Tomáš Tichák

Kdo chvíli stál, ten se nechytá

Čím déle člověk žije, tím častěji zažívá deja vu. Naposled před pár dny, kdy jsme si chtěli v televizi pustit jako obvykle stařičkého, ale svěžího inspektora Columba, a místo toho se vysílal pořad na počest nejslavnějšího českého zpěváka popu. Vzpomněl jsem si na večer v olomouckém divadle před třiceti lety. V neděli 19. listopadu jsme se s kamarády vypravili – k mé ostudě poprvé – na operu. A navíc jen abychom věděli, zda se místní herci připojí k protestu proti zbití demonstrantů na Národní třídě. Členové souboru nás nezklamali, vystoupili před oponu s prohlášením o stávce. Zklamali ale jiné. Když vešlo ve známost, že se nebude hrát, ozval se hluk v řadě za námi. Několik starších divaček začalo protestovat. Dámy se rozezleně prodíraly řadou, a než definitivně opustily sál, jedna pronesla památnou větu: „Politiky máme dost v televizi!“

Ten tísnivý pocit ve mně tkví teď pořád – že jsem tentokrát já ztratil cit pro tep doby, ocitl se mimo čas a stal se směšným. Vždycky jsme se bavili podobnými historkami: několik rozhořčených občanů se prý dožadovalo v pokladně kina na pražském Václavském náměstí promítání východoněmecké indiánky a vůbec je nezajímalo, že je 21. srpna 1968 a venku duní sovětské tanky. Anebo paní, která krátce po Listopadu prosila rektora olomoucké univerzity, aby její dcera směla být ještě vyzkoušena z marxismu, neboť se celé Vánoce pilně učila, a teď jí byla zrušena katedra, celý obor marxismu-leninismu, ba i režim.

Ale netýká se to zdaleka smutku nad českým hrdinou, jak zpěváka nazvali v Německu. Ostatně, ač jsem se s výjimkou semaforské éry jeho písničkám spíš vyhýbal, taky mě zarmoutilo, že odešel, podobně jako mně bylo líto úmrtí Waldemara Matušky a jiných zdánlivě nesmrtelných atributů minulých časů – ať už jsem k nim měl vztah jakýkoli.

Jenže mám dojem, že ztrácím kontakt s realitou i v jiných oblastech. Třeba s projevy zlomyslnosti – když rozumní přátelé, kteří nijak nesympatizují s Trikolórou, dělají pohrdavé narážky na Gretu Thunbergovou. Mně se její řeč v OSN zdála namístě, úměrná tématu i věku. Měla snad říkat „Čau lidi.“? Posměch je vůbec silně se rozvíjející polistopadový žánr. Kromě švédské aktivistky se dobře daří smát se také německé kapitánce Racketeové, která si prý myslí, že když vyloví z moře několik topících se uprchlíků, zachrání svět. Směšné... Anebo hnutí MeeToo. Podle hudební kritičky Věry Drápelové by prý v souvislosti s problémy Plácida Dominga bylo nejlepší vrátit na operní scénu kastráty. Táži se v duchu: Zvládnou Kecala? Godunova? Vodníka? Ubohá Rusalko bledá. Za časů Klausových, kdy se poslanci ODS, či televize Nova za ředitele Železného, pošklebovali Václavu Havlovi nebo Josefu Luxovi coby nositelům morálního kýče, jsem to ještě snášel. Pak přišel výsměch bruselským byrokratům, kteří prý chtěli křivítkem proměřovat banány, připravit nás o tuzemský rum, stowattové žárovky, pomazánkové máslo, automatické pušky a jiné národní tradice. Teď se mi ale jeví ten jízlivý tón jaksi monolitnější.

K tomu ještě se naše národní hodnoty vydávají ničit hordy migrantů, a to už tuhne i úsměv na tváři posměváčků. Dnes jsem slyšel od českého ministra vnitra, co bych od něj nečekal: žádné uprchlíky prý ani dobrovolně nepřijmeme, protože to jednak není řešení a za druhé je potřeba je zprocesovat. To sloveso zopakoval dvakrát.

Topící se zachráníme tak, že jim zabráníme vyplout. Rozumíte tomu, kapitánko Racketeová?

Matematik Kurt Gödel, brněnský rodák, se pokoušel přesvědčit přítele Alberta Einsteina, že vesmír rotuje a umožňuje cestovat časem. Nepřesvědčil ho, Einsteinovi se však na druhé straně nepodařilo ten výpočet zpochybnit.

To už jsem ale dost odbočil a nestihnu ani rozuzlení. Takže jen stručně. Jak by řeklo některé z našich dětí nebo český premiér, nějak se nechytám.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Kdo chvíli stál, ten se nechytá

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu