participovat na správě věcí veřejných, potřebuje k tomu relevantní informace. Proto si informační právo nepochybně zaslouží ochranu.

Na druhou stranu se zejména mnohé obce a kraje potýkají s šikanózním zavalováním vypečenými informačními žádostmi. Skoro každá z více než šesti tisíc českých, moravských a slezských obcí dnes má alespoň jednoho svého stošestkáře, který tyranizuje obec, město, městskou část nebo kraj stovkami žádostí o informace. Například jihlavský magistrát má 75 procent info-žádostí od téhož (!) hyperaktivního žadatele. Jistý český krajský úřad se dokonce potýkal s více než třemi tisíci stošestkových dotazů od jediného jurodivého občana za přibližně půl roku. A všechny dotazy musely být v souladu se zákonem řádně a včas vyřízeny.

Pokud se někdo pousměje, a řekne fanfarónsky „no a co má být, jen ať úředníci kmitají“, vysmívá se krátkozrace. Mnoho správních úřadů už totiž přijalo speciální pracovníky na právní (či jiné) oddělení, kteří vyřizují mnohdy zbytečné mnohočetné žádosti o informace. A když si uvědomíme, že jeden takový pracovník stojí veřejnou kasu přibližně půl milionu korun ročně, úsměv trochu mrzne na rtech. Satirik by možná dokázal vymodelovat situaci, že občan čeká o dva měsíce déle na plánovanou operaci ve veřejném zdravotnickém zařízení, protože kverulantský soused vyčerpal statisíce z veřejných peněz, aby se odpovědělo na jeho žádosti podle stošestky.

Vychytralá odpověď, že to jde z jiné rozpočtové kapitoly, neobstojí, jelikož ve finále jsou to jedny veřejné peníze. Když se někde zbytečně utratí, jinde prostě musí chybět, ekonomická energie musí zůstat zachována, žádné účetní triky ani planě moralizující řeči skutečně nepomohou. Hledejme tedy rovnovážné řešení, aby naše úřady nebyly zbytečně draze šikanovány, ale současně nezadusme ústavní právo na informace. Nic není černobílé.

Petr Kolman, Brno, právník a VŠ pedagog

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Kolman

Právo na informace: Hledejme rovnováhu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu