Pavel P. Kopecký

Bůh je mrtev aneb Všechno na prodej

Karel Gott je mrtev. Nebylo to nečekané, ale zato všechna očekávání překonala následná (mediální) hysterie. Promyšleně k ní přispěl také mocenský tandem Zeman-Babiš, kteří nikdy nevynechají příležitost, aby se zalíbili lidu. Upřesňuji – voličům. Ministerský předseda kýčovitě oslovil svou stěžejní voličskou skupinu (ANO 2011 fakticky navazuje na kdysi existující partaj Důchodci za životní jistoty). I když vlastně ani jeden ze zmíněných funkcionářů najisto nechystá své odcházení.

Reakce na smutnou zprávu řekla o naší moderní středoevropské společnosti tolik, až se tají dech. Připomínala emocionální uragán. Bylo bezmála s podivem, že lidé hromadně netruchlí na ulicích, jako když zemřely některé jiné uctívané osobnosti našich dějin... Popový interpret nakonec nebyl vezen na vojenské lafetě mezi hromadami černého flóru, kterak to víceméně nabízel premiér, leč přesto se zdá, že vychytralý tah marketingového oddělení Agrofertu zafungoval na jedničku s hvězdičkou. Babička jistého provokativního intelektuála, jenž o ní před lety napsal, jak strašně si přála dočkat se všeho toho hemžení po „Kájově“ smrti, může být, dočkala-li se, navýsost spokojena.

Potvrdilo se, že Gott je svatý ateistického prostředí. Předmět uctívání. Vždy tu byl, navždy zůstane. Jen mu začal život po životě. Jeho nahrávky půjdou na dračku, stejně jako tolikrát vystavované obrazy, k nimž vznikla monotematická galerie. Byť se oproti Mistrovu zpěvu žádnou řemeslnou profesionalitou rozhodně nevyznačují.

Příhodným se stal odchod přinejmenším středoevropské stálice v podstatě pro kdekoho. Samozřejmě se naň přilepil veletucet pozapomenutých lidí ze šoubyznysu, média maximálně vytěžila dávínko připravené nekrology a lid sentimentálně zaslzel nad smrtí jakéhosi Otce Uklidňovatele. Celá šaráda proběhla bezmála nekriticky, nebo až po desáté hodině večerní. Ač není těžké vyvodit, nakolik rozsáhlá musela být spolupráce jednoho z pilířů minulého režimu s jeho orgány či jaký osobní život Karel Gott vedl. Inu, co je dovoleno Bohovi...

Co za tím vším humbukem vězí? Bude toho hodně, leč nemluví se zdaleka o všem, aby snad nebyl někdo ve svém sentimentu dotčen a nezačal lát. Nebetyčné uctívání i tryzna ve svatovítské katedrále jsou, zdá se, také projevem společenské zmatenosti. Rysem maloměšťácké pospolitosti, kolem níž se věci ukrutně rychle mění. Zatímco přes půl století trvající kariéra zpěváka zpravidla nekonfliktních, sentimentálně podbízivých písní přinášela jistoty, či přímo možnosti (sebe)identifikace.

Jde o jakousi svéráznou kulturní obdobu „Tatíčka“ Masaryka, již se svého času pokoušel oživovat dramaticky aktivní Václav Havel. Iluze veřejného majáku, dobrého vladaře, zářícího mezi „špatnými rádci“. Simulakrum fungující o to víc, že tradiční hvězda na Pražském hradě, prezident republiky (instituce, kterou kdysi většina komunistických zemí zrušila), se aktuálně mnoha lidem nezdá. I proto byly tren.., promiňte, zástavy na Hradě první na půl žerdi.

Pavel P. Kopecký

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Bůh je mrtev aneb Všechno na prodej

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu