Alena Wagnerová

Několik slov k jednomu jubileu

Vlastně jsem chtěla psát o něčem jiném. Do paměti se mi ale přímo vnutila vzpomínka na to, co znamenalo nejen hluboký dějinný zlom, ale i zásah do života každého, kdo v tomto historickém a zeměpisném kontextu žil, na to, čemu říkáme rozpad socialistického bloku. Hned se ale ve mně ozvala i otázka: Je třicáté výročí pádu berlínské zdi, kterým reálně i symbolicky skončilo čtyřicet let rozdělení Evropy, důvodem k oslavě, nebo spíš jen k nostalgické vzpomínce? Co vlastně zůstalo z toho obrovského rozmachu už od počátku 80. let se formujících občanských protestních hnutí v tehdejších socialistických zemích? Co zbylo z nadějí pondělních demonstrací v Lipsku, vůle k odporu polské Solidarity, Gorbačovovy Perestrojky, materiálů Charty 77, všech těch kulatých stolů, u nichž občané, ženy a muži, vůči vládnoucí moci formulovali svoje požadavky za svobodu slova a pohybu, demokracii a právní stát?

Na to se za ženy pro jejich velký podíl na této společenské změně pokoušela odpovědět konference Kam jsme směřovaly tehdy? Kam směřujeme dnes? V berlínském Pankowě ji v minulých dnech uspořádal v roce 1992 založený OWEN (Mobile Akademie für Geschlechterdemokratie und Friedensförderung) ve spolupráci s Friedenskreis Pankow, Fundacia STER ve Varšavě a Gender Studies v Praze.

Včetně mne to bylo dobrých šedesát žen, které na tyto dvě otázky společně hledaly odpověď.

V prvních příspěvcích rekapitulujících občanské dění v 80. letech převládalo uspokojení, hrdost i radost nad tím, co protestní hnutí tehdy dokázala. Nebylo zapomenuto ani na význam Helsinské konference v roce 1975, která svým závazkem dodržování lidských práv hlavně v 80. letech uvolňovala prostor pro občanské aktivity. Právě na porušování lidských práv v Československu se při svém vzniku odvolávala také Charta 77. Skutečným překvapením prvního diskusního pódia byl ale příspěvek Rusky Olgy Bessolové, která připomněla dnes bohužel zapomenuté zásluhy Michaila Gorbačova o uvolňování politického napětí mezi oběma bloky, jeho představu Společného domu Evropa a mírové koeexistence kapitalismu a socialismu v zájmu lidstva. Jen jako vzdálená ozvěna tehdejších nadějí znějí dnes jeho slova: „Axióm bezpečnosti je nedělitelný, může platit buď pro všechny, nebo neplatí vůbec.“

Nálada hrdosti a uspokojení nad tím, co občanští aktivisté v každé ze zúčastněných zemí a za různých podmínek dokázali, se ale začala krůček za krůčkem vytrácet, když se začalo diskutovat o tom, co se změnilo poté, když se berlínská zeď definitivně proměnila v ruinu. Návrat k autoritativnímu režimu a hluboce konzervativnímu katolicismu v Polsku, který omezuje i práva žen, stejně tak k více či méně totalitnímu nedemokratickému režimu v putinovském Rusku, sjednocení Německa ne jako rovnoprávné spojení dvou suverénních států, ale připojení NDR k Západnímu Německu, nevytvářely právě radostný pohled na současnou politickou situaci postsocialistických zemí.

„Nebuďte naivní,“ řekl významný německý politolog Ralph Dahrendorf na začátku 90. let Petru Pithartovi. „Vy čekáte demokratický liberální kapitalismus, ale co přijde, bude neoliberální kasino kapitalismus.“ A přesně to se stalo. Ale nechtěli jsme my v Československu po druhé světové válce demokratický socialismus a nebyl nám místo toho podstrčen stalinistický socialismus sovětského typu? A nečekali jsme tentokrát, že spolu se svobodou a demokracií přijde sociální tržní hospodářství, a místo toho se nám dostalo vlády finančního kapitálu?

A tak na transparentech po poslední debatě v pracovních skupinách například stálo: „Není svobody bez rovnosti, není spravedlnosti bez solidarity!“ „Bez změny systému se nezdaří zachránit naši planetu!“ „Zisky investovat do sociálně ekologického systému!“ Řekla bych, že těmito třemi výzvami konference svůj účel splnila a ukázala, kam dnes směřovat: ke změně systému.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Několik slov k jednomu jubileu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu