Karel Gott je mrtev. Nebylo to nečekané, ale zato všechna očekávání překonala následná (mediální) hysterie. Promyšleně k ní přispěl také mocenský tandem Zeman-Babiš, kteří nikdy nevynechají příleitost, aby se zalíbili lidu. Upřesňuji – voličům. Ministerský předseda kýčovitě oslovil svou stěejní voličskou skupinu (ANO 2011 fakticky navazuje na kdysi existující partaj Důchodci za ivotní jistoty). I kdy vlastně ani jeden ze zmíněných funkcionářů najisto nechystá své odcházení.
Reakce na smutnou zprávu řekla o naší moderní středoevropské společnosti tolik, a se tají dech. Připomínala emocionální uragán. Bylo bezmála s podivem, e lidé hromadně netruchlí na ulicích, jako kdy zemřely některé jiné uctívané osobnosti našich dějin... Popový interpret nakonec nebyl vezen na vojenské lafetě mezi hromadami černého flóru, kterak to víceméně nabízel premiér, leč přesto se zdá, e vychytralý tah marketingového oddělení Agrofertu zafungoval na jedničku s hvězdičkou. Babička jistého provokativního intelektuála, jen o ní před lety napsal, jak strašně si přála dočkat se všeho toho hemení po Kájově smrti, můe být, dočkala-li se, navýsost spokojena.
Potvrdilo se, e Gott je svatý ateistického prostředí. Předmět uctívání. Vdy tu byl, navdy zůstane. Jen mu začal ivot po ivotě. Jeho nahrávky půjdou na dračku, stejně jako tolikrát vystavované obrazy, k nim vznikla monotematická galerie. Byť se oproti Mistrovu zpěvu ádnou řemeslnou profesionalitou rozhodně nevyznačují.
Příhodným se stal odchod přinejmenším středoevropské stálice v podstatě pro kdekoho. Samozřejmě se naň přilepil veletucet pozapomenutých lidí ze šoubyznysu, média maximálně vytěila dávínko připravené nekrology a lid sentimentálně zaslzel nad smrtí jakéhosi Otce Uklidňovatele. Celá šaráda proběhla bezmála nekriticky, nebo a po desáté hodině večerní. Ač není těké vyvodit, nakolik rozsáhlá musela být spolupráce jednoho z pilířů minulého reimu s jeho orgány či jaký osobní ivot Karel Gott vedl. Inu, co je dovoleno Bohovi...
Co za tím vším humbukem vězí? Bude toho hodně, leč nemluví se zdaleka o všem, aby snad nebyl někdo ve svém sentimentu dotčen a nezačal lát. Nebetyčné uctívání i tryzna ve svatovítské katedrále jsou, zdá se, také projevem společenské zmatenosti. Rysem maloměšťácké pospolitosti, kolem ní se věci ukrutně rychle mění. Zatímco přes půl století trvající kariéra zpěváka zpravidla nekonfliktních, sentimentálně podbízivých písní přinášela jistoty, či přímo monosti (sebe)identifikace.
Jde o jakousi svéráznou kulturní obdobu Tatíčka Masaryka, ji se svého času pokoušel oivovat dramaticky aktivní Václav Havel. Iluze veřejného majáku, dobrého vladaře, zářícího mezi špatnými rádci. Simulakrum fungující o to víc, e tradiční hvězda na Praském hradě, prezident republiky (instituce, kterou kdysi většina komunistických zemí zrušila), se aktuálně mnoha lidem nezdá. I proto byly tren.., promiňte, zástavy na Hradě první na půl erdi.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.